Když má šéf pět žen – román na pokračování 10

Autorka článku: Irena Fuchsová Ty děti jsou tu zase! V půl jedné se obchod U náměstí opět otevřel. Jitka si šla sednout do pokladny, Katka se postavila za pult s lahůdkami, Agáta hlídala svůj kout se zeleninou a navíc ostřížím zrakem sledovala vše, kam její oči dohlédly, a Libuška hlídala prodejnu celou a průběžně doplňovala zboží.

Agáta pravidelně střídala v pokladně Jitku a Libuška se střídala s Katkou. Vše záleželo na jejich domluvě, do toho se jim Antonín nepletl, protože věděl, že domluva mezi jeho ženami probíhá bez problémů, jako ostatně všechno, co se jeho obchodu týkalo.

            Dívky a ženy v obchodě U náměstí měly prostě stejnou krevní skupinu s Antonínem. Není nad pečlivý výběr personálu, liboval si často Antonín u svého stolu Beseda v Hospodě   U chlapa a jeho kamarádům nezbývalo, než s ním souhlasit. U Antonína v obchodě totiž opravdu vládla pohoda a klid- to každý ve městě věděl a zákazníci se sem rádi vraceli.

            Blanka se už převlékla a chystala se domů. Když stála v Odpočívárně u zrcadla, vpadla dovnitř Agáta.

            „Je tady šéf?! Ty děti jsou tu zase! Ale tentokrát je opravdu vyhodím!“

            Blanka se na Agátu neotočila, ale spojila se s ní očima v zrcadle.

            „Agáto, nech je, prosím tě. Zase odejdou! Projdou obchodem a zase odejdou. Jako vždycky.“

            Ale Agáta ji nevnímala. Když zjistila, že Antonín v Odpočívárně není, zase zmizela             v obchodě. Blanka vzdychla, vzala tašku s nákupem, hodila přes sebe sako a vykulila se do obchodu.

            Stačil jí jeden pohled a viděla, že Agáta měla pravdu.

            Ty děti tu opravdu byly. Dvanáctiletý chlapec a stejně staré děvče. Objevovali se tu většinou brzy odpoledne nebo k večeru před zavírací dobou. Často sem chodili i v sobotu, to tady bývali nejdéle a Agáta soptila, že si kvůli nim ani nemůže vzít v sobotu volno, protože by se určitě něco stalo a ona by nepřežila, kdyby u toho nebyla.

            Děti pokaždé pomalu prošly celým obchodem, zastavovaly se u regálů, prohlížely zboží, četly si dobu záruky, složení výrobků, zajímaly se o dietní výrobky, ale nikdy si nic nekoupily!

            Po dlouhé a důkladné prohlídce prošly kolem pokladny, u dveří pozdravily a byly pryč.

            Začaly se v obchodě objevovat asi před rokem, zhruba v té době, kdy tu začala pracovat i Blanka a hned při první návštěvě byly Agátě podezřelé.

            „Tak co to bude, mladíku,“ zeptala se tehdy Agáta chlapce, když viděla, že podezřele dlouho obrací v ruce sardinky a holčička stála těsně u něho, jako by ho kryla a koukala mu přes rameno.

            Chlapec pokrčil rameny.

„Nic. Dívám se, odkud ty sardinky jsou. Zajímá mě, kde ty rybičky plavaly před tím, než je nacpali do té krabičky.“ Upřel na Agátu velké modré a bezelstné oči a pak se otočil na holčičku. „Miluško, jsou ze Švédska.“

            Holčička vykulila oči.

„Jú! Až ze Švédska! Fakt, Míšo, až ze Švédska?“

            Chlapec vážně přikývl, položil sardinky zpátky a vzal do ruky jiný druh rybiček.

            Agáta v tu chvíli povyrostla o půl metru. Přistoupila k nim, vzala mu sardinky z ruky a dala je zpátky. „Chlapče, tady nejsme v zeměpisném muzeu,“ řekla zvýšeným hlasem a snažila se obě děti odsunout k východu.

