Když má šéf pět žen – román na pokračování 9

Autorka článku: Irena Fuchsová Polední pauza v Odpočívárně Celá Odpočívárna ztichla a všichni se na Libušku zadívali. Jak to ta holka myslela? Libuška se chvíli snažila udržet vážnou tvář, ale dlouho to nevydržela a vyprskla. Všichni se po sobě překvapeně podívali a pak se začali smát také.

Libuška poprvé zažertovala v duchu jejich Odpočívárny! Libuška se konečně probudila!
Antonín se nadšením celý rozzářil.

„Viděly jste to, holky? Slyšely jste to? To je úspěch, co? Pamatujete si, jaká byla před rokem? Jak nám chtěla odsud každou chvíli utéct? Stačilo, aby se jí zákazník zeptal, kde máme špagety! A dneska? Dneska je drzá na svého šéfa! Tak tomu říkám terapie! A kdo tuhle holku vyléčil? Kdo? Já!“

Antonín se hrdě bouchl do prsou, vstal a šel výhružně na Libušku.
„Ty jedna uličnice, tak ty si budeš ze mě dělat legraci, jako všechny tyhle baby kolem, co?“
Libuška se spokojeně culila a cpala se rychle nanukáčem, aby jí nevystydly tousty, které už před ní Katka skládala, Antonín ji tedy aspoň cvrnkl do hlavy a pak se spokojeně rozhlédl po svém harému.

„No, děvčata, pouvažujte o tom, času máte dost. Ten penzión je jednoho mého kamaráda a ten to potřebuje vědět do konce roku, takže na to máte čtyři měsíce. Do ničeho vás nenutím.“
Ale to už měli před sebou oběd i ostatní a sotva začali jíst, Antonín otevřel oponu poledního představení v Odpočívárně.

„Jitko, já úplně zapomněl, že ten tvůj Medard šel do první třídy. To asi byla pěkná legrace, viď? Tak povídej!“
Jitka se trošku zakabonila.

„Jo, byla to pěkná sranda, to ti tedy povím, Tony! Hlavně finanční. Oni šli totiž do první třídy oba naši kluci, Medard i Ctirad.“
Ale protože Jitka měla vzácně šťastnou povahu, na finanční potíže, spojené se školní docházkou svého syna a vnuka ve vteřině zapomněla a začala vyprávět příběh o tom, jak šli jejich kluci poprvé do školy.

„Pochopitelně, že jsme šly s Ivanou s nimi, těšily jsme se na to obě, to bychom si ani
nemohly nechat ujít! Snad každé dítě tam mělo oba rodiče i babičky a dědečky! Já udělala pár fotek a pak jsme všichni stáli kolem lavic, namačkaní u stěn a nespouštěli jsme z těch našich bobečků oči. Byli nejkrásnější, fakt! Ti dva naši kluci byli nejkrásnější! A jak byli roztomilí, když tam tak vedle sebe vyjukaně seděli, ubožátka naše nebohá!“
Antonín zakašlal.

„Nepochybuju o tom, že byli oba roztomilí,“ pronesl sarkasticky. „Hlavně Medard! Ten dokáže být roztomilý, to ano. Ale jenom když je někde, kde to nezná. Nebo když se poprvé setká s někým, koho nikdy před tím neviděl. Škoda, že mu to vydrží tak pět minut, viď, Jitko?“
Ta se zatvářila ukřivděně.

„Přeháníš jako vždycky.“
„Pamatuješ se na můj první nedělní oběd u vás,“ pokračoval Antonín. „Medard byl jako andílek, až jsem se divil, že někdo takový, jako jsi ty, mohl porodit tak hodné laskavé a vstřícné dítě. Ale za pět minut mě zlil písmenkovou polívkou, protože chtěl vědět, jestli umím číst.“
Jitka vážně přikývla.
„A můžeš se mu divit? Chtěl vědět, jestli moje nedělní kuře na smetaně do sebe neláduje analfabet.“
S tím musel Antonín souhlasit.

„Asi máš pravdu. Když jsem řekl: Proboha, já mám -o- a -z- až na ponožce, tak se ten tvůj Medard zatvářil náramně spokojeně! Jasně! Prošel jsem testem inteligence tvého syna!“
Agáta bouchla lžíci do stolu.
„Šéfe, nepřerušujte ji! Za chvíli bude dvanáct a ještě se nedostala ke slovu!“
„Správně! Děkuju ti, Agáto!“ Uklonila se Jitka směrem k Agátě a pak už to rozjela naplno, a i kdyby ji Antonín chtěl přerušit, neměl šanci.
„Naši miláčkové si tedy sedli do první řady…“
Antonín obrátil oči v sloup, ale Jitka nesmlouvavě ukázala na jeho plný talíř a on začal poslušně jíst.

„Sedli si tedy vedle sebe do první řady. Paní učitelka obcházela třídu a seznamovala se s dětmi. O našich dvou klukách si myslela, že jsou bratři. Viděla s nimi Ivanu, slyšela, že jí Ctirad říká maminko a můj Medard jí tyká, kluci se drželi za ruce a nehnuli se od sebe, všimla si, že si jsou podobní a tak když došla k jejich lavici, spustila lavinu, aniž by to tušila.
„Já nemám ráda, když sourozenci sedí vedle sebe. Nedělá to dobrotu. Takže vás dva rozsadím!“ A ukázala na Ctirada, aby si šel sednout jinam.
Medard se nadechl, že něco řekne a já omdlela. Ivana se zbaběle otočila ke zdi. Já se ale rychle probrala, protože jsem se přece musela koukat, co se bude dít, jinak bych vám
neměla co vyprávět, že jo?

Takže Medard se nadechl a paní učitelce situaci objasnil.
„Tak to tedy ne! Žádné rozsadím! Maminka mi říkala, že mám svého synovce hlídat, protože jsem starší.“
Učitelka si myslela, že Medard příbuzenské vztahy popletl a pokračovala dál v jejich rozsazování.
„To je možné, že jsi starší, ale bratříček si přece jenom půjde sednout o kousek dál.“ A už tahala Ctirada z lavice, ale ten se vzepřel a začal křičet.
„Já nejsem jeho bratříček! Já jsem jeho synovec! A já budu sedět se strejdou, protože on mě má hlídat! Babička mu to nařídila!“
Medard se postavil vedle něho a znovu se to nedorozumění snažil paní učitelce objasnit, ale tentokrát už přísnějším hlasem.

„Maminka mi nařídila, abych koukal sedět vedle svého synovce, protože je poněkud mladší. A nařídila mi, abych na něho dával pozor. A můj švagr mi to také říkal. A maminka mi to říkala dokonce několikrát.“
Ctirad na mě ukázal a zaječel na celou třídu.
„Babi! Žes to říkala?“
A Medard zase ječel na Ivanu.
„Ségro, že to švára říkal?“
Ivana se konečně otočila od stěny, celá rudá, jen tak tak vyprsknout a zkoprněné učitelce všechno konečně vysvětlila.
„Mají pravdu oba dva. Můj bratr Medard i můj syn Ctirad. Manžel totiž švagra poprosil, že je starší, tak ať nám dá na syna pozor.“

To už to mezi rodiči šumělo, učitelka střídavě bledla a červenala a mně se pořád chtělo omdlít. Ivana konečně vyprskla smíchy a šťouchla do mě, ať jí dám kapesník. A to už na mě halekal Medard, protože tomu klukovi nic neujde.
„Mami, ségra má nudli!“
V tu chvíli ho Ctirad praštil penálem do hlavy a ječel, ať se okamžitě omluví, protože jeho maminka žádnou nudli nemá, ale že jí tečou slzy, jak se směje paní učitelce.
Medard uraženě vstal. On totiž nemá rád násilí v jakékoli formě!“
Jitka se odmlčela a podívala se vyčítavě na Antonína, který se v tu chvíli zakuckal. Když zašeptal, promiň, pokračovala.

„Medard si pohladil naraženou hlavu a důstojně řekl do ticha třídy: Milý synovče, já si s tebou nebudu kazit svůj první den ve vzdělávacím ústavu! Ale doma řeknu švagrovi, jakého lempla s mojí sestrou zplodil a on si to s tebou vyřídí!“
Pak se otočil na zkoprněnou učitelku a pokynul jí rukou, jako nějaký král.
„Můžete pokračovat, moje milá.“
A tím v naší první třídě skončilo slavnostní zahájení nového školního roku. To byl totiž definitivní konec! Smíchy slzící rodiče a prarodiče se prohýbali v křečích a váleli se po stěnách třídy! A mezi tímto stádem hysterických dospělých, byly vidět dvě řady školních lavic a v nich dvě desítky nehybně sedících prvňáčků včetně našeho Medárdka a Ctirádka.
Všechny děti pozorně sledovaly svou paní učitelku, která stála před tabulí zády otočená ke třídě a třásla se smíchy. Dlouho. Strašně dlouho. Nakonec velkými kostrbatými písmeny napsala na tabuli: Prosím, začněte zpívat! Pec nám spadla!

Byla jsem si sice vědoma toho, že moje rodina je v tom nevinně, nicméně jsem začala
zpívat jako první. Ivana se ke mně okamžitě přidala, zpívat začal i Medard a po něm i Ctirad. Nebudete mi to věřit, ale za chvíli s námi tuhle písničku zpívala celá třída! A paní učitelka, když se s námi loučila, řekla, že na tohle první září nikdy nezapomene!“
Jitka vítězně skončila. V Odpočívárně bylo ticho. Ticho, jako po divadelním představení, které divákovi bere dech, a když skončí, diváci potřebují několik vteřin na to, aby se nadechli, zpřítomnili a pak teprve začali tleskat.
Bylo tomu tak i teď v Odpočívárně.
Po několika vteřinovém nadechnutí se ozval ohromující potlesk a Jitka se začala skromně klanět…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet