Důchodce a duchovní život – Zapomeňte

Autor článku: František Benda Snad ještě nikdy neoplýval náš knižní trh takovou záplavou duchovní literatury jako dnes. V té změti se pak ovšem nalezne kdeco. Zlatokopové, kteří rýžovali zlato, to ale také neměli jednoduché – kolik hlušiny muselo projít jejich rukama než objevili zlaté zrnko!

Zlatá zrnka se nevyhledávají obtížně jen v drsné přírodě; v duchovním životě to není o nic snazší. Naštěstí nám ale mohou značně pomoci odkazy velkých duchů, kteří už dávno promysleli mnohé hluboké otázky za nás, takže se od nich můžeme mnohému přiučit, což do značné míry naše tápání usnadní.

Nesmíme se ovšem nechat odradit tím, že často promlouvají rozdílnou řečí. Usmyslí-li si cestovatelé z různých zemí, že dosáhnou severního pólu, také musí projít různými typy krajiny. Velmi naivně by působil ten, který se pracně prodral džunglí, kdyby popíral existenci pouště, o níž mluví ještě celý zaprášený přítel. Stejně tak ten, který zcela prokřehlý překonal ledovcové velikány, by měl připustit existenci moře, jakkoli je nikdy nespatřil.

Tři z nich se ale přece jen na něčem shodnou. Jsou to představitelé směrů, které se v naších podmínkách dostaly do popředí zájmu. Jsou to vyznavači křesťanské mystiky, buddhismu a jógy. To, na čem se jejich zakladatelé shodli, je, že máme stále co do činění současně se dvěma dost odlišnými světy, a to světem zkušenosti a světem myšlenek.
Svět zkušenosti je poněkud jednodušší. Jsme přesvědčeni, že jej bezpečně známe. Pokud snad k poznání přece jen ještě něco zbývá, máme po ruce – jak věříme – prostředky jak to doplnit. Jsme v tomto směru dost optimističtí, ale praxe ukazuje, že neuváženě. Z Aristotelovské logiky, ve které – podle našich představ logicky – každá část z rozděleného předmětu je menší než předmět původní, se ne bez nevrlosti ocitáme na prahu logiky paradoxní, která nás staví před překvapivý fakt, že kterýkoliv vědní obor (a to i náš svět zkušeností), rozroste-li se do nepřehlednosti natolik, že už je obtížné jej jednoduše zvládat, se rozdělí na několik částí, čímž se ale nikterak nezmenší. Ba právě naopak: mnohé z dříve podružných částí se rozbují natolik, že svou velikostí a někdy i závažností svou mateřskou stanici předčí.

Takový rozvoj je nezadržitelný. Duchovní nazírání, o které nám zde přednostně jde, proto volá po přibrzdění, zpomalení, ne-li po částečném návratu. Marně. Ojedinělé skupiny, které se tu a tam o něco podobného pokoušejí, vypadají spíš exoticky, bez nějakých pozoruhodnějších výsledků. Ale ty duchovní směry, které se upřímně snaží proniknout k dřeni problému, přesto neodbytně podávají návody ke cvičením typu omezit, zastavit, vyloučit. Kdo se je ale odváží následovat?

Druhý svět, svět myšlenek, je složitější. Samozřejmě i do něj jsme svou každodenní existencí zcela ponořeni, takže se volně pohybujeme po všech jeho rovinách, aniž bychom je nějak od sebe rozlišovali a vnímali.
To, co vzniká v našich myslích, je myšlení, a je značně rozrůzněné. První, čeho využíváme, je jeho vztah k onomu světu zkušeností. Navzájem se značně ovlivňují. Naše zkušenosti zcela nepochybně pomáhají tříbit po nich následující myšlení, nové myšlenky pak jsou zase schopny realizovat se do činů a vytvářet nové zkušenosti. To dělá každý a vůbec o tom nemusí přemýšlet.

Jinou podivuhodnou vlastností mysli je schopnost putovat v čase. Nedělá jí problém (i když jak kdy) vybavit si – a to celkem živě – třeba i dávno minulé události; k tomu dochází někdy samovolně, ale jindy to můžeme vyvolat i záměrně. Neméně snadno se dokáže přenést i do budoucnosti. Zde není výsledek nikdy zcela jistý, ale běžně používané plánování se bez něj neobejde. Vnímání současnosti je pak zcela přirozené, neboť na něm je vlastně všechno ostatní založeno. Zbývá oblast čtvrtá, časově, místně a co do způsobu vytvoření zcela neomezená, a to je svět fantazie, snů, přestav a přání. Není v celém známém i neznámém vesmíru místa, kam by okamžitě (kam se hrabe rychlost světla) a zcela bez obtíží nepronikla. Přitom se zúčastňuje kdečeho: najdeme ji ve vědeckém bádání, v umění, v milostném životě a i jinde, a samozřejmě může také škodit, je-li upřílišněná a vymkne se kontrole.

Další pozoruhodnou vlastností myšlení je schopnost sebereflexe. Dokážeme celkem snadno posoudit jsou-li myšlenky, procházející naší hlavou, dobré či špatné, nadějné či bludné, žádoucí či zavrženíhodné. Jsme schopni kterýkoliv jejich typ kdykoliv vyvolat, omezit nebo zcela zavrhnout.

Říše myšlení je nezbadatelná. To ona nás dovedla tam, kde jsme, a nabízí – či vnucuje? – nám další rozvoj, o kterém si ale nejsme zcela jisti kam provede. To ona – varují duchovní správci – je ale současně největším nepřítelem sama sebe, neboť zastírá pravou podstatu věcí a jakousi zpětnou vazbou současně znemožňuje skutečné poznání.
Tímto problémem se zabývaly moudré a zvídavé hlavy odjakživa. Nejenže se zabývaly, ale odkázaly nám i řadu řešení, jak z tohoto problému vyváznout aniž bychom museli sáhnout k nějakým radikálním nebo krkolomným a těžko dostupným změnám.

Pro snadnější pochopení se nabízí analogie z termodynamiky. Představme si dvě tělesa (nebo prostředí), z nichž jedno je horké, kdežto druhé chladné. Horké molekuly mají – jak známo – větší energii a také zrychlený pohyb. Kdo si někdy všiml co se děje s vodou při jejím ohřívání ví, o čem je řeč. Molekuly chladné tedy naopak mají energii menší a také se pohybují pomaleji.

Přiblížíme-li tato dvě prostředí k sobě, nastane v místě styku čilý ruch. Horlivé horké molekuly nesmlouvavě narážejí do svých chladných kolegyň, čímž jim předávají část své energie (to zase znají hráči kulečníku z chování pohybujících se koulí). Tím se ovšem zpomalují a tedy i chladnou. Ty nově urychlené se naopak ohřívají a v pohybu trochu ožívají. Poskytneme-li tomuto procesu dostatek času, zjistíme – ale může to trvat i dost dlouho – že se teploty (a tedy i rychlosti molekul) obou prostředí navzájem vyrovnají. Kdo tomu ještě neuvěřil, nechť si jde pozorně uvařit čaj nebo si dá na okno vychladit čerstvě uvařený pudink.

Obdobně se zachovají i oba již zmíněné světy, tj. oblast myšlení a prožitků. S tím rozdílem, že k žádnému vyrovnání mezi nimi nikdy nemůže dojít z toho důvodu, že oba jsou v neustálé proměně, neboť znovu a znovu ožívají a obměňují se. Dejte zapnutý vařič do mrazáku a uvidíte ten tanec.

Stejný tanec se odehrává v mysli každého, kdo nechá svému myšlení a prožitkům volný průchod. Říká se tomu pak život, a mnoho lidí si s ním neví rady, což se ovšem netýká problémů termodynamických, neboť tam se rady ví.

V současné době je v módě zateplování domů. Nechceme, aby nám pronikal zdmi do našich bytů venkovní chlad, ani nestojíme o to, abychom vyhřívali své okolí otočením regulátorů na radiátorech na maximum. Řešením je izolace. Používá se materiál, kterým nepronikne mráz z jedné strany, ani neunikne teplo z opačné. Obě prostředí od sebe prostě oddělíme.

Jak je to jednoduché!
Ani ve svém vnitřním světě nestojíme o neustálé sváry mezi představami jak by měl náš život ve skutečnosti probíhat a syrovou realitou, která je dost často těmto představám na hony vzdálená. Není to starost pouze současnosti, ani pouze naše. Přemýšlivé hlavy a citlivá srdce se jimi zaobírají odjakživa.

