Důchodce a duchovní život – Vánoce

Autor článku: František Benda Vánoce jsou už po mnoho let symbolem svátků míru a pokoje. Srdce při nich jihne, lidé se scházejí a snaží se být k sobě laskavější než obvykle. Všichni jsou spojeni soucitem k bezmocnému pacholátku, které se zrodilo v těch nejnuznějších podmínkách, jaké si tehdejší legenda dokázala představit.

To se vymyká někdejšímu ustálenému zvyku líčit zrození později důležité náboženské osoby. Jejich zrod byl většinou líčen v přepychu a věhlasu panovnického dvora.
Tento zrod původně zavinila souhra okolností. Při římském sčítání lidu se musel Josef se svou těhotnou družkou Marií dostavit do svého rodného města Betléma, kde v důsledku velkého návalu obdobně příchozích nenašli již lepší přístřeší než právě ve chlévě, zahřívaném pouze přítomností ustájených zvířat. Tato skutečnost dobře odpovídala vžitým představám: má-li se uskutečnit zázrak, hmotné okolnosti se seskupí tak, aby k němu bez větších zábran mohlo dojít. A tak se i stalo.

Tehdejší doba byla nabita očekáváním vytouženého Spasitele – byl přece mnohokrát prorokován. Jaký by ale měl být? Aby rozuměl lidem, musel být jedním z nich. Aby měl napojení na nebesa, i tam měl mít přístup. Nebylo tedy vyhnutí – musel se narodit z lidské matky, ale božím zásahem. Tedy bohočlověk.

To, že byl jeho příchod předvídán a toužebně očekáván vůbec neznamenalo, že byl později přijat s otevřenou náručí. Prostý lid, který záhy pochopil a vnímal jeho poselství lásky a míru, jej následoval, ale ne tak vyšší duchovenstvo. „Vždyť je to jenom syn tesařův“ – tak jakýpak Mesiáš? Od té doby se podobných Lži-mesiášů vyskytlo několik, ale všichni záhy zanikli. Lze se jen dohadovat, jak by probíhal jeho příchod dnes. Patrně by dopadl nejinak. On se však nepotřebuje zjevovat prostřednictvím moderních prostředků. Zbožný křesťan ho má po ruce vlastně kdykoli – stačí k němu obrátit své srdce.
Že bylo jeho narození provázeno různými divy a přírodními úkazy, to si nemohla tehdejší doba odpustit. Něco podobného bylo popisováno i při zrození jiných velikánů. Jeho skromný původ ale způsobil, že dodnes jsme naplněni milosrdenstvím a soucitem k tomu malému tvorečkovi, který nemá nic a tolik toho potřebuje. Až se k nám za pár let vrátí, znovu nebude mít nic, ale zato od nás bude chtít vše, a dokonce i to, o čem ani nevíme, že máme – pak budeme zpívat jinou.

Zatím ale máme plné ruce s přípravami svátků. Dárky, cukroví, stromeček, koledy a řada jiných maličkostí způsobují, že se Děťátko za nimi jaksi ztrácí. Není na ně čas a ani myšlenky. Jen církevní nadšenci se vší silou snaží obrátit naši pozornost k betlémům a náboženským obřadům. Účast na nich je ale dána spíš zvykem než touhou po nějakém duchovním prožitku. Náplň Vánoc je už natolik vžitá, že si ani neuvědomujeme, co všechno předcházelo. Kristus svým příchodem totiž zapříčinil – nechtě – řadu zmatků.

Dodnes ti, kteří v něj věří – a je i dost těch, kteří jej popírají – nevědí s určitostí, kdy se vlastně narodil. Hodnověrné důkazy chybí, a různé dohady si navzájem odporují. Ke zmatkům přispělo i to, že se pozdější datování letopočtů začalo rokem 1 a nikoli nulou, jak by to učinil každý, kdo by si všiml, jak začíná stupnice i na nejobyčejnějším pravítku.
Závažnější změna byla v nazírání na vedení společenského života. Do tehdejšího krutého zákonodárství („oko za oko, zub za zub“) vnesl požadavek milosrdenství, odpuštění, a v některých případech i prominutí hříchů. Neslýchané. Dodnes se tento rozdíl připomíná při studiu jinak téměř do nejmenších podrobností propracované filosofie orientální.

Bylo jasné, že osobnost, která se takovýmto způsobem vryla do základních rovin lidského myšlení, nemohla být zapomenuta. Jakkoli věrohodné historické doklady chybí, legendy si dokreslily vše potřebné samy. Církev proto předvídavě přisoudila jeho oslavy konci roku, tj. období slunovratu, který odpradávna znamenal výrazný mezník v prožívání ročních dob. V tehdejší nuzné, chladné a často i podvyživené době bylo jasné, že zimní nebezpečné období nepřežijí všichni členové skupiny stejně. Staří, nemocní a děti byli zcela vážně ohroženi. V zájmu zachování rodu bylo nutno chránit v prvé řadě matky a bojovníky-lovce. Kdo z těch ohrožených přežil slunovrat, měl jakousi naději, že se dočká i jara. Proto taková radost a sláva. A když už se slaví, proč sem nevložit oslavu narození Pána? Alespoň se tím současně oslabí pohanské, od pradávna zakořeněné zvyky.

Není ale dobré pro poesii, zmocní-li se jejích kořenů vědci a filosofové. Ti svým hnidopišstvím z ní stírají ono kouzlo, které přitahuje a rozněcuje ušlechtilé city a myšlenky. Jejich bádání sice vede k pravděpodobným příčinám, ale k čemu to vede? Kde je potom ona snová nálada zasněžených smrčků se zvoněním rolniček?

Jeho království opravdu není z tohoto světa. Snažme se do něj proniknout alespoň v tomto napovídajícím čase.

Autor: František Benda, Foto: Internet