Dějiny starověkých civilizací 13: STAROVĚKÉ DĚJINY IZRAELE

Autorka článku: Maura PŮVOD NÁZVU ZEMĚ IZRAEL. Jméno Izrael (ישראל, Jisra’el) bylo poprvé dáno patriarchu Jákobovi po jeho zápase s andělem (doslova znamená „Bůh zápasí“).Později se také používá pro označení židovského lidu, jakožto potomků patriarchy Jákoba (ab bnej Jisra’el, „lid dětí Izraele“).

Židovský národ, který vzešel z dvanácti potomků Izraele, tedy patriarchy Jákoba se označuje jako „Děti Izraele“ (hebr.: בני ישראל, bené Jisra’el). Označuje se také jako Izraelský národ nebo Izraelité. Území, které Bůh přislíbil Abrahamovi a které Izraelité získali od Kanaánců, se proto označuje jako Země izraelská.
Tohoto historického označení často používá i moderní Stát Izrael („מדינת ישראל“, Medinat Jisra’el).

Archeologické prameny. Biblická archeologie versus Archeologie.
Archeologický výzkum oblasti starověkého Izraele započal v 19. století. Problém biblické archeologie byl však v tom, že většině archeologů nálezy nesloužily k rekonstrukci historie, ale k dokazování pravdivosti Bible. Tento způsob však nikam nevedl. Mezi přibývajícími nálezy a biblickým textem se objevovaly stále závažnější rozpory.Starý přístup k archeologii způsoboval, že mnoho archeologických materiálu nemohlo být úspěšně vyloženo. A snad proto mnozí tvrdili, že zachovaných archeologických památek je málo.Ale pokud je materiál správně interpretován, mohou jako pramen k poznání historie Izraele posloužit památky, které byly dříve přehlíženy.

 Významným archeologickým pramenem proto není už jen Méšova stéla, zemědělský kalendář z Gezeru, ostraka z Šomronu a Lakiše, nápis v tunelu Šiloa a různá pečetítka a mince, ale také starověké tely (Megiddo, Chasór aj.) či např. starověké vesnice v Judských horách.

V posledních desetiletích se proto začal prosazovat opačný postup.Východiskem stala archeologie a na základě výsledků archeologického výzkumu je pak Starý zákon interpretován jako dílo, jehož velká část byla sepsána v 7. století př.Kr., jakožto literární dílo, které mělo ideologicky posílit vzestupující judské království.

Doba biblická. Písemné prameny. Starý zákon. Bible jako historický pramen.
Vedle archeologických pramenů slouží k poznání starověkých dějin Izraele i některé písemné památky. Nejdůležitější z nich je Starý zákon, jak již však bylo výše řečeno, údaje obsažené ve starozákonních knihách se mnohdy s archeologickou realitou rozchází. Pro starozákonní dobu jsou důležitým pramenem i mimoizraelské písemné památky: stély, nápisy a památníky (Merneptahova stéla, Chammurapiho zákoník), el-amarnská korespondence mezi Egyptem a Asýrií, klínopisné tabulky z Mari (zachycení kočovného života) či tabulky z ugaritského Ras Šamra (představa o kenaánském náboženství). Ne každý z těchto pramenů se týká přímo izraelských dějin, protože však vznikaly za obdobných podmínek, jaké panovaly v Izraeli, pomáhají nám takové prameny poznat předpoklady a podmínky vývoje Izraele samotného.

Doba po-bilická. Herodes Veliký. Iosephus Flavius.
Pro dobu po-biblickou (zejména pro dobu Heroda Velikého a první židovskou válku) je významným pramenem dílo židovského historika Iosepha Flavia. Další prameny obsahují jen pouhé zmínky nebo jen útržkovitá líčení. Takové texty nalezneme zejména v dílech řeckých, římských a později také křesťanských historiografů, Talmudu a Midraši, syrských a arabských kronikách a Svitcích od Mrtvého moře.

Autor: Maura, Foto: Internet