Důchodce a duchovní život – Cesty mysli

Autor článku: František Benda Jakmile si mysl uvědomila sama sebe, začala se pozorně rozhlížet, k čemu by jí toto nové vybavení mohlo být dobré.

Nejdříve přehlédla své možnosti: dříve prožité události se jí vybavovaly z jakéhosi uskladnění samy od sebe, a ona navíc se k nim dokázala vracet a vybírat si z nich; události právě probíhající byla schopna řešit porovnáváním s tím, co už zažila a také si uvědomovala, že je schopna i jistého předvídání na základě minulých zkušeností a odhadu reálných možností, které by se mohly v budoucnu uplatnit; dokázala rovněž odhadnout i budoucí vývoj v oblastech, které se jí sice právě bezprostředně nedotýkaly, ale přesto hrozilo, že by do nich mohla být postupně zapletena; a konečně se před ní rozprostřela bezbřehá říše fantasie, do které mohla uniknout kdykoli, když na ni reálný život dolehl nějakou nepříjemností, nebo jen tak, když se jí zazdálo, že běžné prostředky pozemského světa nestačí k vyjádření toho, co cítí mimo nezbytné životní potřeby.

Tyto nezbytné potřeby samozřejmě převažovaly, a proto se mysl soustředila přednostně na ně. Neko-nečný svět hmoty nabídl neskonalé možnosti nejrůznějších obměn, jejichž výsledky přinášely významná vylepšení všedního života. Z tohoto pohledu se zdála taková cesta myšlení naprosto správná a odůvodni-telná. Nekonečnost světa hmoty současně zaručuje, že tento proces objevování nikdy nezanikne.

Ovšem hmota sice je nekonečná, ale život, který se v ní jako její zvláštní modifikace objevil, je ko-nečný. Aby si s ní srovnal krok, musí se stále, znovu a znovu objevovat a obnovovat, a navíc se vždy znovu a znovu od začátku učit, než dosáhne patřičných současných znalostí a schopností jak s ní zacházet.

Mohlo by se zdát, že tím je schopnost mysli zcela popsána a vyčerpána. Je tu ovšem ještě její schopnost kombinovat a pohybovat se ve světě fantazie. Že se mysl přednostně upjala na vylepšování životních podmínek, ještě neznamená, že tím vše skončilo. Mysl si poměrně záhy uvědomila, že jednoznačným na-směrováním na cestu zajišťování základních potřeb minula na samém začátku bez povšimnutí odbočku na jinou, neméně důležitou cestu, na cestu ducha. Ta vede úplně jinam: do jiných krajin, do jiného prostředí, do jiného uvažování, do světa jiných ideálů a jiných jistot, i když se dále pohybuje v rovině tohoto hmotného světa.

Není zcela nemožné napravit chybu: chce to poněkud se vrátit a na správném místě opatrně odbočit. Ale je to pracné. Mnohé z toho, co se už tolik osvědčilo a na co jsme si tak příjemně zvykli, je na této zpá-teční cestě nutno odložit. Mnohé z toho, co určovalo náš denní pořádek, zde přestává platit. Tabu se rozpa-dají, zákony mění svou bezpodmínečnost v pravý opak nebo dokonce ztrácejí smysl. Navzdory tomu vše-mu takový návrat a nástup do nových dobrodružství láká. Láká a už mnohé zlákal a získal.

Hrozí ovšem nebezpečí: nová cesta se může projevit jako zrcadlový obraz té právě opuštěné. Námitky, vedoucí dříve k návratu a přechodu jinam, mohou být beze zbytku uplatněny i zde. Znovu platí nebezpečí, že při jednostranném zaměření na novou cestu opět přehlédneme nějakou neprůbojnou, ale přesto důležitou odbočku, která by nás mohla zavést ještě zase do jiných končin. Jak tedy dále? Kmitat mezi nimi? Být ví-taným i nezvaným hostem současně?

Naštěstí je tu ona rozsáhlá variační schopnost mysli. Není to jediný případ, kdy je současně vlečena do různých stran, a se všemi si musí vědět rady.

Svět hmoty je nekonečný ve svých proměnách, které vábí nabízením nesčetných dobrodružství. Svět ducha, představovaný druhou odbočkou, je rovněž nekonečný, ale jeho nekonečnost tkví v jeho nepohnu-tosti. Proto je cesta k němu poseta vraky opuštěných vozidel a zříceninami vyklizených příbytků, které se – navzdory své dřívější pestrosti a zdánlivé důležitosti – ukázaly být pouze dočasným sídlem někdejších dychtivých myšlenek.

Svět hmoty ohromuje svojí pestrostí a láká i možnostmi přístupu: nabízí vždy nové a nové dělení, které pak odkrývá dosud neznámé poznatky, ale současně s nimi otevírá dveře na cestu k dalším. Tato cesta nikdy neskončí, neboť směřuje k naprosté rozptýlenosti.

Svět ducha je světem ticha. Nabízí jediné: soubor všech možností, komprimovaný do nepatrného a nikterak se neprojevujícího jádra. Všechna sofistikovaná vyšperkování na cestě k němu ztrácejí cenu a mizí. Ani tato cesta nikdy neskončí. Její závěr se ale ztrácí v naprostém mlčení, které je mimo jakýkoliv popis, takže se nedá ani vyhodnotit, ani popsat.
Navzdory jmenovaným potížím bylo vykonáno mnoho pro to, aby tajnosti a podrobnosti obou přístupů byly co nejdokonaleji popsány. V podrobných záznamech příslušných institucí, v četných encyklopediích i v nepřeberných duchovních traktátech jsou ovšem tyto popisy od sebe přísně odděleny. V mysli běžného člověka se ale usídlily obě cesty společně, tu se střetávajíce, tu úzce spolupracujíce. Ani jednu, ani druhou nelze vyloučit, žádnou nelze před druhou preferovat. Naučit se s nimi zacházet je vlastně celoživotní úkol.

Zkušenost ukazuje, že od hmotných začátků jsme vyšli všichni společně a stejně. Životní praxe pře-svědčila mnohé lidi, že je nutno hledat i jiná řešení než ta nabízející se běžná, takže zatím co převážná část z nich setrvává v zajetí hmotných vztahů, přece jen se najdou jedinci nebo i celé skupiny, které se obracejí na cestu ducha a nalézají na ní plné uspokojení.

Autor: František Benda, Foto: Internet