Když má šéf pět žen – román na pokračování 8

Autorka článku: Irena Fuchsová Polední pauza v Odpočívárně Pravidelně kolem půl dvanácté ubývalo v obchodě U náměstí zákazníků. Kdo byl doma, dovářel oběd, zaměstnanci MÚ, OÚ, banky, pojišťovny a dalších institucí, které byly rozesety po náměstí i kolem něho, se šli najíst do okolních restaurací, děti byly ještě většinou ve škole a tak měl Antonín prozíravě od půl dvanácté do půl jedné zavřeno.

Jednak kvůli nízkým tržbám, ale hlavně, jak rád zdůrazňoval, kvůli Jitce, která se potřebuje vypovídat. Kde jinde by koho mohla oblbovat svými neuvěřitelnými historkami? A jeho ženy tuhle hodinku zbožňovaly stejně jako on, což někdy před nimi dokonce i přiznal.
Agáta před půl dvanáctou naposledy ostřížím zrakem přehlédla celý obchod, jestli se někde náhodou nezapomněl nějaký zákazník, a když zjistila, že uvnitř je pouze personál, dala před vchodové dveře mříž, na mříž pověsila cedulku a obchod zamkla.

Na cedulce byl tento text:
„Vážení zákazníci, od 11. 30. do 12. 30. máme polední pauzu. Nejbližší konkurenční prodejna je na konci této ulice. Protože je to pořádný kus cesty (325 m) nechoďte tam. Počkejte, až za chvíli otevřeme. Děkujeme vám.“
Tento rafinovaný text vymyslel Antonín a byl na to náležitě hrdý.
Jeho kamarád Honza, který šéfoval zmíněné konkurenční prodejně a patřil k partě, která se scházela v Hospodě U chlapa, sice odmítl za tuto skrytou reklamu, jak Antonín nazval text na cedulce, platit týdně dvě stě tisíc, které po něm Antonín vydřidušsky vyžadoval, ale rád mu občas zaplatil pivo, když Antonín neměl drobné, které po svých hostech stejně vydřidušsky vyžadoval vrchní Josef.

Jitka už dopoledne všechny upozornila na to, že má další příběh své bláznivé rodinky a tak se chvíli po půl dvanácté sešli v Odpočívárně všechny ženy i se svým šéfem, který zde ostatně touto dobou chyběl zcela výjimečně.
Antonín jako pokaždé všechny hlasitě upozornil na to, že by tuhle polední přestávku už dávno zrušil, protože přichází o kšeft, ale že je nucen ji dělat a to pouze a výhradně kvůli Jitce. Nezapomněl také dodat, že si stejně myslí, že u něho všechny jeho ženy a dívky pracují jenom proto, aby mohly v poledne v Odpočívárně poslouchat Jitčiny báchorky. Řekl zřetelně báchorky, dal si velký pozor na to, aby Jitčino povídání nenazval tlacháním a neušlo mu, že po něm v tu chvíli Jitka střelila smějícíma se očima a našpulila tu svoji prostořekou pusu k polibku, který namířila přímo na něj.

Vypadá to, že mě na ten oběd v neděli asi přece jenom pozve, pomyslel si spokojeně
Antonín a jen tak letmo, aby si moc nezadal a nespadl právě u Jitky do osidel manželství, sešpulil pusu k polibku také, ale nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml. Snad to na usmíření bude stačit a nedělní obědy budou pokračovat, pomyslel si v skrytu duše. Přece jenom si už na nedělní návštěvy v Jitčině potřeštěné rodince zvykl a nerad by o ně přišel kvůli tomu jejímu skřetovi.

Po nenápadném vzdušném polibku se dal do porcování dvou nanukových dortů, na které prý šlápl, když je skládal z auta. Podle toho, jak často své ženy a dívky zahrnoval různými pamlsky, na které šlápl, sedl nebo mu upadly, by se mohlo usuzovat, že je pěkný nešika, ale jeho pět žen a dívek vědělo své.

Antonín je prostě hýčkal.
Byli tedy v Odpočívárně všichni, jako ostatně skoro každý den.
Antonín, pokud nemusel být někde pro zboží nebo na úřadech, o tuhle hodinku nerad přicházel.

Agáta, ta nechyběla nikdy. Šťastně si tady vychutnávala své vdovství a ani po deseti letech se svého klidu nemohla nabažit.

Blance, které končila směna, se domů dvakrát nechtělo. Proč také – nečeká ji tam manžel ani děti – a tak tu seděla s nimi.
Jitka s Katkou a s Libuškou, které mohly přijít na odpolední směnu kolem dvanácté i déle, přišly raději před tím, než se krám zavřel a šouply do Odpočívárny jako do nebe.

