Zapomenuté osudy 33.

Autor článku: S. Ravik, koláže: O. Janíčková Tkalci u stavu času II, FRANTIŠEK GEL Snad nám to ani nebudete věřit, ale nejtěžší úkol žurnalisty je, zpovídat svého vlastního kolegu. Tím spíš, byl-li tím kolegou docent novinářské fakulty, František Gel. A to už nemluvíme o tom, že si tato novinářská autorita odnesla ze svých středoškolských studií odpor proti nadbytečnému používání zájmena „já“.

Předchozí příběhy zapomenutých osudů můžete najít zde.

„Milí žáci“, říkával jim profesor řečtiny, „Illias a Odyssea mají dohromady 24 tisíce veršů, a přece se v celém tom díle vyskytuje slovo „já“ jen dvakrát – jednou ve tvaru „zdá se mi,“ podruhé ve tvaru „nezdá se mi.“

A teď tedy usedněte s Františkem Gelem k jednomu stolu v Klubu novinářů a pokuste se sepsat historii člověka, který odmítá mluvit o vlastním já. Opřete se tedy o všechny přístupné duševní protézy – o výstřižkovou dokumentaci (a i termin duševní protéza má autorství Gelovo), a vyhledáte v novinových článcích všechny stěžejní body, o něž je možné opřít předivo otázek. Nesporné je, že velkou roli sehrál v Gelově životní kariéře neznámý kočí, který kdysi velmi dávno poháněl své koně k rychlejší jízdě drsněji, než se bývalému dragounovi Gelovi zamlouvalo. Gel se tedy uštvaného zvířete zastal a vozka, aniž bral připomínku jen trochu vážně, poznamenal: „Když se stal koněm, ať utíká.“ Nu a František Gel si pak tohle motto zapsal do svého vlastního štítu… Běžel svůj život ve strhujícím tempu, běžné životní překážky bral téměř bez rozběhu, jednou si celých patnáct let nevybral dovolenou a nakonec pomalu nevystačil s dechem.

Ale takhle asi končí každý dobrý novinář a František Gel by nasadil své tempo, i nebýt toho setkání s neznámým vozkou, který hlubšímu významu svých slov nepřikládal žádnou důležitost. Gel měl vlastně svůj předem vypočtený rytmus už v okamžiku, kdy nastoupil do brněnské Všeobecné bankovní jednoty. Proto asi nemohl srovnat svůj krok s bankovními úředníky, najmě s panem prokuristou, který si na mladého maturanta při nejmenším nepotrpěl. Snad tu hrál roli i fakt, že pan prokurista za dvacet let své bankovní existence nebyl ani jednou pozván do bytu pana ředitele na oběd, zatímco František Gel seděl u tabule svého nejvyššího šéfa už první den. „Jo, abych nezapomněl, „řekl mu v den nástupu pan ředitel, „Elsa se vás nechá ptát, jestli bych vás nepozval na oběd.“ Ta Elsa, neboli paní ředitelová, byla příbuzná Gelovy maminky. To ovšem pan prokurista, kterému familiérní pozvání pohnulo žlučí, netušil.

Od té chvíle se ti dva stali nepřáteli na život a na smrt. Rozvázání pracovního poměru s bankovní jednotou nebylo ovšem nikterak snadné – ještě štěstí, že František Gel zdědil po meči právnické vlohy. Podařilo se mu najít v kolektivní smlouvě kličku, která stačila k tomu, aby tyhle, tolik cizí poměry, jednou provždy opustil. Podle kolektivní smlouvy mohl být pracovní poměr rozvázám v případě, když zaměstnanec urazí svého představeného, nebo když je představeným uražen. František Gel se tedy rozhodl pana prokuristu urazit tak důkladně, aby to vydalo na okamžitý vyhazov. Odmítl hrubě příkazy svého šéfa a když ho pan prokurista pozval do své kanceláře, vybavil si větu z rozečtené detektivky, která se mu obzvlášť líbila. „Jestli ještě ceknete, pane prokuristo,“ řekl chladnokrevným hlasem gangstera, „chytím vás za límec a budu vás držet z okna tak dlouho, až chcípnete hlady.“

Něco podobného pan prokurista během své bankovní praxe nezažil. „Okamžitě k panu řediteli!“ zařval a oba pak jako po výstřelu startéra vyrazili na chodbu. Bylo to jakési malé lehkoatletické utkání, v němž hrál roli cílové pásky práh ředitelské kanceláře. Dvacetiletý František Gel měl před 45letým šéfem přece jen určitý náskok a doběhl jako první. Než stačil pan prokurista doběhnout ztracený čas a vyklopit stížnost, podal Gel svou okamžitou výpověď.
„Jak jsem na nich koukal,“ řekl rozvážně pan ředitel, „žádnej finanční genius z nich nebude. Když to neřeknete mamince, že jsem souhlasil, tak můžou jít!“

A tak František Gel šel, aby se už nikdy k téhle bankovní živnosti nevrátil, a aby opustil v životě každou půdu, která jen trochu připomínala brněnskou bankovní jednotu. Proto musel odejít i z právnické fakulty, v níž ho včas varoval nápis naškrábaný na desku stolu: „Cizinče, který jdeš kolem, neříkej u nás doma, že my tu spíme, zatím co zákony kážou se nám.“

Ale i opuštění práv mělo mít svou dramatickou předehru – Rudolf Těsnohlídek napsal v Lidových novinách, že vstupenky na proces s Hanikovou byly vyprodány a že redakce doporučuje, aby si vážení čtenáři opatřili vstupenky na přelíčení o vraždách dosud nespáchaných, předem… To inspirovalo Františka Gela, aby se pokusil o nemožné a vybojoval si místo v soudní síni. A protože nebylo v Brně kompetentnějšího činitele nad prezidenta zemského soudu, vydal se osobně až do kanceláře tohoto muže, který víc než koho jiného připomínal starorakouského byrokrata. „A v kterémpak studujete semestru, pane kolego?“ zeptal se pan prezident Gela, který apeloval na nezbytnost právnické praxe.
„V prvním,“ odpověděl student.
„V tom případě, pane kolego, doporučuji římské právo.“

Tím byla audience skončena. Jen úsilí Františka Gela nepolevilo. Naštěstí si všiml, že nově vydávaný časopis Soudní síň oznámil čtenářům, že přijme s povděkem upozornění na soudní procesy. Poslal tedy do Prahy okamžitou nabídku ke spolupráci a redakce Soudní síň ho obratem akreditovala jako svého korespondenta. A na policii, která měla potvrdit Gelovu novinářskou legitimaci, se pak odehrál onen historický okamžik, v němž policejní úředník vzal do ruky dlouhou rákosku, stiskl její pomocí tlačítko zvonku a zřízenci, který přiběhl, nařídil: “Potvrďte panu redaktorovi legitimaci!“

To bylo roku 1923… No a proces s Hanikovou byl pro začátečníka vskutku záviděníhodným soustem. V polích za Brnem byl tehdy zastřelen štábní kapitán Hanika a policie zatkla sedmnáctiletého mládence Veselého, který se k činu doznal. Prohlásil, že zastřelil štábního kapitána Haniku za špatné nakládání s manželkou, která byla s Veselým spřízněna. Veselý mluvil o Hanikové jako o světici, a fakt, že s ní Hanika spal, vydával za svatokrádež.

Dobrý psycholog, který mládence vyslýchal, pak použil rafinované finty, která zatáhla do procesu s Hanikovou i její matku. „Tak vy říkáte, že byla svatá?“ usmál se. „Tak to vám tedy předvedu svědky, kteří vás přesvědčí o tom, že si nechala sáhnout pod župan.“
V té chvíli rozčarovaný mladík Hanikovou potopil. Vypověděl, že si ho Hanikova žena a tchyně Charvátová k vraždě sjednaly. Obě ženy byly tenkrát odsouzeny k trestu smrti a neplnoletý Veselý k pěti letům vězení. Prezident Masaryk, který nikdy nedal popravit dva viníky za jednoho zavražděného a který většinou nepodepsal rozsudek smrti vůbec, změnil tresty smrti na patnáctileté vězení.

