Jak využívat moc našeho podvědomí – 96

Autor článku: PhDr. Zdeněk Chmel Slíbil jsem dnes povědět o dalším „léku na stáří“. Ono je to vlastně naprosto jednoduché. Už jsem napsal, jak je důležité si uvědomit, že v životě nepřichází nic samo, že o všechno se musíme zasloužit. Například tím, že nebudeme zahořklí, že nebudeme brblat na všechno kolem nás a hlasitě vzpomínat na „staré dobré časy“. I když vůbec dobré nebyly.

Například pětasedmdesátníci zažili světovou válku a dvě totality po sobě. Takže i to mládí, na které vzpomínají s nostalgií, vůbec nebylo tak dobré, jak si je ve vzpomínkách malují. Jen si, holenkové, vzpomeňte na denní i noční sirény, oznamující nálety spojeneckých letadel. Na ty hodiny, které jsme proseděli v protileteckých krytech, na noční razie gestapa, na plakáty se jmény popravených…To samozřejmě mluvím jen o té nacistické totalitě. Za té komunistické to nebylo lepší – jen ty nálety nám nehrozilly.

Samozřejmě, že jsme zažili i hezké chvíle, ale ruku na srdce – copak dnes také ty hezké chvíle nezažíváme? Ovšemže nejsme se vším spokojeni. Například s tím, že se někteří jedinci obohacují na účet nás všech. Ať již jde o podvodníky, zloděje, lupiče nebo zloděje ve velkém, které eufemisticky nazýváme „tuneláři“. Nejsme spokojeni ani s prací našich zákonodárců atd. Oprávněně se divíme, kde se berou ti noví „náckové“ a proč proti nim náš státní aparát razantněji nezasáhne. Mohl bych toho vyjmenovat více, s čím nejsme spokojeni. Ale copak to je důvod, abychom se netěšili z toho, že už nežijeme v totalitním státě? Demokracie nám – oproti totalitě – dává možnost něco dělat i s tím, s čím jsme nespokojeni. Prostě při příštích parlamentních i komunálních volbách nebudeme volit ty, kteří nás zklamali.

Ale nechci dělat předvolební agitaci. Tento úvod měl sloužit k tomu, abychom si uvědomili, že přes některé nedostatky, které nás zlobí, stojí zato žít. Žít plným a aktivním životem. A to je také jeden z „léků na stáří“. Jinými slovy bychom tedy mohli říci, že „lékem na stáří“ je vnitřní spokojenost, pozitivní myšlení, láska a k tomu dobrá práce, do níž nechodíme z donucení, ale která nás uspokojuje a v níž se seberealizujeme. A když už nám těch šest „křížků“ přijde, neměli bychom složit ruce do klína a jen čekat, až přijde ta největší demokratka, která „měří všem stejně“. Všem stejně pokud jde o fakt, že „tam musíme všichni“. Ale za jak dlouho to bude, to zase závisí jen na nás. Tu „zubatou“ můžeme odhánět třeba těmi „Pěti Tibeťany“, kterým jsem věnoval velkou pozornost a kterým ji věnuji denně i v praxi. Promiňte, že se opět zmiňuji o osobě. Jak už jsem říkal, činím tak jen proto, abyste si neřekli, že jen radím a kdoví jak žiji já. „Papír přece snese všechno“. Ano, ale já bych si nedovolil něco jiného psát a něco jiného dělat.

Ale „načněme jiný soudek“. Zaujal mne tento text, v němž se svěřuje jedna žena:
„Každý má dny, kdy vypadá oslnivě, a dny, kdy si myslí, že se sám sobě nepodobá. Nikdy jsem si to neuvědomila tak jasně jako po první noci, kterou jsem v Rakousku strávila s mužem, který pro mě něco znamenal. Stalo se to při jedné slavnosti na vinicích severně od Vídně. Slavnost skončila a my seděli vedle sebe v malém, vápnem vybíleném vinném sklípku a nedokázali jsme přestat mluvit. Oběma nám bylo jasné, že spolu strávíme noc. A tak se stalo. Nespali jsme ani minutu a já byla poprvé od svého odjezdu z Paříže šťastná.“ Pak popisuje jak se druhý den vrátila do Vídně, a v koupelně …“zůstala stát před zrcadlem jako přibitá. Obvykle je pro mě den, do něhož se probudím nevyspalá, ztracený…Teď jsem jen vzdechla: „Bože, já jsem krásná!“. A k tomu dodala přísloví: „Dobrý milenec je ta nejlepší zkrášlovací kůra.“

K tomu si dovolím dodat. Pro každý věk platí, že jsme-li milováni, nestárneme tak rychle jako lidé nemilovaní. A nejde vždy jen o tělesnou lásku a sex. Jde o duši. Každý kdo není obdivován, chválen, a milován, kdo žije ve špatném či lhostejném prostředí, ten ztrácí mládí a krásu mnohem dříve než ten, kdo žije životem úspěšným a šťastným. A to štěstí nemusí být nějaké obrovské. Člověk, který se umí radovat i z drobných úspěchů je na tom lépe než ten, kdo na velké štěstí čeká. A zatímco takhle čeká, život a „štěstíčko“ jej míjí, protože je ani nerozpozná, když přijdou.

A ještě něco:
Krása je pozitivní vyzařování, stejně jako láska. Zářivá krása pak znamená, že vysílá povzbudivé impulzy. Ono vlastně vše pozitivní, co má člověk v sobě, předává také svému okolí,. Na druhé straně, pokud je člověk plný zoufalství nebo nenávisti, ten zářit nemůže. Ten jakoby vysílal jen samé „špatné zprávy“. Takže opět musím opakovat, že záleží jen na nás, zda budeme „poslové dobrých zpráv“ nebo vysílači, kteří mají na programu jen thrillery či katastrofické filmy. Příště o pěti pozitivních krocích.

Autor: PhDr. Zdeněk Chmel, Foto: Internet