Zapomenuté osudy 31.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková Život na čtyřech kolech maringotky Když v Praze ve Vršovicích jednou za rok rozbil cirkus Humberto svůj plátěný stan, začal prostranství mezi stájemi obcházet vysoký prošedivělý sedmdesátník, který jako by nesl na kabátě inventární číslo tohoto prostředí …

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

A člověk, který ho chvíli sledoval, si maně vzpomněl na modrou maringotku, na vyprávění o venkovské kočce, která se podivným shlukem náhod dostala na čtyři kola cirkusového vozu. Projela kusem velkého světa, stala se z ní artistka vystupující na visuté hrazdě v kopuli stanu, slavila ji tučná písmena plakátů na nárožích ulic. A přece i ona jednou musela s přeraženýmna nohama natrvalo opustit manéž vysypanou vonícími pilinami. Vrátila se zpět do venkovské hájovny a rodina hajného té unavené a potlučené artistce vynadala. A už nikdy nikdo se nedozvěděl, že měl tu čest s kočkou světovou.

Ten člověk, který obchází cirkusový stan Humberta, a který vklouzne do stanu jen na krátkou chvíli, když zrovna vbíhají do manéže koně, celou svou bytostí připomíná jednu z těch světových koček, které mezi námi obcházejí s přeraženýma nohama. Vyzařuje z něj trochu osobního kouzla, ale trochu se v něm zrcadlí také svět, bohatství života a disciplina tak vysokého řádu, že bychom ho mohli docela dobře pokládat za penzionovaného husarského generála… Nakonec jsme se s tím sedmdesátníkem – Josefem Mrázkem, který má dnes malý pomníček na Olšanských hřbitovech, seznámili… Nemýlili jsme se, když jsme ho instinktivně započítali do inventárních čísel cirkusu Humberto…

Tento muž strávil skutečně bezmála celý život na čtyřech kolech maringotky. Dohromady to bylo šedesátšest let, celé dvě třetiny století, jež tak vytvořily jeden z nejdramatičtějších románů, který ovšem nikdo nikdy nenapsal… Snad by vystačil na románové dílo už samotný vstup Josefa Mrázka do cirkusového prostředí. Ve dvou letech ho vlastní matka i se čtyřletým bratrem věnovala řediteli cirkusu Kellner. Nemohla zřejmě kluky uživit… Kdoví, kdo byla ta žena, kterou cirkusový umělec Mrázek už nikdy v životě nepotkal…

A člověk si trochu představuje dvouletého špunta, který si sotva mohl uvědomit dosah tohoto činu. Ale dost možná, že už od první chvíle vytušil, že se stalo něco vážného, co jednou provždycky změní jeden lidský život. Možná, že toužil jako všechny ostatní děti po houpacím koni a po dřevěné stavebnici, ale místo toho ho otčím trénoval pro velkolepé představení v kopuli cirku. „Nebyl to zlý člověk,“ vzpomínal po létech Josef Mrázek.“Byl jen velmi přísný a netrpělivý, a jakákoli, i sebevětší snaha o artistický výkon, mu nikdy nepřipadala dostatečně vělká.“

U chlapců se střídali učitelé, děti pracovaly od rána do noci a bití se častokrát ani nedopočítaly. Malý Mrázek se výšky bál a strach z výprasku byl vlastně jediným donucovacím prostředkem, který ho mohl vynést až na samotný vrcholek cirkusového stanu. Strach z bití byl totiž silnější, než děs z propasti arény, která se pod ním rozevřela, sotvaže pohlédl z rozhoupané hrazdy do hlediště.

Bylo mu pět let, když se objevil poprvé na scéně. A člověk se asi dost dobře nemůže vžít do pocitu chlapce, kterého dole čekala hůl, a který právě proto šplhal po provazovém žebříku vysoko nad hlavy svých prvních diváků. Sotva je možné si představit let vyděšeného dítěte z jedné rozkývané hrazdy na druhou a potom nacvičené sklouznutí po nohou partnera, sedmiletého bratra, až ke kotníkům. Oběma se svíral žaludek napětím…

Tak začal velký životní román, v němž je více epizod, než se vejde do jednoho literárního díla. Je to tragédie i komedie zároveň, napínavý dobrodružný děj a holá životní próza se tu spojují s nejčistší poezií života v cirkusové maringotce. A hlavní postava pak na stranách tohoto románu vyzkoušela všechno, co se pod kopulí cirkusu vyzkoušet dá. Dělal hadího muže, v cirkusové řeči „kaučuk“. Vidličkou na chodidle pojídal kousky chleba, sklenice si podával k ústům sevřenými šlapkami. Jezdil také na koni, hrál v pantomimě a ve čtrnácti letech dělal na čas klauna. Zapaloval si v manéži cilindr, rozdával a přijímal kopance, napodoboval nešikovně a přitom s nesmírnou rutinou artistické výkony svých přátel. A smál se … I v okamžicích, které nepatří k nejlepším vzpomínkám života. Bratrovi třeba nevyšlo salto při jízdě na koni. Stačil jeden špatně propočtený krok a chlapec skončil tvrdým pádem po hlavě na hrazení manéže. Klaun na rukou odnesl bratra s rozbitou hlavou, aby vzápětí vběhl do manéže a pronikavým smíchem znovu zvedal náladu obecenstva.

