Ďábelská planeta 2

Autor článku: Milan Verner Podpis generála Farrowa působil jako kouzelné zaříkávadlo. Kapitán Tobin rychle vyřídil potřebné formality a navíc zvládl nejednu sklenku koňaku s ředitelem věznice. „Dva dobrovolníci hlásí příchod,“ odříkal Karsen ze zvyku a zůstal stát ve dveřích. „Jen dál,“ pokynul ředitel věznice rukou. „Armáda už na vás čeká, pánové.“

„Dovolte, kapitáne, abych vám představil svého přítele,“ Karsen poodstoupil, bleskově uchopil nic netušícího Flekouna a vstrčil ho do kanceláře.
Překvapený důstojník vytřeštil oči, zamrkal a hlasitě se rozesmál. „Perfektní! Generál bude nadšen. První Janturánec ve službách Vesmírných jednotek.“
„Někdo musí být první,“ prohlásil Karsen filozoficky.
„Jistě. Zbývá pouze otázka, jak to přijmou ve štábu.“
Flekoun mlčel jako zařezaný, ale telepatické hrozby a nadávky bičovaly Karsenův mozek s neobyčejnou intenzitou.
„Klid, bráško,“ odpověděl mu Karsen stejným způsobem a nahlas poznamenal: „Kamarád je dojatý vaší velkorysostí.“
„Nechte toho, člověče! Generál bude mít moc starostí, aby vašeho společníka prosadil.“
„Flekoun je vynikající lovec.“
„Rád věřím. Ovšem – znáte lidi. Určitě budou mít plno námitek proti jeho původu a …“
„Skvrnité kůži,“ doplnil větu Janturánec. „Vulgární narážky na můj vzhled znám až moc dobře.“
„Lituji. Tyhle xenofobní předsudky stále nacházejí dost živné půdy a kazí tak vztahy mezi členy Pozemské unie.“
„My také Janturáncům nepřipadáme jako ideální prototyp vesmírného playboye, jen jsou k nám mnohem tolerantnější.“
„Máte pravdu, Karsene, jenomže manuál Vesmírných jednotek má velmi přísná pravidla.“
„Nedá se nic dělat, kapitáne. Propouštěcí papíry jste podepsal, Flekoun patří vám,“ připomenul ředitel věznice nezvratný fakt.
„Amen,“ hlesl kapitán Tobin a představoval si hromobití, které dopadá na jeho hlavu.

Generál Farrow málem překousl drahý arteránský doutník, když mu pobočník představil dvojici dobrovolníků. Pohled na vyzáblého Janturánce v nepadnoucí uniformě Vesmírných jednotek byl šokující a pravděpodobně by přivedl k infarktu drtivou většinu náborových důstojníků.
„Pane Bože, zač mě trestáš!“ zaúpěl v duchu, ale nahlas řekl: „Těší mě, pánové. Doufám, že kapitán Tobin nebude litovat svého rozhodnutí … a já taky,“ dodal, když jim podával ruku.
„Nikdy jsme nehorovali pro metalurgii. Pokud dostaneme slíbené věno,“ zdůraznil Karsen, „můžeme naše námluvy ukončit.“
„Svatební smlouva je připravena,“ usmál se Farrow. „Chybí pouze vaše podpisy.“
„Mockrát děkujeme,“ Flekoun dojatě popotáhl nosem, když si pečlivě prostudoval dokumenty.
„Ještě než vám představím vaše společníky, napijeme se na zdar akce,“ generál zamířil ke knihovně a bez zaváhání vytáhl dva objemné svazky planetárních klasifikačních kódů. „Nemáte nic proti tomu?“ obrátil se na konsternovaného pobočníka, který tuto skrýš považoval za naprosto spolehlivou.