Antonín jim postupně rozdával na talířkách nanukový dort a při pohledu na jejich spokojené tváře se opět přesvědčoval o tom, že na jeho přísném výběru opravdu něco je. Jeho ženy a dívky neměly kam spěchat, byly v klidu, neznaly stres, vychutnávaly si teď zasloužené chvíle odpočinku, byly uvolněné, spokojené.
Akorát Jitka by mohla nebýt v klidu, ale toho jejího skřeta Medarda hlídá její dcera, společně se svým synem Ctiradem.
Medard! Ona mu dá jméno Medard! Prý chtěla, aby se jmenoval Méďa, ale to jí na matrice nedovolili. Tak má Medarda. Prý jí to jméno připadalo nenápadné! Medard a nenápadný!

Medard!
A její dcera má Ctirada. Hm… druhé nenápadné jméno, zašklebil se v duchu Antonín. Takže skřeta Medarda hlídá se svým Ctiradem, Jitčina dcera Ivana.
Katka má doma maminku, která je invalidní a s domácností jí pomáhá Katčin otec, který je už druhý rok nezaměstnaný a Katčini dva bráškové. Po Katce toho doma moc chtít nemohou, protože ta je tady někdy od rána do večera a celou výplatu dává do rodinného rozpočtu. A když má volno, tak se učí, protože by se chtěla na tu vysokou školu vrátit.

Ta holka je anděl a je dobře, že se obléká do pytlů a češe se jako jeptiška. Protože kdyby po krámě nechodila v pytli a s tím svým hovínkem na hlavě, už by tady nechodila vůbec! Už by totiž byla dávno manželkou nějakého pracháče a bydlela ve vile u Prahy!

Antonín pohladil Katku očima a podal jí její díl nanukového dortu.
Libuščina maminka v práci povýšila a je tam víc než doma a tak je ráda, že Libuška konečně začala normálně plavat životem. Holka se sice pořád ještě leká, když občas zařvu, ale to bych se na to podíval, aby si nezvykla.
„Viď, Libuško,“ usmál se Antonín na Libušku a ta poslušně kývla.
„Ano, pane šéf,“ a vzala si od něho s úsměvem svůj díl dortu.

Blanka je svobodná a bezdětná. A přitom je to taková dobrá duše! Ani ta kila navíc mi u ní nevadí, když se podívám do těch jejich laskavých očí, rozplýval se Antonín v duchu nad svoji korpulentní prodavačkou a také jí podal talířek s dortem.
„Děkuju, pane šéf. Jé, to zase budu tlustá,“ zasmála se Blanka a hned se do dortu pustila.
A Agáta? Jeho pravá ruka? Jeho zástupkyně? Jeho přítelkyně?
Pětapadesátiletá Agáta bydlela se svým bratrem, policajtem ve výslužbě, který byl starý mládenec. Když Agáta před deseti lety šťastně ovdověla, rozhodli se s bratrem, že vymění své dva malé byty za jeden velký. Trvalo jim to sice dva roky, ale nakonec získali nádherný byt kousek od náměstí, dost velký na to, aby si navzájem nelezli na nervy, ale zároveň si byli nablízku.

Tak. Antonín všechny podělil, nandal poslední kousek dortu sobě a rozhlédl se po Odpočívárně.
Katka s Libuškou si připravovaly tousty, Agáta si dala do mikrovlnky ohřát svůj oběd z domova, Blanka, která neustále držela dietu, si připravila zeleninový salát, na který si nedietně nastrouhala sýr a celou tu hromadu zalila majonézovou zálivkou a Jitka dělala sobě i Antonínovi zcela prozaické knedlíky s vajíčkem, po kterých se Antonín mohl utlouct, stejně jako se mohl utlouct po meruňkách.

V Odpočívárně vládl klid a pohoda.
Antonína, jako už mnohokrát, zaplavil pocit hrdosti. Považoval se za otce této atmosféry. Aspoň něčeho jsem otec, pomyslel si a srdce se mu okamžitě nervózně rozbušilo. Jestli já nejsem blbec, zanadával si v duchu. Je to dvacet let a pořád mě to žere!
Utekl raději od svého otcovství co nejdál.
„Tak děvčata! Máme po dovolených a mě právě teď něco napadlo!“
Agáta se pokřižovala.
„Bůh nás ochraňuj.“
Antonín se na ni uraženě podíval.
„Agáto, že i vy, ve svých letech, dokážete být jedovatá, jako některé vaše kolegyně, to jsem tedy opravdu nečekal!“
„To nebylo na vás, pane šéf,“ usmála se Blanka. „To dělá Agáta pokaždé před jídlem!“ Ženy vyprskly, protože znaly Agátin názor na kostely a na pámbička. Podobně jako Antonín, měla i Agáta svůj slogan.
Když pámbů viděl, co mi dělá můj nebožtík a dvacet let mě v tom nechal, tak i kdyby byl, pro mě neexistuje.

