Důchodce a duchovní život – Bohové

Autor článku: František Benda Otázka Boha je velmi choulostivá. Ti, kteří v něj věří, mluví o něm dost zasvěceně, až familiárně, a tvrdí, že jsou schopni s ním jednat takřka tváří v tvář. Ti, kteří o něm naopak pochybují nebo ho dokonce popírají, nechtějí připustit ani nejmenší debatu na toto téma. Jakýkoliv věrohodný popis Boha je zcela neuskutečnitelný.

Představme si, že chceme někomu popsat třeba své někdejší rodiště. V naší vzpomínce stále žije: pestré, rušné, vlídně přitažlivé. Dosud v sobě přechováváme jeho plastický obraz.

Jakmile se ale pokusíme líčit sebejednodušší jeho podrobnost, můžeme vzít jed na to, že každý z posluchačů si o ní okamžitě učiní svoji vlastní představu, která se se vší pravděpodobností bude značně lišit od vzoru, který se snažíme popsat my. A to jde o velmi jednoduchou, takřka přízemní věc.

My samozřejmě k jakémukoliv popisu používáme svého vlastního arzenálu slov, kdežto naši posluchači používají ke své rekonstrukci sice také podobné, ale v mnohých detailech přece jen odlišné vlastní zásoby.

Při snaze o popis Boha je situace ještě obtížnější. Má-li být Bůh vskutku nanejvýš dokonalý, musí být i nevýstižný. To znamená, že i sebesvětější a sebevznešenější slovo z našeho lidského slovníku mu vlastně navléká naše pozemské rozměry a stahuje ho do našich přízemních podmínek. Jeho svatost a všeobsáhlost tím bere zcela za své.
Co potom s takovým nedokonalým Bohem? Mnozí lidé takto vzniklé zjednodušené představě pak vyčítají jak se může dívat na tu všeobecnou mizerii kolem nás a ptají se proč nějakým způsobem nezakročí. Odpovědi se ovšem nedočkají, a vlastně ani nemohou, neboť v podstatě diskutují pouze s vlastní představou, čili potažmo sami se sebou. – Hluboké filosofické úvahy, které by možná dokázaly leccos osvětlit, ale většinu lidí nezajímají. Směřování k jakési částečné duchovnosti snad nějaký zájem vzbudí, ale hlubokomyslné úvahy – to ne. To se nežádá, o to není zájem.

Zcela jiný pohled se naskytne obrátíme-li se k praktické nábožnosti. Ne zbožnosti, ale nábožnosti. Zbožný člověk nepotřebuje žádný popis svého vztahu k Bohu, ani výrazného představitele. Jeho způsob myšlení a života s jakýmsi vyšším principem zcela přirozeně splývá, takže nemá potřebu dávat mu jakoukoliv specifickou formu.
Člověk nábožný je zato tažen dvěma směry. Na jedné straně cítí příslušnost k nějaké církvi nebo k některému božstvu, na druhé straně si uvědomuje, jak je jeho praktický život od této představy na hony vzdálený, a přece by se s ní chtěl nějakým způsobem ztotožnit. Je proto nakloněn přijímat nebo si sám vytvářet jakési „přibližovací pomůcky“, které mu mají umožnit – alespoň podle jeho představ – těsnější vazby.

Bůh Otec nebo Duch Svatý – což jsou pojmy, běžně používané v křesťanství – nejsou běžným lidem dost jasní. Není je k čemu přiřadit. To Syn, zosobněný Kristem, je v představách stále živoucí. Leccos o něm víme; minimálně dvakrát v roce si s náležitou pompou celostátně připomínáme důležité události z jeho života. Jinak se ale nemusí scházet dva nebo tři, nebo dokonce celé shromáždění – stačí pouhá hluboká myšlenka jednoho jediného člověka a laskavý Pastýř je rázem zde.

Pro věřícího je představa určitého božstva významná. Náboženská tušení, do něj promítnutá, zde získávají konkrétní rozměry, takže na jejich základě je s ním možno i komunikovat. Pouhá nábožnost tak pomáhá překlenout zdánlivě nepřekročitelnou propast mezi praktickým životem a kdesi značně vzdáleným Bohem.

Nesmírný význam má představa všeobjímajícího Boha pouze pro nábožného věřícího. V představách běžného člověka je ale takový Bůh příliš zaměstnán, „má toho moc“, a proto se zdá výhodnější obrátit se se soukromými problémy na nějakého nižšího činitele. Ten by mohl pro nás zapracovat buď jako přímluvce u vyšší instance, nebo by se mohl celé naší kauzy ujmout přímo sám. Představujeme si zkrátka, že i v nebi panují podobné poměry jako u nás na zemi.