„Ne, pane. Ale jak to…“
„Intuice a dlouholeté zkušenosti štábního důstojníka. Ono se totiž nevyplácí podceňovat své nadřízené.“
„Tohle ponaučení bohatě vyrovná vaši ztrátu, kapitáne,“ utěšoval povadlého pobočníka Janturánec. „Udělat si dobré očko u šéfa, je kromě zadkovlezu, ten nejlepší způsob, jak si zajistit úspěšnou kariéru.“
„Svatá pravda,“ přisvědčil generál Farrow. „Pokud to nebude příliš často, doporučuji ke studiu faunu a floru na planetách třídy M. Hlavně třetí a čtvrtý díl. Moje stará whisky si s vašim koňakem nijak nezadá.“
„Poručík Gordon a seržant Sevestr,“ ohlásila sekretářka další návštěvníky.
„Takže, pánové, nyní jste kompletní tým,“ uvítal generál Farrow příchozí a představil pytláckou dvojici.
„Rád vás poznávám,“ seržant Sevestr si přátelsky potřásl rukou s oběma lovci, zatímco poručík Gordon stiskl podávané pravice jen se značnou nevolí.
„Pane generále,“ obrátil se poručík na generála Farrowa, „Retonci požadují dva civilisty, myslím, že uniformy Vesmírných jednotek nejsou pro ně právě tím nejvhodnějším oblečením.“
Generál souhlasně přikývl.
„Zatím jsme neměli možnost doplnit si šatník, poručíku. Ale jak vidíte sám, nejde mi tahle barva příliš k pleti,“ snažil se Flekoun o malý žertík.
„To tedy opravdu ne!“
„Nech toho, Fleky,“ napomenul ho Karsen telepaticky. „Pro poručíka Gordona je uniforma to, co pro tebe obřadní roucho vašeho svatého pulitrána.“
„Polutriána, ty nevzdělanče,“ prskal Janturánec neslyšně.
„Tohle všechno jsou jenom drobnosti,“ kapitán Tobin se snažil zažehnat začínající spor. „Hlavní je vaše spolupráce na K 48. Tam půjde do tuhého.“
„Na Vesmírné jednotky se můžete plně spolehnout, pokud jde o civilisty… nerad bych se blamoval.“
„Já taky, poručíku,“ ukončil generál rozhovor. „Tím spíš, že už příští týden budu ve štábu podávat hlášení o výběru a přípravě dobrovolníků.“

„Pěkně jste mi zavařil, přítelíčku,“ obrátil se generál Farrow na pobočníka. „Admirál Welmann usoudil, že jsem starý cvok, a ostatní důstojníci se s ním ve vzácné shodě ztotožnili.“
„Promiňte, pane. Karsen říkal…“
„Odkdy velí pytláci?!“
„Od té doby, co potřebujeme jejich služby.“
„Přesně tohle jsem řekl admirálovi. Nakonec souhlasil, i když velmi nerad a s celou řadou připomínek. Případný neúspěch mě posílá do penze,“ povzdechl si generál. „Hergot! odstěhuji se na Varon a budu honit motýly. Doufám, že tohle ještě svedu,“ zatvářil se bolestínsky.
„Oni to dokážou,“ vyhrkl chvatně pobočník.
„Jak pokračuje výcvik?“
„Lépe než jsme čekali. Jen vztahy se nám jaksi bortí.“
„Poručík Gordon nemá rád Janturánce.“
„Kdyby jen to. On nerespektuje nic, co nenosí uniformu.“
„Vsadím se, že v rámci svých ušlechtilých zálib chodí pouze do vojenských bordelů,“ zažertoval generál a rázně vstal. „Pojedu na inspekci a trochu tomu paličákovi domluvím.“

„Gladiátor je těžký bojový robot posledního typu. Jeho palebná síla je pro náš úkol naprosto dostačující. Nechápu, proč se musíme trápit s civilisty,“ stěžoval si poručík Gordon seržantu Sevestrovi, druhému a zároveň i poslednímu členu vojenské skupiny.
„Rozkaz z nejvyšších míst.“
„Já vím. Ale jak mám velet těm ňoumům? Vždyť nemají ani páru o vojenské taktice.“
„V terénu se nám plně vyrovnají a navíc mají vynikající cit pro nebezpečí.“
„Gladiátor má biologické detektory. Termik a dezintegrátory nám dokonale vyčistí cestu. Mám pravdu?“ obrátil se poručík Gordon na přicházející lovce.
„Zapomínáte na rostliny. I mezi nimi je plno zákeřných dravců. Kromě toho máte biologické detektory nastaveny nad padesát kilo a takový čertův ocas má sotva dvacet, ale v žádném případě ho nesmíte podceňovat.“
„Podezřelé prostory jednoduše vypálíme termikem.“
„Taktika spálené země?“
„Správně, seržante!“
„Budeme postupovat hustou džunglí, chcete ji celou spálit?“
„Když to bude nutné, nezaváhám ani na okamžik.“
„Nechci vám brát iluze, poručíku, ale na to je i vaše bojové supermonstrum příliš slabé.“
„Až uvidíte Gladiátora v akci, budete mluvit jinak.“
„Hloupý a nadmíru sebejistý,“ zaregistroval Karsen neslyšné telepatické poselství a mimoděk se usmál.
„Proč se smějete? Co vám ten flekatý žabák nakvákal?!“
„Takhle nesmíte mluvit. Hned se omluvte!“
„Já se mám omlouvat nějakému podělanému Janturánci?“
„Rozhodně by to bylo slušné.“
„Možná, ale mě se zrovna nechce.“
„Škoda.“ Karsen se zvolna blížil k poručíkovi.
„Přece se nebudete prát,“ seržant Sevestr se snažil zabránit srážce a také Flekoun brzdil svého přítele.
„Miluji lekce slušného chování,“ prohlásil poručík Gordon a vzápětí mocně švihl pěstí.
Karsen bleskově uhnul a vykopl nohou. Místo, kde stál jeho protivník však bylo prázdné a vzápětí inkasoval tvrdou ránu na žaludek. Hekl a v předklonu vyrazil vpřed.
Další boj byl přerušen příjezdem generála Farrowa, který se tvářil, jako by si ničeho nevšiml.
„Tak jak to jde?“
„Výborně, pane generále,“ zahlásil poručík Gordon v bezvadném pozoru. „Jen by se neměli vojáci míchat s civilisty.“
„Právě jsem viděl, že se dobře bavíte.“
„Malá ukázka bojového umění.“
„Hulvát, ale docela mu to pálí,“ uznal Flekoun.
„Ten rapl má děsnou páru,“ pohladil si Karsen nenápadně žaludek. „Ještě nikdy jsem neviděl generála raději.“
„Co soudí o přípravě naši civilisti?“
„Armáda vsadila na automatické zbraňové systémy a jak se mi zdá, podceňuje jiná nebezpečí. Technika občas selže, někdy se musíme obejít bez její pomoci, teprve potom se ukážou skutečné kvality.“
„Rád bych slyšel i váš názor,“ pohlédl generál Farrow na mlčícího Janturánce.
„Vaši muži jsou vynikající vojáci, ale na divokých planetách obvykle přežívají zkušení lovci. Řády a příručky všechno nevyřeší. Myslím, že my s přítelem máme lepší šance.“
„Na tom je kus pravdy.“
„Pane generále!“ protestoval poručík vehementně.
„Doufám, že i vy jste se něco přiučili. Na K48 nebude týl, dílny a stovky vojáků, tam budete odkázáni jen na sebe.“
„My to dokážeme,“ přispěchal seržant s pomocí a připomněl známé heslo: „Vesmírné jednotky nikdy neprohrávají.“
„Vím. Přesto bych uvítal těsnější spolupráci. Dochází nám signály, že Retonci chystají nějakou levárnu.“
„Sviňská rasa tyhle Retonci! O moc horší než …“ Flekoun se v rozpacích odmlčel.
„Klidně to dopověz, žabáku. Stejně vím, co si o nás myslíš!“ dorážel poručík Gordon na Janturánce.
„Asi bude nejlepší, když se na Ďábelské planetě rozdělíme,“ navrhl Karsen generálovi. „Takhle se za chvíli pobijeme sami.“
„Chcete se vzdát záštity Gladiátora? To je šílenství!“
„Ještě nikdy jsem bojového robota nepotřeboval. A pokud dojde k problémům s Retonci, stane se Gladiátor úplnou lahůdkou pro jejich vyhledávací detektory. Raději se trhneme.“
„Neblázněte! Nějak se už srovnáme,“ seržant Sevestr byl nakloněn ke smíru. „Přece neoslabíte expedici.“
„Dvě skupiny mají i své výhody,“ poznamenal Flekoun, který arogantního poručíka přímo nesnášel. „Já jsem taky pro rozdělení.“
„Nemohu sám rozhodnout,“ snažil se generál Farrow o úhybný manévr, protože penze na Varonu nepatřila k jeho tajným přáním.
„Jen ať si ti zatracení pytláci chrání svou kůži sami,“ ušklíbl se Gordon. „Obejdeme se bez nich.“
„Podmínky na K48 budou velmi náročné, a proto respektuji vaše rozhodnutí. Jednejte, jak uznáte za vhodné,“ ustoupil generál. „Zítra máte volno a pozítří odlétáte.“
„Jupí!“ zavýskal poručík. „Konečně nás čeká pořádná práce.“
„Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Moc rád bych s vámi spolupracoval,“ Sevestr byl upřimně sklíčený.
„Někdy příště, seržante. Kdo ví, možná se sejdeme na nějakém loveckém safari.“
„Pánové,“ obrátil se generál na civilní část expedice, „za této situace vám musím objasnit jisté věci. Na K48 jsme neměli jen výcvikové základny, ale i laboratoře, kde se pracovalo na úkolech pro armádu. Po podepsání smlouvy s Retonci jsme veškerá zařízení a tajné materiály evakuovali v hrozném spěchu. Tím se stalo, že jedna část výzkumu profesora Lamsona zůstala zapomenutá a uložená někde ve skladu biologického oddělení.“
„Profesor musel ztrátu dokumentace zjistit už dávno.“
„Profesor Lamson zemřel tragicky tři dny po opuštění K48. Teprve mnohem později se v jeho poznámkách našly odkazy na postupy a výsledky, které jsme nepřivezli.“
„Zatím nevíme, co máme hledat ani jak to poznáme,“ připojil Flekoun praktickou poznámku.
„Docela jednoduše. Jedná se o počítačové záznamy uložené v kontejneru CL 364 nebo CF 286.“
„Jaké mají označení?“
„Jedná se o výzkumný úkol s kódovým označením Sarah a Elis. Profesor si potrpěl na dívčí jména.“
„Jenom jména?“ zapochyboval Karsen
„Nebudeme soudit jeho slabůstky. Horší je, že Retonci cosi tuší a vsadím krk, že tyhle záznamy by nám moc rádi vyfoukli.“
„Vypadá to na pěkně veselou výpravu. Jako by nestačila všechna ta žravá pakáž, co na Ďábelské planetě běhá, létá, plazí se a poskakuje, k tomu Retonští špioni navrch,“ brblal Janturánec v nepříliš dobrém rozmaru.
„Nudit se rozhodně nebudete. Dnes si udělejte hezký večírek na účet Vesmírných jednotek. Armáda nešetří na svých mužích,“ dodal generál Farrow, když jim předával oranžovou kreditkartu.
„Díky za dárek. Nezapomeneme připít na vaše zdraví.“

„Já snad umřu,“ bědoval Karsen po bouřlivé noci. Pobledlý, s kruhy pod očima, týral své tělo proudy studené vody. „Co jsem vyváděl? Mám okno jak v gotické katedrále,“ zahulákal z koupelny.
„Pytláci versus armáda,“ odpověděl stručně Flekoun a šel vařit další kávu.
„My se prali?“
„Ne. Pouze sis to rozdal s našima kolegama v pití.“
„A vyhrál jsem?“
„I ten malý Sevestr vydržel víc.“
„Sakra, kámo, co se to se mnou stalo?“
„Pluto. Žádný trénink,“ konstatoval Janturánec akusticky, protože telepatické spojení trpělo častými poruchami.
„Máš pravdu, dnes by mně to natřel i kojenec,“ Karsen vyšel z koupelny, těžce usedl do křesla a zavřel oči. „Jen do mě, a nešetři mě.“
„Myslím, že tě ta expedice zachrání před daleko horším nebezpečím.“
„Nepřeháněj, Flíčku!“
„Pokud se nemýlím, slíbils nejméně třem pochybným ženštinám manželství a u všech jsi vzbudil značný zájem.“
„To by bylo mrzuté. Ženské posedlé vdávacím syndromem jsou velmi nebezpečné. A dál už nic?“
„Nad ránem jsi balil Janturánskou letušku.“
„A sakra! Tak já ti lezu do rodiny,“ rozesmál se Karsen na celé kolo. „Doufám, že mi půjdeš za svědka.“
„Janturánské zákony takovouhle mesalianci nepovolují. Kromě toho, ona nemá zájem o člověka s psychickými zkraty.“
„Proboha!“ zalapal Karsen po dechu. „Kde tohle sebrala?“
„Hádej,“ křenil se Flekoun.
„Snad mi nelezeš do zelí, flekoune žárlivej!“
„Svým neodolatelným šarmem jsem lehce získal její sympatie, ale jen proto, abys neměl další nepříjemnosti. Ole, vždyť ty vůbec neznáš Janturánky!“
„Však já vím, že jsi moje spása. Dovedeš si představit naše dětičky?“
„Nedovedu,“ připustil Flekoun. „Na mou duši, ne.“
„Tak to jsme na tom stejně. Ačkoliv, kdyby se vyvedli po mně, je tu jistá šance, že by z nich mohli být krasavci.“
„Zrzavé bledule,“ zachytil Karsenův mozek nelichotivou telepatickou poznámku. „S modrozelenými fleky po Janturánské rase,“ odpověděl stejným způsobem a přátelsky šťouchl překvapeného kamaráda. „Oba jsme stejní cvoci, viď.“
„Asi jo,“ přikývl Flekoun. „Už moc dlouho žiju s Pozemšťany a tohle je výsledek.“
„Nenaříkej, starouši a hoď sebou. Za hodinu nás čeká zbrojmistr a výstrojní sklad.“
Zbrojní arzenál Karsenovi doslova učaroval. Jako každý pytlák, i on měl rád výkonné a spolehlivé zbraně, a tady bylo nepřeberné množství pušek, laserů, dezintegrátoru. Stačilo pouze vztáhnout ruku a stát se jejich majitelem.
„Nemohu se rozhodnout,“ vzdychal Karsen. „Jde mi z toho všeho hlava kolem. … Já si nevyberu.“
„Ale vybereš,“ uklidňoval ho Flekoun, který už měl svou výzbroj kompletní. „Jen to nepřežeň, půjdeme pěkně po svých.“
„Máš pravdu jako vždy,“ souhlasil Karsen a přitom ládoval psychogranáty a termonálože do vaku.
„Stačí, Ole. Stačí!“ brzdil jeho elán janturánský kolega. „Vždyť se strháš!“
„Jdu se podívat, jak se vyzbrojují pytláci,“ poručík Gordon kritickým pohledem přehlédl jejich vaky. „Naše zbraně už jsou uloženy v Gladiátorovi.“
„Doufám, že jste nezapomněli na chrty,“ ukázal Karsen na štíhlé, bíločerné rakety. „Kdyby přiletěli Retonci, ať je máte čím uvítat.“
„Žádný strach. Máme jich v zásobníkách tři tucty,“ chlubil se poručík.
„Tak to jste nás tedy uklidnili. My jsme si vyrazili jen tak na lehko,“ poznamenal Flekoun.
„Civilisti,“ prohodil přezíravě poručík ke zbrojmistrovi a mávl rukou nad beznadějnou dvojicí dobrodruhů. „Nakonec je budeme tahat z bryndy my.“
„Jen aby to nebylo naopak,“ oponoval mu Karsen a vzápětí zaregistroval neslyšný souhlas svého společníka.
„Armáda versus pytláci,“ zahulákal poručík. „Blíží se druhé kolo. Doufám, že tak brzy neodpadnete.“
„Kdepak. Šetřili jsme se na finále.“

Autor: Milan Verner , foto: internet