Gela tenkrát pobouřilo, že porota nebyla objektivní, jak by se čekalo, nevhodně zasahovala do soudního jednání. Tohle všechno, i problematičnost viny, vtělil do své obsáhlé zprávy pro Soudní síň. Gel mimochodem věřil , že Haniková nebyla vinna podle žaloby. Šéfredaktor Soudní síně mu pak napsal, že se mu zpráva o přelíčení líbila, že dal časopis vytisknout ve zvýšeném nákladu osmi tisíc výtisků. „Bude vás zajímat“ dodal, „že celý tento zvýšený náklad byl kompletně zabaven pro urážku a nepřípustnou kritiku soudu.“

A František Gel dobráckému šéfredaktorovi nikdy nezapomněl, že mu tenkrát nezakroutil krkem a že ho nechal psát dál. Gel se stal zakrátko potom soudničkářem a fejetonistou Lidových novin. Zatímco v jiných listech obstarávaly tzv. „lokál“ vyslovení outsideři žurnalistiky, Gel sáhl po soudních procesech se seriozností vlastní vzdělanému člověku. Snažil se najít psychologickou podstatu zločinu a pochopit, jaké morální popudy ženou člověka, aby zabil.
„Nastanou chvíle v životě lidí,“ řekl kdysi, „kdy už není možno, aby zůstali vedle sebe na světě lidé oba. V takovou chvíli má člověk odhodlaný k vraždě mít před sebou představu o následcích svého zločinu. Má mít odvahu nikoli zabíjet, ale odejít. Odejít někam daleko pryč, třeba do nějaké kanadské pustiny a tam těžce žít, ale žít svobodně. Raději nejtěžší svobodu, než živoření po celé desítky let ve vězení, nebo konec potupnou smrtí.“

Ne náhodou se ocitl František Gel mezi světovými novinářskými prominenty, kteří před půlstoletím zpracovávali největší soudní proces všech dob. Proces, který měl své dějství v německém Norimberku. A bylo zákonité, že František Gel, který nikdy nepásl po senzacích, sepsal serie reportáží, které byly největší senzací své doby.
Byo to asi proto, že mezi Hildou Hanikovou a maršálem Göringem leželo víc než dvacet let života a práce. Že tu byly také frontové zákopy západní fronty, na něž novinář Gel ani nevzpomínal. Máme-li mu věřit, nechtěl se dostat do pozice veterána, vzpomínajícího na bitevní pole na Piavě.

Ale do Gelova života patří i největší zážitek novinářské kariéry, rok třicátý třetí ve Vídni, v němž poprvé v Evropě měřila své síly socialistická levice a černý fašismus. Když projížděl autobus kordonem levicového Heimwehru, který držel okrajové oblasti města, zeptala se ho čtyřčlenná hlídka v civilu na místo původu a povolání.
„Jsem novinář z Prahy,“ řekl Gel.
„Kluci, nechte ho, “ rozkázal velitel, „to je našinec!“
A Gel na tuhle důvěru barikádníků, že český novinář stojí vždy na straně utlačovaných a porobených, nikdy nezapomněl. Tenkrát ho také jeden vídeňský Čech na barikádě požádal, aby mu z vnitřního města kontrolovaného pravicí nechal poslat na místní poštu penzi.
„To nemohu udělat,“ namítl Gel.“Jestliže vyhrajete, pak si své peníze vyzvednete v centru. Jestliže však budete poraženi, zjistí, že jste byl tady a pověsí vás.“
„Pane redaktore, to je vidět, že jsou novinář,“ zašeptal vděčně děda, „a že jsou s námi.“

František Gel v té chvíli ještě netušil, že on sám projde ve Vídni křtem ohněm a že nebude scházet mnoho, aby i jeho zapsali mezi oběti barikád. Uviděl totiž uprostřed kteréhosi mostu ležet člověka a rozeběhl se k němu, protože měl dojem, že se ležící pohnul. Stahlenbergovci totiž nechávali postřelené oběti – snad pro výstrahu – ležet celé hodiny na dlažbě. Je pochopitelné, že začali pálit i po Gelovi, sotvaže vstoupil na most. Ten padl okamžitě k zemi a nešťastnou náhodou rovnou na traverzu. Nebezpečný pád skončil těžkým zraněním bránice. Ležícímu na mostě už ovšem nepomohl a ani pomoci nemohl. Byl mrtvý… A Gel, kterého dopravili okamžitě do Prahy si dobré dva měsíce poležel v nemocnici.