Na tomto základě vznikla během věků na nejrůznějších místech světa představa celé rozsáhlé plejády nejrůznějších božstev. Všichni byli považováni buď za pomocníky Nejvyššího nebo dokonce za jeho zástupce pro nejrůznější odstíny praktického a citového života.

Uctívačům všech typů ale nestačilo pouze v bohy věřit. Toužili si je také nějakým způsobem zobrazit, aby je měli stále na očích. Některá náboženství svým věřícím takovou činnost přímo zakazovala – zřejmě z důvodů nemožnosti přesného a proto znevažujícího popisu. Žádný z nám známých způsobů vyjadřování přece nedokáže znázornit kteréhokoliv boha věrohodně, protože jeho božské schopnosti přesahují jakýkoliv popis. Zato tam, kde to dovoleno bylo, dosáhlo umění značného mistrovství v zobrazování nejrozličnějšího druhu tím, že využilo široké škály výtvarných možností.

Rozdíly jsou pouze ve způsobech výrazu. Nejstarší umění se např. nikterak nezabývala perspektivou – významnost jednotlivých zobrazovaných objektů vyjadřovala jejich velikostí. Z toho je jasné, že nejdůležitější postava na obraze musí být také největší, kdežto ti bezvýznamní, tj. zpravidla dělný lid nebo váleční zajatci, se hemží u jejích nohou jako hejno drobných postaviček. Dnes namalovanou řadu stromů v aleji nebo skupinu osob, kde nejbližší jsou zobrazeni jako největší a další se postupně zmenšují jak jsou rozestoupeni a protaženi do dálky, by primitiv považoval za skupinu s vedoucí osobností v popředí, doprovázenou jejími služebníky, seřazenými v pořadí od méně významných až po ony zcela bezvýznamné, ztrácející se nikoli v dáli, ale nalézající se u paty oné přední významné osobnosti.

U orientálních bohů jsou zase jejich významy a schopnosti vyjádřeny počtem tělesných orgánů, zejména očí a rukou, ale někdy i hlav. Křesťanské ojedinělé Boží oko, znázorňované v trojúhelníku, nemá v Orientě velkou působnost. Jedno oko toho mnoho neuvidí. Tisícioký Šiva je na tom mnohem lépe, a takový Avalókitéšvara má dokonce ještě jedno oko navíc na každé dlani ze svého množství rukou. To může značně posilnit mou důvěru, že jedna z nich se milostivě vztáhne i ke mně a oko na ní umístěné na mne laskavě pohlédne.

Čísla, udávající počet čehokoli, nás ale nesmí mýlit. Jednička u Božího oka znamená vlastně jedinost, singularitu – tedy také počátek všeho a všeobsáhlost, neustálé pečlivé sledování Všehomíra. Tisícovka v Orientě, v dobách ještě nerozvinuté matematiky (kdy nebyl ještě znám ani pojem nuly, ani nekonečna) však znamenala počet nesmírně veliký, snad mimo jakoukoli představu, tedy vlastně také vše.

Neúměrnost velikostí není ovšem pouze výsadou orientálních nebo primitivních zobrazení. I naše obrazové galerie, shromažďující evropské středověké umění, opatrují mnoho vyobrazení např. světců v nadživotní velikosti, obklopených zástupem mnohem menších podřízených služebníků. Takový svatý Florián s putýnkou plnou vody vedle hořícího paneláku by se nevyjímal ani zdaleka tak efektně, jako na vyobrazení, kde zalévá miniaturní chaloupku, plápolající u jeho nohou.

Západní zbožné mysli stačí symbol (obraz Ježíše, ukřižování, nebo kříž) k představě celé oblasti víry. Východní člověk potřebuje zmnožení nebo co nejčastější opakování: tisíce malých i velkých sošek Buddhy, modlitby v otáčejících se ručních modlitebních mlýncích i na velkých modlitebních válcích, ve větru vlající prapory, do nekonečna opakované jantry nebo mandaly.

Je ovšem vždy na místě připomínka, že žádné vyobrazení nemůže nikdy nahradit skutečný předmět uctívání. Může samozřejmě sloužit jako vhodná pomůcka k jeho evokování v mysli, jako připomínka, na co se má mysl soustřeďovat, aby neodbíhala ke světským záležitostem, které se jí mohou zdát být v dané chvíli důležitější.

Připisovat hmotným předmětům jakoukoliv nadpřirozenou moc je planý fetišismus, který nemá na duchovní cestě co dělat. Pakliže ale pohled na takový předmět vyvolává potřebné myšlenkové asociace, může sloužit pro oči jako džapa, tj. neustálé opakování, podobně jako mantra nebo modlitba pro mysl. Jmenovitě na počátku cesty je každá vhodná pomůcka dobrá; postupně se její význam ztrácí, až posléze může být zcela opuštěna .

Autor: František Benda, Foto: Internet