Důchodce a duchovní život – Čapek

Autor článku: František Benda Člověk se rád domnívá, že tím, že dospěl, získává vládu nad světem. Naučil se chodit a mluvit, dorozumí se s ostatními a umí používat převážnou většinu věcí, které jsou mu k dispozici. To by přece mohlo stačit, nebo snad ne?

Teprve s postupným dozráváním začne tušit, že příroda ho obdařila pouze povrchními znalostmi, a to nejdůležitější si nechává pro sebe. Ne že by to před člověkem skryla navždy a zcela, ale očekává, že pro hlubší poznání každý jedinec také něco udělá. V praxi to znamená, že je něco třeba obětovat, tj. vzdát se něčeho běžně samozřejmého ve prospěch čehosi vyššího a důležitějšího. Obětovat neznamená odložit cosi, bez čeho se snadno obejdeme; staré slovo úlitba vyjadřovalo odlití části nápoje z poháru těsně před napitím jako dar bohům. To se leckomus příčí. Za velké dobrodiní považujeme čas a pohodlí. A právě z nich jsme vyzýváni odkrojit někdy i významnou část ve prospěch čehosi vyššího, co zpočátku zpravidla ani dost nechápeme.

Za pravou cestu bylo odjakživa považováno zjištění, že příroda nám – zpravidla dost štědře – nabízí pouze velice povrchní poznání, to nejlepší a nejdůležitější skrývajíc za oponou překonání vlastní lenosti a nechuti. Moudří, kteří tento mechanismus už dávno objevili, jej vyjadřují bonmotem, ve kterém se tvrdí, že „zlato leží v blátě cest“, tj. doslova leží na každém kroku běžného života – jen je uvidět. Kristus na toto téma vyzývá: „Kdo máš uši k slyšení, slyš!“ Upozorňuje tím, že také říká něco, za čím je nutno si cosi domyslet.

K podrobnějšímu zpracování se nabízejí hned tři mocnosti, se kterými jsme jinak denně v bezprostředním styku. Jsou to: všudypřítomná hmota, naše tělo a jeho myšlenky.

Používat je pouze v jejich bezprostředně se nabízející formě je stejně pošetilé jako třeba topit naftou, aniž bychom se pokusili rozložit ji na její jednotlivé cenné složky, kterých se pak dá výhodně využít dalším průmyslovým zpracováním, nebo jako při stejně primitivním zakoupením složité a výkonné přehrávací aparatury jen proto, abychom na ní pak naladili jednu jedinou rozhlasovou stanici.

Vlastnostmi hmoty a jejich využitím se lidé zabývali ze všeho nejdříve. Výsledkům v této oblasti můžeme děkovat za to, co vidíme kolem sebe. Také kultuře těla byla postupně věnována značná péče, ať už k záměrům bojovým či pouze sportovním. Ovšem ani myšlení nezůstalo stranou zájmu.

Představou, že koncentrovaná myšlenka vykazuje ohromnou sílu, se nezabývají pouze filosofie a náboženství. Přesvědčení o její moci pronikla i do uvažování autorů jiných oborů.

Klasickou analogií je Čapkův Krakatit. O co zde šlo?
Inženýr Prokop se zabývá otázkou, proč atomy a molekuly látek tak houževnatě udržují svoji kompaktnost. Je přesvědčen, že narušením jejich vnitřních vazeb by se tato energie mohla uvolnit a bylo by jí možno nějak využít. V prvé řadě by se chovala jako výbušnina; teprve při možnosti kontroly reakce by se dala nějak zkrotit. Podle této teorie by pak bylo možno vyrobit výbušninu vlastně z čehokoliv.

Při jeho pokusech se mu ovšem stává, že určitá konstelace látek mu občas vybuchuje z příčin, které nedokáže odhalit. Proto ji nazve Krakatit, podle známé sopky Krakatoa, která také neočekávaným výbuchem v devatenáctém století zpustošila své širé okolí a na dlouhou dobu zamořila ovzduší popílkem a plyny.

V průběhu děje jsme upozorňováni, že stejně jako je náš svět vytvořen z hmoty nejrůznějšího druhu, také naše ovzduší je přeplněno houštím elektromagnetických vln, šířených z nespočetných vysílačů, rozmístěných po celém světě. Právě tato přesycenost elektromagnetickými vlnami je silou, která násilím udržuje Prokopův Krakatit v klidu.

Vyskytl se ovšem vynálezce, který dokázal vyrobit silný generátor, který byl schopen všechny vysílače na zemi krátkodobě umlčet. A to je chvíle, kdy exploduje Krakatit. Síly, udržující jej v rovnováze, na okamžik přestávají působit a energie se uvolní.

I naše myšlení má údajně netušenou vnitřní energii. Ta se ovšem nemůže projevit, neboť se neustále nachází v utlumeném stavu pod těžkým příkrovem denních starostí, povinností, zálib a také záležitostí zcela malicherných a případně i škodlivých. O všech jsme ale přesvědčeni, že patří k neodmyslitelné výbavě našeho každodenního života, které bychom se jen neradi vzdávali. Také se o to ani moc nepokoušíme. A vnější síla, která by je dokázala ztlumit, neexistuje.

Odvážní pionýři, kteří nahlédli pod pokličku tohoto tajemství, se občas odhodlali přerušit zdánlivě nutný běh událostí a na vlastní pěst se vydali do neprobádaných končin myšlení, aby buď nalezli k jeho očištění přímou cestu, nebo se v jejím hledání alespoň orientovali.

Cestu hledali – a mnozí zřejmě také nalezli – v oproštění od právě těch prvků, které jsou považovány za samozřejmou výbavu normálního života (asi tak jako ona houževnatost atomů). Ať už odešli do samoty faktické někam do pouště, lesů či hor, nebo se uchýlili do samoty vnitřní, zůstávajíce v navyklé společnosti, ve které se ale odhodlali k tichému, neokázalému odříkání, vždy se jednalo o důraznou změnu životních zvyklostí, předznamenanou střízlivým asketismem, pokorou, láskou a ještě mnoha dalšími ctnostmi, jak je jednoznačně kodifikovaly mnohé filosofické a náboženské směry. Výsledkem takového snažení – s úspěchy dost často značně proměnlivými – pak ale bylo leccos, co ostatní lidé považovali za mimořádné. Pověst takových lidí je pak provázena tvrzeními o jejich nadpřirozených schopnostech. Dost často pak bývají přirovnáváni k Bohu nebo alespoň k jeho vyslancům nebo prostředníkům.

Při práci na Krakatitu se Čapkovi zřejmě projevil ještě jeden rys, vyplývající z jeho předpokladu rozbití hmoty. Zde vyšel – zdá se – z orientálního přesvědčení, že veškerá živá stvoření jsou vlastně konglomerátem hmoty a ducha, a také z poznatku moderní fyziky, že hmota je vlastně pouze jinou formou energie. Tak vznikla jeho Továrna na absolutno, proti tragickému Krakatitu pojatá spíše nadneseněa s humorem.

V ní se popisuje vynález perpetua mobile, motoru, který vyrábí energii z ničeho. Točí se totiž sám od sebe. Tím ale, že se z dvojice hmota-duch proměňuje pouze jedna část, totiž hmota na energii, musí se recipročně uvolňovat i část druhá, tj. duch. Ten začne svérázným způsobem měnit lidi z okolí generátoru (jak nazývá toto své perpetuum mobile), naštěstí mnohem přijatelnějším způsobem než Krakatit. Obsluha generátoru je prostoupena duchem natolik, že se začne podle toho i chovat. Z obyčejných strojníků se stávají duchovní kazatelé, šířící své charisma do širého okolí.

Zprávy o jedincích, kteří zvládnutím svého myšlení dosáhli nějakých pozoruhodných výsledků, nejsou četné, ale jsou. Do obecného povědomí ovšem pronikají jen obtížně, neboť na naši moderní přetechnicizovanou mysl jsou příliš fantastické. Ale každý, kdo jen trochu do této problematiky nahlédl, nebo dokonce v ní udělal pár prvních krůčků, je nakloněn jim něco pravdy přiznat.

Nám pochopitelně nic takového nehrozí. Vyrobit perpetuum mobile je nemožné, neboť to odporuje základním termodynamickým zákonům. Všudypřítomná entropie si vybere z každé činnosti svou daň v podobě ztrát z důvodů tření, zahřívání, překonávání odporu prostředí a podobně. Nic nemůže stoprocentně vzniknout z ničeho. Shodně tedy také není v běžných lidských silách naprosté ovládnutí vlastních myšlenek. Navzdory tomu se o to mnozí pokoušejí: jak o vynalezení věčného pohonu, tak o to zvládnutí myšlenek. Více naděje na úspěch mají ale ti druzí. O prvních alespoň žádné doklady nejsou, kdežto o druhých ano.

Technika nicméně umožňuje výrobu pohonných zařízení s vysokou účinností, a rovněž ve zpracovávání myšlenek jsme značně pokročili. Nabízí se dokonce veliké množství návodů; od nás se očekává jediné: rozhodnout se, vybrat si a – vytrvat. Teprve pak by se dalo uvažovat o něčem dalším.

Autor: František Benda, Foto: Internet