Zapomenuté osudy 30.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková Český pilot ve druhé světové válce Devátého května roku 1945 dosedl na kbelské letiště opancéřovaný Iljušin. Byl to první spojenecký letoun, který přivedl na opuštěné vojenské letiště František Rypl. Vystoupil z kabiny, odpálil k obloze signální raketu, která za několik okamžiků navedla na přistávací plochu druhý letoun s rudými hvězdami na křídlech.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

František Rypl se tenkrát zdržel jen tak dlouho, kolik minut mu zabrala kontrola letištních budov a odeslání prvního pozdravu ženě a dětem. Prvního lístku po šesti letech války… Pak se znovu rozjel po startovací ploše, zakroužil nad Hradčany a cestou nad Nerudovou ulicí a Staroměstským náměstím shodil balíky letáků.

Je to už tolik let a tyto nezapomenutelné chvíle pomalu vybledly v našich vzpomínkách. V malé vesnici, pár kilometrů za Českou Lípou, zůstaly jen drobné relikvie, uložené v malém cestovním kufříku Františka Rypla. Sovětská a britská letecká kukla, sovětské a britské letecké brýle, ohořelá bunda s kožešinovou vložkou, zažloutlý letecký deník a fotografie… Tak trochu nám to všechno připomnělo prostřílené, zaprášené prapory, uložené ve vojenských muzeích. Je tu i prach zoufalých cest z jižních Čech přes Maďarsko, Jugoslavii a Libanon do Francie, kde piloti chtěli bojovat a nedostali stroje. A někde na dně leží bolestné zklamání, které jim připravila britská generalita těsně po přeletu kanálu La Manche. „Sovětský Svaz dnes vstoupil do války proti Německu“, řekli jim. A když piloti, zoufalí z porážky Francie, začali v hangárech jásat nadšenímn, dozvěděli se, že šlo jen o malou psychologickou zkoušku. „Jste unaveni, zdecimováni, neměli jste vidět Francii a bude vůbec lepší, když se pojedete rekreovat do některého z našich středisek,“ konstatovali důstojníci britské armády. Teprve když se zdvihly z německých letišť těžké svazy bombardovacích letounů hitlerovské Luftwaffe, když Anglie trpěla nedostatkem pilotů, vzpomněli si na ty zdecimované, unavené dobrovolníky.

A otevíráme také starý letecký deník, ve kterém je úhledným písmem vepsán každý start denní černě, noční červeným inkoustem. A také typ letounu, hodiny strávené ve vzduchu a jméno druhého pilota. Pár čísel, několik – pro laika – nesrozumitelných údajů. A přece člověka z těchto stránek ovane atmosféra války. Najednou jsme někde vysoko nad městem, dole v hloubce sedmi tisíc metrů se leskne ocelová Temže a mezi tím tisíce krychliček rodinných domků a miliony lidí, jejichž životy závisí na odvaze či zbabělosti těch nahoře. Piloti se dívají na miniaturu města pod sebou a napjatě naslouchají vzdáleným příkazům pozemního personálu. „Bandité přicházejí. Bandité 150 plus z jihu…“ ozývá se ze sluchátek.

A pak se někde v dálce objeví masy hitlerovských letadel semknutých do nedohledných koberců. Chvílemi se některý letoun zapotácí a klesne v mračnech kouře k zemi. A lavina se přece valí dál k městu a další letadla jen jako prohnutá guma zaplní prázdná místa ve formaci, která ještě jen na malou chvíli, než ji stihači rozdělí, využije své obrovské palebné převahy. A zatím co dolní patra britského svazu zahájila boj, horní patra vidí za sebou houf Messerschmittů. Obrátí se ostře proti nim a najednou je celá obloha protkána svazky střel a na několik minut se prostor kolem stane nepřehlednou změtí samostatně bojujících letadel.

František Rypl si vybral na mušku jedno ze stovek letadel, přibližuje se, ale v poslední chvíli mu přeletí před kabinu jeden z československých pilotů a za ním německá stihačka. Nečekaně se mu objevila uprostřed mířidel. Teď jen stiskne spoušť a z Messerschmittu se vyvalí nejdřív bělavý mráček kouře a brzy za ním také plameny… Je to vlastně jen několik málo minut, možná dokonce jen několik vteřin… Hitlerovci stočí svůj kurs k francouzskému pobřeží a František Rypl zakrátko dosedne na letištní plochu v Duxfordu. Otevře svůj deník a zapíše do něj jednu jedinou řádku. Jedinou kolonku knihy, která se za pár měsíců pomalu zaplní.

Ne vždy končí Ryplovy starty takovým happyendem. Jednou čeká na německé svazy takřka hodinu, paliva v nádrži zůstane sotva tak na deset minut a Ryplovi se uprostřed boje zakucká motor a letadlo začne bezvládně klouzat k zemi. Tam dole jsou louky, rovina, ale lidé ji od obzoru k obzoru pokryli silnými kůly, které mají zabránit v přistání hitlerovským výsadkům. Nakonec i v těch zoufalých podmínkách položí Rypl svůj stíhací letoun na zem. Jednou v mlze zase narazí na bariéru stromů osm stovek metrů před letištěm. Druhý pilot, polský seržant Gajek, je na místě mrtvý a Rypl napolo v bezvědomí vyleze z hořících trosek těsně před začátkem ohňostroje vybuchujících kyslíkových lahví, nábojů a signálních raket. S proraženou lebkou končí na nemocničním lůžku, kolonku deníku píší přátelé, zatímco důstojníci pátrají po jménu, narození a náboženství pilota, který nemá v této chvíli snad už žádné šance…

„Náboženství?“ ptají se.
„Bez vyznání!“
„To není možné,“ namítají. „Každý důstojník Royal Air Force musí mít nějaké náboženství.“
Pak kohosi z komise napadne spásná myšlenka: „A v jakém kostele vás křtili?“
„V římskokatolickém,“ odpovídá v mrákotách Rypl.
„No tak vidíte, pokyvují spokojeně důstojníci, „tak jste tedy římskokatolík…“ a pošlou pro kněze, aby provedl poslední pomazání.

A protože v té době pro britské stíhače už pomalu boje skončily, obloha nad Anglií už byla docela čistá a bezpečná, chtěl Rypl odejít na sovětskou frontu, kde v těch posledních, rozhodujících měsících války mohl být daleko užitečnější. A tak vypráví i o sovětském generálovi Samochinovi, který zacvičoval československé piloty pro obsluhu těžkých opancéřovaných Iljušinů. Rypl osobně ovládl jejich řízení tak dokonale, že si mohl dovolit nad Přemyšlem leteckou akrobacii. Netušil, že opancéřovaný letoun má jen dřevěnou kostru v ocase a že ho ústy generála Samochina stihne hned po návratu hlučné a nepříliš vybrané uvítání.

Přílba a kupka vyznamenání pak vyprávějí o bojích první československé smíšené letecké divize nad Ostravou. O letech nad přeplněnými silnicemi moravského severu, kde Rypl s desetičlenou skupinou letadel ničil prchající vojenské transporty, první linie německých okopů a betonové pevnosti. Nu a pak jednou, po šesti letech války, dostal František Rypl příkaz k prvnímu letu prvního sovětského letounu do Prahy. To bylo 9.května roku čtyřicátého pátého. Pilot Rypl se díval z ptačí perspektivy na hořící trosky ozbrojené hitlerovské moci, na opálené kostry letounů, které poznamenaly česká letiště, na lidi dole na cestách, kteří poznávali výsostné znaky na křídlech. V těch posledních chvílích války, kdy se blížil jeho Iljušin k Praze, bilancoval i svůj malý podíl na velké válce. A snad tehdy pro generála Františka Rypla dostala i svoboda svou konkretní hodnotu…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, foto Bedřicha Kocka a z internetu upravila Olga Janíčková