V té době byl už také drezérem, protože si ke svému vystoupení přibral cvičeného Alíka. Nakonec dlouhé, rozšlapané boty klauna vyměnil za první vydání Bassova Cirkusu Humberto a oblékl si solidní frak, aby v něm předváděl skupinu dobrmanů a foxteriérů. Bylo to neobvyklé číslo – psi vběhli do manéže v kostýmech zeber a slonů a parodovali piruety, osmičky a stoj na zadních nohou, jakoby je okopírovali od svých obřích protějšků. Vystupoval s nimi v Praze, ve Vídni a v Drážďanech a dokonce i před kamerou, když tu natáčeli film „Lidé, zvířata, senzace…“

Někdy měl peněz nazbyt, jindy dostali najíst sotva psí artisté, zatímco pan šéf obědval v automatu za tři koruny… K těmto slavným údobím života patří i léta, v nichž se Mrázek přiženil do cirkusu Kludský. Tenkrát si vybral i svou první skupinu koní a pokusil se dokonce i o drezuru tygrů. S Kludskými také zažil konce cirkusové slávy, když jim počátkem třicátých let rozmetala prudká bouře v několika minutách cirkusový stan. Viděl umírat své příbuzné, kteří proletěli z kupole celou manéží. Zažil prostě víc než se obyčejně vejde do jednoho lidského života.

Dokonce byl i svědkem a účastníkem honů na uprchlé šelmy a zběsilého stíhání splašených slonů. V Satu Mare v Rumunsku zapomněl třeba sluha při čištění klece zajistit uzávěr dveří. Jeden ze cvičených lvů objevil zakrátko škvíru, pootevřel ji a vydal se rozvážným krokem na procházku stájí. Malého Mrázkova syna, který ho cestou pohladil po hřívě, obešel majestátním krokem krále zvířat, aniž mu věnoval nejmenší pozornost. Pak nahlédl do manéže, kde zrovna zkoušeli skupinu koní a s pramalým zájmem se vydal na obhlídku cirkusového stanu. V té chvíli zpozorovali nedovolený únik zaměstnanci. Začali vytvářet bariéry a trochu poděšený monarcha zvířecí říše hledal cestu pod galerií sedadel. Vyběhl ze stanu, našel mezeru v plotu a dal se na majestátní pochod ulicemi města. Lidé stáli strnule na chodnících a přihlíželi s nepředstíraným zděšením na zvíře i na hlouček pronásledovatelů, který každým okamžikem narůstal. Objevila se i klec a lana, která nakonec donutila šelmu k mírnému poklusu. Ten se potom rostoucí obavou o čerstvě nabytou svobodu přeměnil na pořádný přespolní běh ulicemi města. Nakonec našel uštvaný lev jediné východisko z nouze – v cestě stál domek s otevřeným oknem. Skok… a mohutné tělo vletělo do přízemního bytu. Naštěstí si šelma špatně odhadla rozměry okenního rámu. Dovnitř se dostala jen přední půlkou těla. Zadek visíci na ulici byl spoután a lev pozpátku dovlečen do připravené klece. Jedna ze dvou starých panen, které obývaly přízemní domek, strachy upadla, druhá hrůzou omdlela. Jak už bývalo na Balkáně zvykem, snažily se ženy okamžitě vytřískat z nepříjemné situace náležité odškodné za úlek. Dostaly z rozhodnutí policejního komisaře jen dvacetinu původně požadované částky. „Mně dáte tři tisíce,“ řekl pan komisař, a jim pět set lei. A já už to nějak spravím.“

Jindy se zase utrhl slon zmořený vedrem. Podařilo se mu zdemolovat několik zelinářských stánků, porazil ženu s dítětem, aby nakonec skončil neromanticky pod probořenou podlahou vesnického záchodu. Tohle všechno byly ovšem jen generální zkoušky pro stíhání celého stáda slonů, patřícího cirkusu Sarrassani. Malá liliputka pana ředitele vystrašila celou partu šedivých obrů, kteří se vydali na několikahodinovou cestu po holandské zemi. A když je konečně připoutali řetězy, bylo jejich rozčilení tak velké, že ještě dvě hodiny po skončení honičky odmítali cukr. Sarrassani měl snad největší cirkus v Evropě a není divu, že právě na něj Mrázek nejraději vzpomíná. Pod stanovou plachtu se vešlo osm tisíc lidí a stan sám měl v průměru dvaasedmdesát metrů. Byl – co se průměru týká – skoro dvakrát tak velký jako Humberto.

Nu a když skončila druhá světová válka, vybral si Mrázek pro závěr své životní kariéry svou největší lásku – koně. Ne nadarmo o něm v Berlíně napsali, že je jediným drezérem, který během svého vystoupení nepráská bičem. Určitě proto, že to bez biče dokázal, ale snad i proto, že měl své svěřence rád, jako umí milovat koně jen málokdo. „Nejraději jsem měl ale Blaníčka,“ vzpomínal Mrázek zasněně. „Byl to můj miláček… Také mě jednou kopl, ale to on nechtěl, bylo to nejspíš jen z bujnosti a tak jsem ho ani netrestal.“

A ovšem i největší nepřítel v cirkuse Humberto patřil k oněm osmi plavákům Mrázkovy drezury. Josef Mrázek si to zavinil tak trochu sám. Kůň ho začal totiž nenávidět teprve od chvíle, kdy mu vnutil jedno číslo oblíbené publikem. Každý kůň z Mrázkovy skupiny přišel do středu manéže, předvedl svůj sólový výstup a dostal kousek cukru. Když přišel poslední, Mrázkův nepřítel, jeho pán ho jen pohladil a obrátil se zády. Kůň tedy strčil Mrázka do ramene, pak ještě jednou a teprve na třetí výzvu dostal kousek cukru. Nebylo divu, že se pro všechny ty věčné odklady mstil jak mohl. Jednou roztrhl drezérovi frak, jindy mu naškubl kalhoty tak precizně, že Mrázek stál najednou uprostřed manéže v sukni. Také svého pána několikrát kousl – jednou dokonce do hlavy na spánku. Josef Mrázek skončil své vystoupení s krvácející ránou a v nemocnici ho to věčné nepřátelství stálo čtyři stehy. „Vy ani nevíte, jak jsou koně inteligentní,“ vzpomínal starý cirkusový umělec Josef Mrázek. „Poznají třeba, jestli jde jen o zkoušku, anebo o odpolední či večerní vystoupení. Nikdy mě nenapadli na zkoušce – to věděli, že by byli biti. V manéži, před publikem, si už troufli daleko víc. Věděli, že bych je mezi lidmi nikdy nepotrestal…“

Když si pak člověk desítky let zvyká na takové prostředí, loučí se s ním jen velmi nerad. A přece jednou musel i Josef Mrázek opustit manéž cirkusu a uzavřít jednou provždy dveře maringotky a těch několik čtverečních metrů vozu, na nichž se bezmála narodil a na nichž chtěl také jednou zemřít… A člověk si představuje, že ten poslední večer musí být nějak zvlášť slavnostní, že všichni diváci budou vědět, že pan Mrázek po šedesáti letech odchází, že ze zákulisí přinesou kytice a že bude hodně polibků a stisků rukou a že pan kapelník zahraje tuš, když člověk ve fraku projde naposled bohatě vyšívaným závěsem z manéže…

A pak ten večer přijde, koně vystupují jako každý jiný den, Josef Mrázek se ukloní publiku, které netuší, že je to poslední poklona toho prošedivělého člověka… Nu a pak bez kytic a bez stisků rukou, bez polibků a bez tuše odejde do maringotky, svlékne frak a vydá se docela sám potemnělou nocí na nejbližší nádraží. A když pak jednou za rok rozbije ve Vršovicích svůj stan cirkus Humberto, objevoval se na prostranství kolem stájí trochu už nesmělý člověk se stříbřitou hlavou. A když se s prvním popraškem sněhu sjely v zimovišti zvěře za Prahou zvířecí posádky našich cirkusů, vypravil se za nimi s bochníkem chleba a se sáčkem cukru jeden z těch, kdo nosil na svém kabátě i v důchodu to neviditelné inventární číslo našich cirkusů. Když vstoupil do stáje a zavolal „holky“, obrátily se na něj klisny, které kdysi trpělivě učil baletním kroků kolem manéže. A začali se obracet a stříhat ušima zbývající plaváci… Netrpělivě poskakoval vždycky ten nejmilejšáí, Blaník, který ho poznal už zdálky jen podle hlasu…

Tož tak končí všechny ty světové kočky, které mají za sebou kus práce v široširém světě, ti, kdo zažili fantastická dobrodružství, aby pak nikým nepoznáni žili mezi námi docela zapomenuti. Ale vy je teď znáte… Buďte k nim vlídní…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, koláže Olga Janíčková