Důchodce a duchovní život – Čekání

Autor článku: František Benda Čekání na cokoliv je zážitek, který někdy silně zasáhne do vysněného klidného prožívání. Vychází ze samé podstaty dění a snadno přesvědčí každého, že život neprobíhá po tak jednoduchých kolejích jak by si snad přál.

Převážná většina jevů má svůj vlastní průběh, a jakákoliv touha dočkat se očekávaného výsledku dříve, než je přirozené, je předem odsouzena k nezdaru. Lidská snaha ale už v tomto směru dokázala mnohé, takže v mnohých oborech existuje spousta receptů na různé „urychlovačky“, což ovšem má za následek, že ne vždy se výsledky setkávají s uspokojením. Příroda zkrátka chce svoje.
Ono se snadno řekne „dočkej času jako husa klasu“, ale kdo to má někdy vydržet?

Většinou se čeká na určitý termín, jindy dost neurčitě „až to vyjde“. Jenomže těch pochodů, které se k závěrečnému úspěchu mají setkat v souběhu, je zpravidla víc, takže se může klidně stát, že vyjde téměř vše, až na nějakou maličkost, která svým selháním dokáže zhatit dokonce i velkou věc.
Leccos se ale přece jen dá k očekávané události připravit, opatřit nebo zařídit. Dokonce se vyplatí mít pohotově některé komponenty i pro případy, které právě nejsou v souběhu s tím, co chystáme, jen tak, „pro strýčka Příhodu“. To proto, aby se pak mohlo citovat, že „náhoda přeje připraveným“. S tím jde ruku v ruce i „příležitost dělá zloděje“; což platí pro případ, že se náhle po cestě otevře situace, se kterou jsme sice nepočítali, ale jejíž průběh bychom zvládli i bez předchozí přípravy a vidíme, že by nám mohla nějakým způsobem prospět. To ovšem nikterak nenavádí k zásahu do cizího majetku; spíš to poukazuje na případy, kdy se neočekávaně otevře možnost získat – ve vší počestnosti – něco, co jsme dříve nemohli předpokládat. Sem patří i „kouzlo nechtěného“, které dokáže vnést do jinak všední příhody neplánovaný půvab. Život sice jak známo tropí hlouposti, ale některé z nich nám mohou být velmi příjemné nebo dokonce i příznivé.
Těžko zvládnutelné je čekání, zasahující do oblasti emocí. Ať už se na něco těšíme či se naopak čehosi obáváme, dny, které nás od konečné události dělí, se zdají jaksi prázdné, hluché, bez náplně. Obtížně se snášejí. Mnohdy zcela zbytečně. Ať už jsou vyplněny bezdůvodným těšením se nebo právě tak lichými obavami – vždy znamenají ztrátu. Výsledek může být přece zcela jiný než očekáváme. Nadbytečným těšením navíc jako bychom již předem vyčerpali emoční náboj konečné události, takže ta, až nastane, nás může nalézt již dost otupělé. Potom se může snadno zvrtnout v něco zcela jiného, dokonce i v pravý opak, což nikterak nepotěší. Ztrátu to ovšem znamenat nemusí. I když k tomu nakrásně dojde, zůstanou nám alespoň vzpomínky na ty šťastné chvíle, vyplněné slastným očekáváním. Stejně škodlivé je sžírat se neodůvodněnými obavami, že věc dopadne špatně.

 Ukáže-li se přece jen, že závěr je tristní, někdy dokonce horší než jsme se obávali, těch několik dní, strávených předtím v nepohodě, znamená nadbytečnou ztrátu.
Zdá se tedy, že nejrozumnější by bylo zachovat v každém případě klid a vyčkávat jako ona husa klasu. Kdo to ale dokáže?
Čekání je obecně zdrojem neklidu, který se dříve či později v nějaké formě dotkne každého. A to jednak v míře jeho založení, jednak v míře, do které se vypracoval. Ti neovládající se mohou docela i trpět. Ačkoliv vědí, že se toho nedá moc dělat, znovu a znovu probírají možné závěry očekávané události, buď se neodůvodněně těšíce, nebo také zcela neodůvodněně strachujíce. Na ně pak platí tvrzení, že „nevyrovnaný duch je sám sobě trestem“. Trápí tím jen sami sebe.
Jak se tedy během čekání chovat? Jak se zaměřit, abychom v pozdějším hodnocení těchto dnů obstáli sami před sebou? V prvé řadě emočně nevzkypět. Však my se dočkáme. Také je dobré připravit se technicky, aby nás něco zbytečně nepřekvapilo. V každém případě je prospěšné zajistit si raději více podporujících prostředků než je nutně třeba – je výhodnější nechat ležet něco nevyužité, než to později bolestně postrádat. V případě vážných obav pak může pomoci „advokát diaboli“; osoba, která je do našeho problému dobře zasvěcená, která nám je schopna položit otázky obdobné těm, které by nás mohly ve chvílích neodvratného konfliktu případně potkat a zaskočit, ale na které bychom teď sami nebyli schopni přijít. Málokdo si dokáže položit otázku, na kterou by nedokázal odpovědět (aniž by si fandil). Tak si prožijeme malou generálku, která nás může předem vyzbrojit potřebnými zbraněmi.
Pro snadnější zvládnutí událostí, spojených se sžírajícím čekáním, se vyplatí být účastníkem nějaké myšlenkové disciplíny.

 Všechny předcházející případy se týkaly mysli, která se nechala doslova pohltit právě probíhajícími nebo teprve očekávanými událostmi. Taková mysl jakoby přešla do jiného těla, nám cizího a zjevně nepřátelského, a začala plnit jeho požadavky. Všechny nepříznivé důsledky však promptně přejdou na nás, do naší mysli. Ta tím jako by přejela na jinou kolej, pro nás nevýhodnou, a my tím trpíme.
To bychom neměli připustit. Vnější události samozřejmě neovlivníme, ale na vlastní mysl vliv mít můžeme. Stačí ji udržet v klidu a spoléhat na to, že situaci vyřešíme tehdy, až skutečně nastane a bude jasné, co a jak by se mělo pro zdárný výsledek udělat.

Autor: František Benda, Foto: Internet