Z oněch třech směrů, které se vyplatí sledovat, přichází několik cenných návodů a rad jak si počínat. Kristus upřednostňuje lásku a sebeobětavost, Buddha upozorňuje, se život je už svou postatou spojen s utrpením, zatímco jóga podává návod jak nepříjemnostem čelit a jak nevytvářet podmínky pro vznik dalších. Společně se pak shodují v zacházení s onou stále se obnovující nebezpečnou styčnou plochou mezi světem myšlenek a světem prožívané skutečnosti. Realitu světa změnit nelze. Na to máme jen nepatrné páky, a i když je nás podobně usilujících sice mnoho, společné, nejednotné působení se povětšinou tříští. Navíc se vnější svět příčin a následků zcela zjevně řídí nějakými svými vlastními, vnitřními zákony, které ještě zcela neznáme. Zde toho tedy moc nepořídíme, takže zbývá pouze působit na straně druhé, ve světě myšlení. I ten si žije svůj vlastní nepokojný a neustále vzrušený život, kterému se ale většinou nikdo nebrání. Zcela bezmocní zde ovšem naštěstí nejsme. Schopnost sebereflexe, tj. že dokážeme své myšlenky rozeznávat, posuzovat a případně i regulovat, nám dává do rukou mocnou zbraň. Pokud nebudeme váhat ji použít, můžeme dokázat, že oddělíme tyto dva věčně znesvářené světy a přiblížíme se tak k vytoužené krajině klidu a míru.

Jde o to, nastolit ve své mysli ticho, nepřerušované nájezdy ani z jedné, ani z druhé strany. Pokud budeme tento požadavek za správný pouze uznávat, pak jako by se nic nestalo. Teprve tehdy, jestliže jej oběma stranám vnutíme, můžeme se něčeho dobrat. Světu myšlenek jej vnucujeme konečným přistoupením k jeho – zpočátku stačí jen občasné – kontrole; do světa prožitků pronikneme tím, že rozhrneme na svém pracovním stole všechny denní úkoly tak, aby na něm vzniklo místečko pro trochu času a vážných rozhodnutí k realizaci těchto záměrů. Vše to se odehrává pouze v naší mysli, a pokud tomu nepřiložíme dostatečnou váhu, lépe o tom ani nepřemýšlet, neboť taková marná činnost vede pouze k rozladění.

Co na to autority? Mystik Eckhart: do zklidněné mysli vstupuje Bůh; Buddha považuje klidnou mysl za klíč k nirváně, a jóga učí, že teprve ve zklidněné mysli je duch ve svém vlastním stavu.

Komu se bude zdát toto výrazivo příliš náboženské (v době jeho vzniku to lidé jinak neuměli), ten se může přenést do reálného světa techniky a sžít se s představou izolace, oddělující dvě prostředí o různých teplotách. Nebude tak daleko od pravdy, neboť ani ti, již se dostali do těsné blízkosti pochopení, nedokázali svůj objev dostatečně popsat. A tak pro něj máme mnoho názvů: Bůh, Poslední realita, Absolutní bytí, prázdno, nekonečno, dokonalá nula, Óm, nepohnutá vodní hladina – a navíc si může každý vytvořit svůj název vlastní, hlavně že ho přivede k onomu potřebnému zklidnění.

Je tu ale ještě jeden problém, vyplývající z použité praxe. Zateplení stěn se provádí jednou provždy (nebo alespoň na dlouho), neboť venkovní teplotní zvraty jsou předvídatelné, stejně jako tzv. pokojová teplota. Proto se dá potřebná tloušťka izolace snadno vypočítat a vyrobit. V případě práce s živým materiálem je postup vždy obtížnější, neboť se v průběhu času stále mění. Proto je potřeba myšlenkovou izolaci neustále obnovovat a udržovat akceschopnou. To vede k nutnosti trvale zařadit do své každodenní praxe některý z četných typů duchovních cvičení, krátko– či dlouhodobějších usebrání, kdy se mysl odpoutá od obou lákajících nebo naléhajících břehů a na pár chvil se věnuje čistě sama sobě. V tom je ono „zapomeňte“ – mysl musí být alespoň na pár okamžiků zcela sama, bez jakékoliv závislosti – však on si ji ten naléhající všední život záhy zase připoutá zpět, a neodbytné myšlenky také na sebe nenechají dlouho čekat.

Autor: František Benda, Foto: Internet