            „Já vím,“ přikývl chlapec a vzal tu samou krabičku sardinek zase do ruky. „Ale když chci něco koupit, tak si to musím prohlédnout.“

            Měl pravdu a tak Agáta zacouvala zpátky ke své zelenině.

            Když chci něco koupit, když chci něco koupit! Hlavně, abys nechtěl něco ukradnout, brumlala si a nepřestávala kluka sledovat. Jitka, která to všechno kousek od nich pozorovala, se prohýbala smíchy. Bylo na ní vidět, že jí jsou děti sympatické, což Agátu nepřekvapilo. Dalo se to dokonce předpokládat. Jitka fandí všemu, co se jakkoli vymyká normálu! Aby ne, vždyť ta její rodinka je přinejmenším divná!

            Agáta se pověsila za děti, jako kdyby byla jejich stín a po smějící se Jitce jen mávla rukou, ať si hledí svého!

            Jitka. To je taky případ! Brumlala si a pozorně sledovala, jak si kluk prohlíží skleničku s olivami.

            Jitka! Viděl snad někdo pětičlennou rodinu, ve které by byly dvě matky, jedna babička, jeden otec, jeden manžel, jeden zeť, jeden švagr, dva synové, jeden vnuk, jedna dcera, jeden bratr, jedna sestra, jeden strýc a dokonce jedna tchyně? A to jsem určitě na někoho zapomněla. A všechny tyhle rodinné vazby má Jitčina rodinka, která má pouhých pět členů!

            Agáta na stále se smějící Jitku hodila pohled, o kterém si myslela, že je zlý, ale výsledek byl ten, že Jitka zalezla pod pult u lahůdek a hihňala se tam. Před tím samozřejmě nezapomněla na Agátino slídění za dětmi upozornit Katku a ta se teď na děti a na Agátu křenila místo Jitky.

            Agátu to z míry nevyvedlo a dál věnovala veškerou svou pozornost dětem.

            Pořád si prohlížely olivy. Na co si děti prohlíží olivy, když ani možná neví, co to je? Už toho v obchodě za těch víc jak třicet let zažila dost a od svého bratra, policajta v důchodu, věděla také své. Dávno vyrostla z toho, aby si myslela, že krást bude nějaký chudák  s uhýbavým hladovým pohledem. Krást může každý, kdo k nám do obchodu přijde, vštěpovala děvčatům od rána do večera a měla pravdu. A takoví ti elegantní sympaťáci jsou nejhorší, dodávala, a když byl čas, opakovala jim donekonečna jako odstrašující příklad svou vlakovou historku.

            Před půl rokem jela navštívit rodinu své neteře do Klimkovic u Ostravy. Koupila si jízdenku do Svinova, na rychlík, zvaný Košičan, vypravený z Prahy, přikoupila si první třídu i místenku a pamětliva příkazu svého bratra, který zněl:Pamatuj si, že nejhorší zloději jsou ti nejelegantnější!, se jednoho dne posadila do vlaku. V pohodlném a poloprázdném vagonu první třídy si připadala jako královna a s překvapením zjistila, že se jí to docela líbí.

            V Olomouci přistoupil na druhém konci toho jejího elegantního vagonu stejně elegantní starší sympatický pán, svlékl si sako, pověsil ho na věšák, kde už jeden kabát visel a sedl si za jiného, stejně elegantního pána. Protože přistoupivší elegantní pán byl nalehko, upřela na něho Agáta svou pozornost a přemýšlela, kam asi jede, když nemá žádné zavazadlo. Vyšlo jí, že to bude zaměstnanec Českých drah, pravděpodobně výpravčí, který využívá možnosti svézt se první třídou.

            A pak se otevřely dveře kousek za Agátou a do vagonu vběhla rozlícená mladá průvodčí a ječela zlým hlasem.

            „Okamžitě vypadni z toho vagonu! Okamžitě vypadni!“ A hnala se na toho elegantního pána. Agátě se v tu chvíli rozeběhly myšlenky jako o závod. Že by ten pán neměl lístek do první třídy? Ale jak by to ta průvodčí mohla vědět? A že by takhle hrubě jednala s cestujícím jenom proto, že si omylem sedl do jedničky místo do dvojky? A že by mu kvůli tomu tykala? To snad ne! Agáta v roli královny pozorovala své poddané a jejich chování se jí vůbec nelíbilo.

            Elegantní pán se nevzrušeně zvedl, vzal si sako z věšáku a šel ke dveřím. To už ale průvodčí doběhla k místu, odkud se zvedl. Pána, co seděl před ním upozornila, ať si prohlédne kabát, který měl pověšený hned vedle saka toho elegantního pána, a vyběhla ke dveřím, aby se přesvědčila, že elegantní pán opravdu vystoupil.

            Že vystoupil, to viděla i Agáta, nalepená na sklo okna. Stál pod okny rychlíku a se sakem přehozeným přes ruku, klidně obhlížel olomoucké nádraží.

            Vlak se pomalu rozjel. Průvodčí se ujistila, že cestujícímu, co si prohlížel kapsy svého kabátu, nic nechybí a stále ještě rozlícená se vracela vagonem zpátky.

            Agátě už teď bylo všechno jasné a tak když ji průvodčí míjela, pouze stručně okomentovala celou situaci.

            „Chmaták, co?“

            Průvodčí přikývla. „Známá firma! Co ten nám už tady okradl cestujících, hajzl!“

            A takový to byl sympatický člověk, kroutila rozčarovaně hlavou Agáta i teď, po půl roce. Jako tyhle cizí děti, co se tak podezřele poflakují obchodem, který má na starosti!

            Jsou čisté a slušně oblečené, mají čisté boty a vypadá to, že jsou slušně vedené. Ale proč sem sakra pořád chodí, když si nikdy nic nekoupí? Agáta pokývala hlavou. Bylo jí to jasné. Obhlížejí, co ukradnou, až ona poleví ze své ostražitosti.

            Agáta se za toto své podezření nestyděla. Člověk dneska musí vidět potencionálního zloděje v každém. Kdo ví, jestli už nemají své nakradeno! I když je Agáta nespustila z očí, dvě děti se těžko uhlídají! Jedno kryje druhé! A nejsmutnější na tom všem je, že by to do nich nikdo neřekl! Jediný člověk, který je v tomhle obchodě podezírá, je Agáta!

            Uduste se smíchy, potvory, adresovala Agáta svým nejzlejším pohledem Libušce a

Blance, které se náležitě informované od Jitky, chechtaly kousek od dětí. Až při inventuře zjistíme, co všechno se nám tady ztratilo, to se budete divit!

            Neříkám, že ty děti sem přišly krást samy od sebe, to ne, brumlala si Agáta pro sebe. Někdo je posílá! Maminka nebo spíš tatínek! Ten si je sem poslal pro nějakou dobrůtku! A proč by je sem neposlal, když ví, že jsou tady prodavačky, které se schovávají mezi regály a tlemí se své jediné ostražité kolegyni, místo aby hlídaly zákazníky!

            Agáta sjela Libušku, Jitku i Blanku opovržlivým pohledem a stoupla si na špičky, aby viděla, jestli kluk ty olivy vrátil zpátky. Byla si moc dobře vědoma toho, jak se v obchodech krade a to čím dál víc a také měla ráda detektivky a také, a s tím se nedalo nic dělat, byla celý život cepovaná svým bratrem policajtem.

            A tak se jí nikdo nemohl divit, že ty děti sledovala při každé jejich návštěvě a celou dobu, co procházely obchodem, z nich byla nervózní. Ale je také pravda, že za ten rok, co sem děti chodily, si na ně Agáta zvykla, a když se v obchodě jeden týden neukázaly, začaly jí chybět.

            „Určitě je chytli v jiném obchodě a teď už jsou v děcáku! A z děcáku mají krůček do lapáku! Já bych ty jejich rodiče zavřela! Co to může být za mámu a za tátu, když posílají svoje děti krást? A taková to byla hezká holčička! A ten kluk, jak ten byl chytrý! Víte, že jsem nevěděla, že ty olivy máme až z Maroka? Myslela jsem, že jsou řecké!“

            Takhle o dětech dokázala mluvit celou polední přestávku. Malovala černě jejich budoucnost a dušovala se, jak je ráda, že je konečně v klidu, ale všichni věděli, že se jí po dětech prostě stýská.

            Jednou, když se v obchodě neukázaly čtrnáct dnů, poslala svého bratra, aby prošel nejbližší obchody a zeptal se, jestli tam nechytili dvě dvanáctileté děti při krádeži. Znatelně se jí ulevilo, když bratrovo pátrání bylo bezvýsledné.

            A když se děti po čtrnácti dnech objevily, rozzářila se štěstím a utíkala to všem zvěstovat. Byla tak šťastná, že je málem začala objímat! Nicméně ani tehdy kolem nich nepřestala ostražitě kroužit až do chvíle, kdy vyšly z obchodu.

            Blanka si vzdychla a zavřela dveře do Odpočívárny. Byla docela ráda, že už jde dneska domů. Včera odpoledne myla po celém bytě okna a dneska ji bolel každý sval. Podívala se do tašky, jestli má všechno, co chtěla koupit, aby už z domova nikam nemusela a prošla obchodem. Zastavila se u východu.

            Děti teď stály u regálu s alkoholem a Agáta kousek od nich vzala jednu lahev a otírala ji pečlivě hadříkem. Blanka se usmála. Kdepak, Agáta je náš detektiv v sukních. Děti pomalu docházely k pokladně. Jitka se na ně z dálky zubila a na celý obchod hlasitě šeptala.

           „Tak co, loupežníci? Podařilo se vám něco šlohnout před tím naším policajtem?“ A ukázala na Agátu. Blanka se vyděsila.

            „Jitko, co to říkáš?“ Podívala se na děti, ale ty se zubily stejně jako Jitka.

            „Jasně, máme to pod tričkem! Ale nikomu to neříkejte! Šlohli jsme dvě becherovky! Pro maminku,“ zašeptal stejně hlasitě kluk Jitce a ta se rozřehtala. Ale holčička se nesmála, koukala do země a vypadalo to, že bude za chvíli plakat.

            „Copak copak princezno?“ Jitka ji pohladila po vlasech, holčička k ní zvedla smutné oči a třesoucím se hláskem odpověděla.

            „Nic jsme nešlohli. Míša si dělá legraci. My nekrademe. I když maminka becherovku pije. A hodně.“

            Jitka vykulila oči. Takže děti alkoholičky, ajajaj! Agáta, která stála kousek od nich a všechno slyšela, jen pokývala hlavou. Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že ty děti mi jsou něčím podezřelé, říkal její pohled, který upřela na Blanku, stále ještě stojící u východu. Ta jenom bezmocně pokrčila rameny, tiše řekla nashledanou a vyšla ven.

            Agáta ji chápala. Blanka děti nemá a tahle krásná holčička a ten šikovný kluk by mohli být klidně její! A bylo by o ně jinak postaráno! Nepoflakovaly by se po obchodě a nezabíjely by tu čas, jako to dělají teď, protože doma mají maminku, která chlastá becherovku!

            Děti se rychle protáhly kolem pokladny, pozdravily a byly pryč. Jitka s Agátou se na sebe podívaly.

            „Možná, že si tady opravdu někdy něco vezmou, chudinky.“ Politovala je Jitka a Agáta se na ni nechápavě podívala.

            „Ty vůbec nic nechápeš, Jitko! Ubíjejí tady čas. Proto sem chodí! Jak tě vůbec mohlo

napadnout, že by tady kradli?!“

            Stačilo, aby se děti zmínily o becherovce, kterou ráda pije jejich maminka a v tu ránu,

aniž by to tušily, získaly v Agátě svého největšího přítele.

            „Než koukat doma na ožralou mámu, tak přijdou, chudinky moje malé, radši sem, kde je pohoda a kde jsme na ně všichni hodní,“ rozněžňovala se Agáta a překvapeně koukla na Jitku, která smíchy mlátila hlavou do pokladny. Nechápavě zakroutila hlavou, pak mávla na Katku, aby šla Jitku vystřídat, vytáhla ji z pokladny a odtáhla do Odpočívárny.

            „Co ti je? No řekni mi, co zase blbneš? Co je ti tak strašně k smíchu? Já ti něco řeknu, Jitko! To byl omyl! To byl velký omyl, že tě sem Antonín vzal! Omyl! Omyl! Omyl,“ zlobila se Agáta a musela se hlídat, aby se na Jitku nerozkřičela.

            Jitka hýkala smíchy, až nemohla popadnout dech. Ukazovala při tom na Agátu a ta slyšela jediné slovo.

            „Hodní! Hodní! Hodní!“

            Agáta ji posadila do křesla.

„Udělej si kafe a laskavě se uklidni, buď tak hodná.“

Když se Jitka nepřestávala chechtat, Agáta si sedla naproti ní.

            „No jo. Vždyť já vím, čemu se tlemíš, ty třeštidlo! No tak jsem je trochu hlídala! Co je na tom? Hlídala jsem je, máš pravdu. Ale jinak jsem na ně byla vždycky hodná! A asi jim to moje hlídání zase až tak moc nevadí, když sem chodí už víc jak rok, nemyslíš?“

            Jitka vážně přikývla, ale koutky úst jí stále škubaly. Agáta pokývala hlavou.

            „Ale neboj se, příště si je podám! Vytáhnu z nich všechno! To mi tedy věř! Takové hodné inteligentní děti a doma mají takové trápení!“

            Agáta vyšla rázně z Odpočívárny. Byla rozhodnutá udělat pro ty děti co bude moct! A bratr jí pomůže! Má pořád styky, i když je v důchodu! Správní policajti spolu drží až do smrti!  Agáta se pevně rozhodla, že bude tyhle dvě děti chránit. Děti, jejichž matka pije, se staly rázem jejími vlastními. Ani po deseti letech nezapomněla, co její nebožtík uměl, když byl opilý. A opilý byl pořád. Na to se zapomenout nedalo.

            A pak už se v to čtvrteční odpoledne nic zvláštního nestalo.

            Jitka se konečně uklidnila a byla zase zpátky v pokladně, Libuška v lahůdkách, Katka u zeleniny a Agáta všude tam, kde jí bylo třeba.

            Provoz sílil, lidé se vraceli ze zaměstnání, a protože obchod U náměstí byl jediný v ulici, která vedla na malé sídliště, bylo tu pořád plno. Lidé už nakupovali na víkend a také chodili stálí zákazníci, protože Antonín, jako každý den kolem šestnácté hodiny, přivezl čerstvý chleba, koláče a křupavé housky a rohlíky od svého kamaráda, pekaře Středy z Kutné Hory.

            Kolem sedmnácté hodiny nahlásil svým ženám, že odchází a už nepřijde.

            „Libuško, nezapomeň pořádně zamknout,“ upozornil Libušku, která měla dneska úklid.

            „Já tu s ní počkám, mám ještě nějakou práci u zeleniny,“ řekla Agáta a Libuška se na

ni usmála. Byla ráda, že tu nebude muset být sama. Ne že by se bála, už to sama zvládla mnohokrát, ale když je tu s někým, je to lepší.

            Antonín spokojeně přikývl a zmizel.

            Kolem půl šesté začala Jitka dělat kasu. Do osmnácté hodiny možná ještě někdo přijde, ale většinou se tahle půlhodinka využívala na úklid a na vydechnutí po náročném odpoledni. Případný zákazník byl ale obsloužen s ochotou i teď. Zavíralo se v osmnáct hodin a, i když někdo přiběhl na poslední chvíli, obsloužený byl. Zákazník náš pán.

            Pár minut před osmnáctou hodinou byl už obchod prázdný a vypadalo to, že tentokrát žádný opozdilec nepřijde.

            A pak se otevřely dveře a dovnitř vešli dva chlapi.

 Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet