Když má šéf pět žen – román na pokračování 7

Autorka článku: Irena Fuchsová Plížili se s Antonínem oba po kolenou obchodem, aby se dostali co nejdál od té špindíry, ale přesto oba s obavami pozorovali, že se k nim červené lodičky pomalu a jistě přibližují. A pak najednou zmizely!

„Pane šéf, kde je,“ pípla Libuška ustrašeně, skrčená u těstovin. S hlavou u země se rozhlížela po celém obchodě.
„To bych také rád věděl, Libuško, kde je! Klade na mě někde osidla! Někde na mě číhá!“
Antonín si lehl na zem a snažil se zahlédnout jemu tolik nebezpečné boty. Nikde je neviděl.
„Víš co, Libuško? Já si pro jistotu ještě jednou zařvu! Ať se to dostane mezi lidi! Ať každý v tomhle městě ví, že osidla neosidla, já se prostě podruhé neožením! Tak pozor, křičím! Zacpi si uši!“

Libuška si poslušně zacpala uši, Antonín si lehl na záda a začal řvát.
„Je mi čtyřicet dva let a jednu věc vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený!“ Otočil se na Libušku a rozchechtal se. „A je to!“
V tu chvíli se nad nimi ozval sladký hlásek.
„Snad tady takhle nevyřváváte kvůli mně, pane vedoucí?“
Antonín stále na zádech a Libuška na kolenou, se otočili. Nad nimi stála vysoká, hubená blondýna a podupávala si červenou lodičkou.

Katka, která to všechno pozorovala od zeleniny, se k nim vrhla.
„Kdepak! Takhle vyřvává náš pan šéf kvůli mně!“
Postavila se bojovně před Antonína, který pomalu zvedal své mohutné tělo ze země, zatímco Libuška zůstala pro jistotu stále ještě přikrčená u těstovin, před sebou jako štít krabici od polévek.
„Já s ním totiž čekám dítě,“ prohlásila hrdě Katka a několik zákaznic si Antonína se zájmem prohlédlo. „A on tady takhle vyřvává už měsíc!“ Katka se otočila na Antonína a kývla na něj. „Že tak řvete kvůli mně, pane šéf? A kvůli tomu našemu robátku?“
A pohladila si bříško.
Antonín se chytil za srdce.

„Ženské mě zničí! Uštvou mě,“ sípal z posledních sil. „Zahrabou mě do země a budou
nad mým mrtvým ubohým tělem tancovat charleston!“
Katka se ušklíbla.
„To by ten váš hrob vypadal, pane šéf! Ale já vás neuštvu! Zbytečně se bojíte! Na mě jste totiž starý, víte? Já bych si vás nevzala, ani kdybyste chtěl! Alimenty ale solit budete, to tedy ne, že ne!“
Blondýna je přejela pohledem a bylo jasné, že ví, která bije.
„Kolik vám váš pan vedoucí platí za to, že ho tak dojemně ochraňujete, holčičko,“ zeptala se Katky s kyselým úsměvem a chtěla odejít, ale všimla si o kus dál dvou sáčků polévek, které tam Antonín s Libuškou zapomněli.
„Srandičky, srandičky, že? V tom se tedy váš pan vedoucí vyžívá! Ale gulášová polévka se v tomhle obchodě vystavuje na zemi, jak vidím. To je tedy hygiena.“
Antonín zvedl jedním pohybem Libušku, která na zemi hrála mrtvého brouka, a strčil ji k rozsypaným polévkám.
„Tak, Libuško, slyšelas, ne? Už ať má milostivá paní v košíčku jednu gulášovčičku! Vitana vaří za nás! A za milostivou paní dokonce umyje i nádobí!“
Uklonil se červeným lodičkám a zmizel za dveřmi Odpočívárny, kde Blanka mezitím
dopila své dopolední kafe.
„Už ho budete mít studené, šéfe,“ ukázala na stydnoucí kafe na stolku a Antonín se k němu vrhl.

„Nebudete tomu věřit, Blani, ale právě teď jsem zase unikl o fous z osidel! Co ty ženské na mně vidí, to tedy opravdu nevím! Řekne mi to někdo?“
V tu chvíli dostal ránu polštářem a zezadu od skříněk zazněl temný hlas.
„Já ti to povím! Já to vím! Já to vím! Ty jsi totiž pták! Velký pták Ohnivák!“
„Sakra! Co to je,“ lekl se Antonín a rozhlížel se, odkud polštář přiletěl.
„To je Jitka,“ uklidnila ho Blanka s úsměvem a poklepala si významně na čelo. „Přišla před chvíli. No, však vy si s ní už poradíte, šéfe. Když ne vy, tak nikdo.“
A odešla zpátky do krámu.

Antonín se vyčerpaně svalil do křesla. Zahrozil na svou bývalou spolužačku a kamarádku z dětství, která se vynořila z kuchyňky v černých legínách a v černém tričku s výstřihem, v ruce červenou zástěrku, kterou v obchodě nosila prý proto, jak ráda a často
zdůrazňovala, aby vypadala sexy.

„Co blbneš, Jitko? Kdybych sebou víc hodil, tak jsem si zlámal vaz! Teď mě dostala
z osidel Katka a pomáhala mi dokonce i Libuška! Jo, to jsou, panečku, podřízené! Ty by za šéfa i dýchaly!“
Jitka se zhluboka nadechla a zadržela dech. Antonín po ní mávnul rukou.
„Kdyby ses chtěla zadusit, potvoro! Kdepak! Ty bys snad byla ráda, kdybych se oženil! A ještě mě praštíš polštářem! Jednou mě z tebe klepne pepka! Jen počkej, nedám ti prémie!“
Jitka se zachechtala hlubokým hlasem a zamávala před ním červenou zástěrkou, jako toreador před býkem. Antonín nešťastně zakroutil hlavou.
„Kdepak, to byla největší chyba mého podnikatelského života, že jsem tě sem přijal! Ne! To nebyla největší chyba mého podnikatelského života! To byla největší chyba mého celého života! Porušil jsem svou zásadu! A chlap nemá své zásady porušovat! Nikdy! Přijal jsem do svého krámu ženskou s dítětem! A to byla chyba! A chyby se musí napravovat! Dojdu ještě dneska na pracák, ať mi sem místo tebe pošlou někoho bezdětného, svobodného, rozvedeného nebo ovdovělého. Tak! A ty pojedeš! Já ti dám ptáka Ohniváka! Jen počkej!“

Jitka sepnula prosebně ruce a našpulila rty. Antonín pokračoval, ale jeho odpor slábl.
„Ne! Jednou jsem řekl, že moje prodavačky budou vdovy, svobodné nebo rozvedené. A že nebudou mít děti! Protože chlapi a děti odsávají z žen jejich přirozenou pracovitost, jejich laskavost, starostlivost, jejich něžný pyl…“
„Pel, ne pyl, ty můj méďo,“ opravila ho něžně Jitka, políbila ho na tvář a zazubila se na něj. Měla nádherné zuby a věděla to, proto je ukazovala při každé příležitosti. Ale hned se zamračila a výhružně se k Antonínovi naklonila.
„Tak ty chceš vyhodit z práce svoji největší kamarádku a spolužačku od první třídy, holoubku?“
Antonín se zachechtal.
„Už couváš, co? Už jsi zahnaná do kouta, co? Před chvíli jsem byl pták Ohnivák a teď najednou holoubek! Co budu za chvíli?“
Jitka mu zacpala pusu.
„Budeš mrtvola! Jestli mě nenecháš domluvit, tak budeš mrtvola! Tak poslouchej! Ty chceš vyhodit svoji nejlepší kamarádku? A to jenom proto, že ti vadí můj synáček? Moje
děťátko? Můj sedmiletý, roztomilý drobeček?“

„Jo, moc pěkný drobeček,“ smutně pokýval hlavou Antonín. „Už k vám v neděli víckrát na oběd nepřijdu. Nezvi mě, aby mi nebylo líto, že ti budu muset odmítnout. Ten tvůj drobeček mi řek, že vypadám jako vyhynulý Krakonoš. No budiž, že vypadám jako Krakonoš – proč ne? Krakonoše zná každý. Ale můžeš mi vysvětlit, proč zrovna -vyhynulý-?“
„To víš, hodně čte,“ pokrčila rameny Jitka.
„Ne, ne, ne! Tos mu nabulíkovala ty! Já tě znám! Ty o mně neřekneš tomu klukovi nic dobrého! Vyhynulý Krakonoš! Nezlob se na mě, Jitko, já sice mám tvou zvláštní rodinku rád, ale urážet se od toho tvého malého skřeta nenechám!“
Jitka se rozesmála.
„Tony, až ti povím, jak se dneska ráno servali se strejdou, než šli do školy!“
Smála se tak, až jí sklouzl výstřih černého trička z ramene.
„Ne! Ne!“
Antonín výstražně zvedl ruku a Jitka, která si tričko upravovala, se na něho zvědavě podívala.

„Copak? Mám se svléknout?“
Naznačila začátek striptýzu a Antonín ukázal ke dveřím z Odpočívárny.
„Ven! Jdi okamžitě pracovat!“
Jitka se zatvářila zklamaně.
„Chtěla jsem ti jenom říct, jak kluci dneska ráno…“ Antonín ji popadl a dovedl ji ke dveřím.
„Zadrž, Jitko! Nechci nic slyšet! Nech si to na polední přestávku! To by mi moje ženy neodpustily. Beztak je podezírám, že u mě pracujou jenom proto, aby mohly poslouchat tvoje tlachy o tvé rodince, kde jediný normální je ten, komu se podařilo od vás včas utéct!“
Jitka se zazubila.
„Tlachy, jo? Tak abys věděl, do zítřka s tebou nemluvím.“
Antonín předstíral mdloby.
„Jitko! To bys mi přece neudělala!? Ty a nemluvit! Prosím tě, mluv se mnou! Jíťo! Já si před tebe kleknu!“
Antonín si klekl a zvedl ruce k prosbě. Jitka neodpovídala a tiše si zpívala.
„Tak já tedy v neděli na ten oběd přijdu,“ řekl Antonín smířlivě a vstal. Jitka se zatvářila nechápavě.
„Na jaký oběd? Já tě přece nepozvala.“
Otočila se a kráčela ke dveřím. Cestou si pomalu navlékala červenou zástěrku a když za sebou bouchla dveřmi, Antonín se nadechl jejího parfému, který se mu moc líbil, protože vždycky, když ho ucítil, si představil zrající meruňky, po kterých by se utloukl…
Koukal na dveře, za kterými Jitka zmizela, a říkal si, čím to je, že když si tahle ženská něco obléká, vypadá to, jako když to svléká?
Brrr!
Oklepal se jako pes, když vyleze z vody a šel ke svému stolu. Hledal fakturu, kterou tam ráno položil. Byla šoupnutá na stranu. I kalendář byl posunutý a desky s objednávkami také. Sakra, to asi jak tady Libuška utírala prach! Kolikrát jsem těm svým holkám říkal, aby mi na stůl nesahaly!
Pak se podíval do okna a vytřeštil oči.
Na bílé zdi Spořitelny, kousek od okna, visela obrovská nástěnka a na ní bylo snad padesát nahatých ženských.
Antonín se rozchechtal.
„Tak tohle dokážou vymyslet jenom ženské! Chlapa by to nenapadlo! Ale pozor! Tohle dokážou vymyslet jenom takové ženské, které nemají doma chlapa a děti! Protože jenom takové ženské jsou šťastné, spokojené a proto hravé! Tak.“
Když se takto Antonín nahlas a spokojeně utvrdil ve své teorii, chtěl začít úřadovat, ale nakonec neodolal.

Otevřel okno a vysunul se z něho co nejdál, aby si erotickou nástěnku prohlédl podrobně…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet