Ďábelská planeta 4

Autor článku: Milan Verner „Takže průzkum ve výcvikovém prostoru základny Z3. Co vás konkrétně zajímá?“ „Především importované druhy živočichů, jejich adaptabilita na zdejší podmínky, četnost a případné mutace,“ odříkával seržant Sevestr jako u tabule. „Budete se tedy pohybovat i mimo základnu.“

„Pravděpodobně ano, ačkoliv příliš se vzdalovat nebudeme.“
„Potom nechápu, proč s sebou máte bojového robota.“
„Ve fraku bych se necítil zrovna nejlépe. Takový ostroun si nepotrpí na vybrané móresy a klidně vás slupne i pár metrů od základny,“ připojil Karsen své vysvětlení.
„Nehledě k tomu, že nikdy nevíte, na jaké zákeřné bestie tu narazíte,“ Flekoun s nelibostí sledoval hemžení kolem Gladiátora.
„Tohle jsou vaše starosti. A vy,“ pohlédl retonský velitel se samolibým úsměvem na pilota,“ se nevzdalujte z určeného kvadrátu. Ostatně, na to dohlédneme sami.“
Pilot měl na jazyku pár ostrých slov, ale rychle je zase spolkl. Není moudré píchat do vosího hnízda.
„Nasedněte,“ zašeptal Sevestr, aby ho Retonci neslyšeli. „Na základnu pojedeme společně.“
„Jasně,“ souhlasil Karsen a vmáčkl se i s Flekounem do poněkud stísněného prostoru bojového robota. „Ušetříme nohy, a ti čmuchalové nemusí vědět, že se rozdělíme.“
„Nezmeškejte odletový termín. Jinak…“
„Ty bys nás určitě neoplakával,“ odsekl poručík s prstem na startéru. „Vyrážíme, pánové! Expedice Sarah začíná.“
Cesta na základnu ubíhala v poklidu. Plastový povrch zatím odolával destrukčním vlivům přírody, a tak Gladiátor uháně značnou rychlostí.
„Nic, co by stálo za ránu,“ poručík Gordon se rozmrzele odvrátil od automatických zaměřovačů napojených na biodetektory.
„Však se dočkáte. Tohle je klid před bouří,“ Janturáncova slova vzápětí potvrdil výstřel z termiku.
„Zásah!“
„Skřídláči jsou zcela neškodní,“ připomněl Karsen vojákům s nelibostí v hlase. „Proč nezapnete program selekce cílů?“
„Potřebujeme prověřit zbraňové systémy.“
„Na skřídláčích?“
„Třeba. Mně je úplně jedno, která potvora to koupí.“
„Nezměníte své rozhodnutí?“ seržant Sevestr se usilovně snažil zviklat pytláckou dvojici. „Nač riskovat pochod nebezpečnou džunglí.“
„V téhle plechovce plné zbraní a elektroniky se cítím jaksi nesvůj,“ odmítl Flekoun. „Raději si protáhnu nohy.“
„Riziko je odjakživa nedílnou součástí našeho povolání. A právě proto tolik mužů přitahuje.“
„Zapomínáte na prachy, Karsene. Pokud vím, necháváte si úlovky královsky zaplatit,“ poručík Gordon měl odlišný názor.
„Samozřejmě. Výzbroj, zásoby, palivo, to všechno stojí peníze, ale jen málo lidí z naší branže je opravdu bohatých.“
Další výstřel z termiku sežehl obřího slizouna požírajícího tučnou peřmutku.
„Máte něco proti tomu? Slizouni jsou nebezpeční.“
„Kdybyste snížil energetický výkon, mohli jsme si pochutnat na báječném kousku křehkého masa,“ povzdychl si Flekoun. „Doopravdy vynikající lahůdka.“
„Možná pro Janturánce, ale lidi něco takového do hrnce nestrčí,“ otřásl se Sevestr odporem.
„Omyl, příteli. Pokud jste si někdy v prvotřídním hotelu objednal Norgadenské závitky, pak vám naservírovali dušeného slizouna ve vinné omáčce,“ objasňoval Karsen tajemství hotelové kuchyně.
„Naštěstí ne,“ zaradoval se seržant, zatímco poručík Gordon několikrát hlasitě polkl.
„To je vážně maso ze slizouna?“ Gordon vypadal jako sedm let neštěstí najednou.
„A chutnalo vám?“
„Sakra, proč jste to říkal. Teď už si Norgadenské závitky nikdy nedám. Nedokázal bych pozřít něco tak ohavného.“
„Vzmužte se, poručíku,“ podal mu Flekoun láhev. „Tohle vám zvedne náladu.“

Masivní brána přehrazovala cestu a bránila vstupu do základny právě tak, jako dvojitý plot s ostnatým drátem, senzorickým zajištěním, paralyzační bariérou a neuropastmi.
„Sezame, otevři se,“ odříkal Karsen bájné zaklínadlo, když seržant Sevestr vyslal šifrovaný kód, a poslušná automatika v mžiku odsunula překážku.
„Vítám vás v mém království,“ pronesl poručík Gordon nezvykle tichým hlasem. „Prožil jsem tu pěkný kus života, než nás ti retonští hnusáci odtuď vykopli.“
Vjeli dovnitř, minuli blok skladů, ubytovny kadetů a zastavil před budovou štábu.
„Nic se tu nezměnilo. Jako bych odtud odešel teprve před pár dny,“ Gordon se nostalgicky rozhlížel po známých místech.
„Trochu to tady prozkoumáme. Poručíku, jménem pytlácké asociace, jmenuji vás do funkce průvodce. Co navrhujete?“
„Kousek odtud je kasíno. Podíváme se, jestli tam náhodou není nějaká zapomenutá bedna dobrého pití.“
Husím pochodem vyrazili k nízké budově s honosným názvem kasíno Grand Fortuna. Dveře byly uzavřeny, ale číselná kombinace zámku neznamenala pro zkušené vojáky žádný problém. Sotva vstoupili, zapojily citlivé biosnímače nouzové osvětlení.
„Podobnou špeluňku jsme měli na K33,“ Sevestr se rychle zorientoval a neomylně zamířil ke skladu nápojů.
„Pozor, seržante!“ vykřikl Karsen a současně se ozval ohlušující výstřel.
„Zelenáči,“ vyslal Flekoun telepaticky a podpořil přítele dlouhou dávkou z paralyzátoru.
Pobledlý Sevestr se zvolna zvedal se země. Nejistě se rozhlížel a křečovitě svíral dosud zajištěnou zbraň.
„Ostroun, kamaráde. Málem jsi mu vběhl do chřtánu,“ Karsen hlavní pušky zbortil pyramidu krabic, aby si mohli nebezpečného návštěvníka kasína prohlédnout.
Trhavá střela vykonala své. Zvíře bylo mrtvé, ale opodál se malátně svíjel další exemplář ochromený paralyzátorem. Pohled na ostré zuby a jedovaté bodce vyvolal u seržanta dodatečný šok. Těžce usedl a třásl se na celém těle.
„Díky, pánové. Váš bleskový zásah zachránil seržantovi život,“ poručík Gordon se cítil zahanben. Jako velitel expedice málem ztratil muže, a navíc byl pokořen tolik opovrhovanými pytláky.
„Ještě si myslíš, Ole, že nejsi v kondici? Reakce máš perfektní.“
„Až se sám divím,“ přiznal Karsen a obrátil se na poručíka: „Tak se mi zdá, že tentokrát velení nemělo šťasnou ruku. Seržant Sevestr se pro tenhle úkol naprosto nehodí.“
Poručík jen pokrčil rameny. Kritizovat nadřízené nepatřilo k jeho stylu.
„Vidíte jak je rozklepaný, a to jsme teprve na samém začátku cesty.“
„Teď už budeme připraveni. Nechali jsme se ukolíbat pocitem bezpečí. Je to i má chyba.“
„Bezpečí! Tady?“ zamžikal Janturánec svýma velkýma očima.
„Právě tady! Na základně se nic takového vyskytovat nemůže. Ochranné bariéry to nepropustí. Každého vetřelce zlikvidují.“
„Pak tedy došlo k selhání bezpečnostního systému. Základna je už dlouho opuštěná.“
„Nesmysl,“ bránil seržant Sevestr spolehlivost vojenského zajištění. „Sami jste viděli, že psychobariéru u vstupní brány jsme museli deaktivovat.“
„Začínám chápat, proč nás Retonci z ničeho nic nasměrovali na tuhle základnu. Ty ostrouny nepochybně narafičili oni.“
„Hankvazara!“ zaklel Flekoun. „Máte pravdu, poručíku. Tihle oplzlí příposrouti si zřejmě nikdy nedají pokoj.“
„V tom případě se zcela jistě dočkáme ještě mnoha dalších nepříjemných překvapení,“ zauvažoval Karsen nahlas. „Kdo ví, jaké chuťovky nám nachystali.“
„Okamžitě vypadneme,“ rozhodl poručík s vojenskou rázností, podpořen všeobecným souhlasem.
„Myslím, že naše nepřítomnost na základně nezůstane dlouho utajená, v džungli se však šance srovnají.“
„Omyl, Karsene. Tam budeme mít navrch my,“ poručík Gordon láskyplně pohladil automatické zaměřovače. „A věřte, že s opravdovou chutí rozstřílím prdel každému Retonci.“
„Doufám, Ole, že tuhle zákeřnou sebranku nemíníš šetřit,“ vloudil se Flekoun do přítelovy mysli.
„Ne. Tentokrát jsem zcela výjimečně dobu hájení zrušil.“

Autor: Milan Verner , foto: internet