Člověk, zabývající se novinářským řemeslem v poklidných dobách, nedovede odhadnout míru odvahy, kterou musí mít člověk s blokem na bitevním poli. Máme-li věřit Františku Gelovi, a není důvod, proč bychom mu věřit neměli, záleží prý všechno jen na splnění dvou základních předpokladů. Zaprvé musí novinář zjistit pramenné informace a za druhé si musí zajistit spojení. A když si člověk představí novináře, shánějícího ve Vídni rozdělené na dva bojující tábory, pramenné informace, nezdá se mu práce válečného korespondenta o nic snazší. František Gel si to tenkrát vyřešil tak, že vstoupil do budovy ministerstva války. Oznámil suverénně strážnému u vchodu, že chce mluvit s ministrem, anebo alespoň s náčelníkem štábu. Urostlý chlap s poddůstojnickými výložkami řekl tak zřetelně „ne“, „vyloučeno“, „nemožné“, že pomalu znemožnil jakoukoli diskusi. Vtom se na konci chodby objevila s kbelíkem a hadrem uklízečka, která chvíli naslouchala, oč tomu neznámému civilistovi vlastně jde. Pak přistoupila blíž, odstrčila muže se zbraní a prohlásila: „Jsem vídeňská Češka a tak vás tam zavedu. A s tímhle halamou se už vůbec nebavte!“

A zajišťování spojení? Klasickým příkladem byl Norimberk, město, z něhož nevedla do Prahy jediná linka. Gel musel zprvu volat do New Yorku a přes New York klikatými cestami zpět do Evropy. První dva telegramy přišly do pražského rozhlasu tak zkomolené, že byly prostě k nepotřebě. Proces v Norimberku byl už zahájen, ale čeští rozhlasoví posluchači o něm neměli ani ponětí. Kdoví v kterém zákoutí své paměti si František Gel vzpomněl na kabel Vladivostok – Lisabon. Nesporné je jen to, že si od norimberského generálního ředitele pošt a telegrafů nechal předložit mapy, že se na linku zapojil a že se po chvíli ozvala kdesi v dálce centrála Praha Žižkov. Tak volal František Gel dvakrát nebo třikrát, než Američané zjistili, že novinář v britské uniformě vede z Norimberka rozhovory, které nemají vojenský ráz. „Musíme vás zatknout,“ oznámil mu stručně obrovitý americký voják.
Tak mi nejdříve zavolejte mezispojeneckou komisi v Berlíně, požádal ho Gel. A berlínské stanoviště, v němž sídlili dva generálové a dva maršálové, se ozvalo. Maršál Sokolovskij s vydáním povolení neváhal a americký voják s poznámkou „vy to musíte mít u Rusů nějaké dobré,“ kapituloval.

Ano, mezi Hanikovou a maršálem Göringem leželo víc než dvacet let života. V nich potkal František Gel hodně vělkých lidí naší doby a na každého z nich má svou osobitou a humornou vzpomínku. Když bratři Čapkové v brněnských Lidovkách požádali, aby jim byl František Gel představen, řekl Josef překvapeně: „Vy máte ale šišatou hlavu!“ a Karel dodal: „Nic si z toho nedělejte!“

Egon Ervin Kisch překvapil Františka Gela zase v jedné jihlavské kavárně. Vstoupil do sálu, rozhlédl se a zamířil rovnou ke Gelovu stolu: „Vyhrál jste mi dvanáct plzeňských,“ řekl. „jedu s tímhle pánem z Číny,“ ukázal na svého společníka, „on je Jihlavák a já jsem tu poprvé. Vsadili jsme se o dvanáct plzní, že mu v Jihlavě představím někoho, koho on nezná. A tak dovolíte, abych vás představil…?“

V těch vzpomínkách má místo i plukovník Boček, který se v Anglii zasloužil o Gelovo urychlené studium angličtiny. Nařídil Gelovi v šest hodin ráno, aby koupil noviny a aby ho v devět informoval o nejdůležitějších článcích. „Ale já neumím ani slovo anglicky,“ namítl zděšeně Gel.
„Taky jsem řekl v devět hodin. A teď je teprve šest, řekl s důrazem pan plukovník.
Ale do Gelových memoárů patří i dostihový referent pan Rous, který udělal na čas z mladého novináře spisovatele detektivek.“Nechtěli by si vydělat dvě stovky?“ řekl jednou Gelovi. A ten, protože bylo vysoké datum, snad deset dní po výplatě, souhlasil. Pan Rous mu tedy vysvětlil pravidla hry: je třeba napsat detektivku na šestnáct stran, hlavní postavou je lord Hastings. Autor detektivního seriálu se totiž zřídil alkoholem do té míry, že není s to udržet plnicí pero.
František Gel tedy sedl a napsal přes noc detektivku. Dostihový referent ji odnesl panu nakladateli a za dvě hodiny už třímal začínající detektivkář v ruce dvě zelené stokoruny.
„Paní bytná vzkázala, že autor bude ožralej ještě tejden. Tak pan nakladatel žádá, aby ještě jednou napsali – zase za dvě stovky.“

Historie se opakovala – s tím ovšem, že po dalších dvou zelených bankovkách pan nakladatel vzkázal, že se mu to moc líbilo a že by rád ještě jeden detektivní příběh. „Radím jim, dodal pan Rous, „dal si ostruhy a běžel, dokud je v cílový rovince dobrej terén.“ A František Gel běžel potřetí.
Tentokrát se ovšem dostihový referent dlouho nevracel. Teprve po několika hodinách bez bankovek a s rukopisem v ruce unaveně dosedl na židli. Našel totiž pana nakladatele na střeše, jak objímá komín a vykřikuje: :“Pošlete pro lorda Hastingse!“ A pan Rous pak trpělivě čekal až přijedou hasiči a sanitka a až nešťastného nakladatele opatrně sundají z komína a odvezou ho do Bohnic. A tak se stalo, že se tenkrát František Gel jednou provždy chytil pořádného novinářského řemesla. Napsal na tři tisíce reportáží, fejetonů a črt, napsal knížku o lidských povoláních, sepsal paměti Emila Čiháka: Jak jsem létal a padal, pátral po historii Internacionály a Marseillaisy a studoval životopis Ludvíka Pasteura. Rozhlasových pásem napsal bezpočet.

Prožil život plný velkých setkání, nezapomenutelných zážitků a velkého poznání. A někde v hlubinách psacího stolu ležely dopisy, v nichž se ozvali lidé, které jeho práce nenechala lhostejnými. Usmíval se nad listem, v němž ho neznámý vtipálek oslovil: „Vážený pane opisovateli,“ uschoval pečlivě dopis, v němž mu starý venkovský učitel a jeho slepá žena napsali, co pro jejich život znamená rozhlas a jeho práce. A byl tam i list, v němž s Františkem Gelem polemizuje vídeňský občan jazykem, o němž adresát prohlásil, že je „chemicky čistou češtinou bez chuti a bez zápachu“. Zajímavé bylo jen to, že se rakouský občan ozval teprve po nějakých dvou letech. To bylo Františku Gelovi pochopitelně podivné a napsal tedy do své odpovědi příslušnou otázku. Zeptal se, proč vážený občan reaguje dva roky poté, co byla v novinách publikovaná jaho práce. „Učím se českému jazyku z českých novin,“ zněla odpověď. „A kupuji jich ke konci každého roku dva kilogramy.“

Když jdu za událostí, řekl kdysi František Gel, nejdu za ní pro sebe. Jdu tam pro ševce, ktedrý dělá mé boty, jdu tam místo kuchaře, který v kuchyni hostince pro mě vaří, za tramvajáka, který má právo všechno vědět, ale protože mě vozí, nemůže běžet tam, kam běžím já za něho a pro něho. Za něho vidím, za něho cítím a dovídám se. Splnit tohle poslání znamenalo, jak říká František Gel, nemít rodinný život, přijít o vlasy, což nevadí, a o nervy, což je nepříjemné.

Ale kdybych se měl znovu vrátit na svět, dodává, chtěl bych se vtělit v opravdového reportéra. A my myslíme na Goetha, který nevědomky napsal ve Faustovi verše, jež jsou apotheosou velkého reportérství:
Jsme tkalci
U stavu času
Dnem a nocí hřímá náš stav,
My tkáme božstva živoucí háv…

Zdroj: Autor článku: PhDr. Slavomír Ravik, Foto Bedřicha Kocka a archiv Františka Gela upravila Olga Janíčková