„A co vás napadlo, šéfe,“ zeptala se Katka a schovala se ustrašeně za židli, jako kdyby čekala dávku z kulometu.
„Nechte ho mluvit, než to zapomene,“ napomenula je Jitka a dala před Antonína veliký oválný talíř s hromadou knedlíků s vajíčky a s deseti malými znojemskými okurkami, narovnanými kolem dokola jako vějíř.
„Jako byste nevěděly, že všechno, co Tonyho napadne před tím, než se nacpe
knedlíky s vajíčky, je geniální! Tony, než začneš jíst, mluv, aby sis ten svůj nápad nezavajíčkoval! To máš jako s betonem! Naliješ beton do kádě a hledej pak na dně něco, cos tam zapomněl!“

Antonín vzdychl.
„Tak já jsem u tebe káď, jo?“
Odpočívárna se rozezněla ženským smíchem.
Co jsem chtěl, to mám, přiznal si Antonín sám pro sebe. Ženské bez chlapů rostou do drzosti! A mně se to líbí! Jen do mě houšť, vy potvory jedny! Čím víc, tím líp! Bylo mu jasné, že tohle jim nikdy nesmí přiznat!
I když, jaké přiznávání? Ty potvory mě mají prokouknutého!
A protože se mu z talíře kouřilo, začal mluvit o svém nápadu.
„Co kdybychom si příští rok v létě pronajali někde v klidu na samotě, u vody, u lesa, malý penziónek, kde bychom byli jenom my? A celý měsíc! Majitelé by nám vařili, my bychom se o nic nemuseli starat. Co tomu říkáte?“
„To jako že bychom se na dovolené nestřídaly,“ zeptala se Agáta.
„Ano! Krám bychom prostě na měsíc zavřeli! Ať si konkurence přijde na své! Uděláme si celopodnikovou dovolenou! Co říkáte? Letošní střídání dovolených byla hrůza, to bych už nechtěl zažít podruhé! No, tak co? Co vy na to?“
Antonín předestřel svůj plán a pustil se s chutí do jídla. Ať si to srovnají v hlavičkách, kalupinky. Snahu jsem měl a o pěkném penziónku vím také. Že je to ve Francii u kamaráda, to jim zatím říkat nebudu, zbytečně by se vyjevily. Hlavně Libuška!
No samozřejmě, Libuška! Libuška má první připomínku!
„To jako, šéfe, že byste byl s námi v tom penziónu celý měsíc i vy,“ zeptala se a vykulila na něho své velké tmavé oči.

Antonín přikývl.
„Samozřejmě! A kde bych měl být, Popelko? Proč se ptáš? Tobě by snad vadilo, že bych tam byl s vámi?“
Libuška nejistě zavrtěla hlavou, jako že ne, že by jí to nevadilo, nicméně pokračovala ve vyptávání dál.
„A, pane šéf, křičel byste i tam to svoje: Je mi čtyřicet dva let a jednu věc
vím zcela určitě! Už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený?
Křičel byste to tam taky?“
Antonín opět přikývl.
„Samozřejmě, že bych to tam křičel! A ještě víc než tady! Protože tam bych byl cizí, tam by nikdo neznal můj názor na ženění a tak bych tam měl ženská osidla zákeřně nachystané na každém kroku!“
Jitka vážně přikývla.
„Ten hoch má pravdu.“
„Neruš,“ napomenula ji Agáta a Antonín pokračoval.
„A jak by se ty cizí, vdavek chtivý ženský, jak by se dozvěděly, že veškerá jejich zákeřná osidlová snaha je zbytečná, protože mně je čtyřicet dva let a jednu věc vím zcela určitě, a sice to, že už se nikdy podruhé neožením, protože jsem jednou šťastně rozvedený? No?“

Antonín ukázal na Libušku a ta zrudla.
„Nevím, pane šéf,“ pípla a Antonín jí to dobráckým tónem vysvětlil.
„Musel bych jim to říct! Co to povídám? Jaképak říct? Já bych to tam musel řvát od rána do večera, Libuško! A možná, že bych to tam řval i v noci.“ Zamyslel se a pak si sám sobě přikývl. „Ano. Hlavně v noci bych to tam řval. Protože hlavně v noci se v ženských probouzí běsi!“
Libuška si viditelně oddychla.
„Tak to já bych tedy jela také a moc ráda. Víte, pane šéf, jak jsem měla teď tu dovolenou, tak já jsem si tomu vašemu řvaní odvykla a strašně špatně si teď zase na to vaše řvaní zvykám. Ale kdybyste tam byl s námi a řval byste, tak bych z toho vašeho řevu nevyšla.“

Libuška upřela na Antonína nevinně své hluboké bezelstné oči, a vzala si svůj talířek s nanukovým dortem.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet