Důchodce a duchovní život – Cvičení

Autor článku: František Benda Ach to cvičení! Tolik věcí by se chtělo poznat, obsáhnout, naučit se. Je snadné koupit si učebnici, hudební nástroj, cizojazyčný slovník. Můžeme je však jak dlouho chceme držet v ruce nebo nosit při sobě a přece nám už od první chvíle bude jasné, že nám to nebude nic platné.

Bez pečlivého probírání jedné části po druhé, bez jejich procvičování nedosáhneme ničeho.

Rozhodnout se pro cvičení (čehokoli) znamená zařadit do svého denního programu novou činnost, navíc takovou, do které se nám dost často ani moc nechce. Existují samozřejmě výjimky, kdy už od dětství je někdo posedlý touhou ovládnout některý obor. To jsou ale pouze vzácné případy, o kterých se s oblibou píše jako o senzacích. Hezky se o tom čte, ale většiny lidí se to netýká. Národ je v tomto směru netečný a musí se do cvičení nutit.

I když jak do čeho. Stačí koupíme-li si nějaký nový druh obuvi nebo oděvu s nezvyklým způsobem navlékání či zapínání, a vůbec nám nepřipadne, že při jejich pravidelném používání vlastně také cvičíme, a to přinejmenším na začátku, než si na ně zvykneme.

Nebo se přestěhujeme do nového bytu. Pak také nějaký čas – byť ne dlouho – trvá, než si zvykneme na umístění dveří, na směr jejich otevírání (ne vždy se přece pohybujeme po bytě za světla), nebo na umístění vypínačů, abychom na ně při vstupu do temné místnosti rovnou dosáhli. (Stejně je po paměti při odchodu zase vypínáme). Že jde o cvičení vydatné poznáme podle toho, že po případném dalším přestěhování ještě dlouho šmátráme rukou v místech, na která jsme zvyklí, leč zpravidla marně.

To všechno jsou vlastně nová cvičení, seznamování se s novou činností. Vždy mají stejný průběh: ne příliš dokonalé začátky, postupná zlepšení, osvojení a posléze i hledání zkrácené cesty; nakonec si přestáváme uvědomovat, že jde o cosi nového, neboť se to stalo součástí našeho počínání.

A jak je to s cvičením nového oboru? Kam je zařadit? Den přece není ani natahovací, ani nafukovací. Spíš se podobá poličce plné knih. Chceme-li přidat novou, musíme odstranit některou starou. Obecně: chceme-li volit nejlepší, musíme odložit i dobré. Není místo.

K zajímavé zkušenosti se ale došlo před lety při zavádění televizorů. Bez výjimky všichni, kteří byli až dosud skálopevně přesvědčeni, že nemají na nic čas, si jej pojednou našli, aby mohli sledovat svůj oblíbený pořad, a to ať už byl vysílán kdykoli.

Obdobě si počínají všichni, kdo jsou přemoženi zájmem o nějakou specifickou činnost. Pro ni jsou ochotni riskovat i své zdraví. Zkušenost navíc ukazuje, že ten, kdo opravdu něco dělá (a v důsledku toho opravdu nemá času nazbyt), setká-li se s něčím, co ho skutečně zaujme, si pro to potřebnou chvíli najde. Obdobně ten, kdo nic podobného nedokáže, svědčí o tom, že jeho činnost je spíš plytká a předstíraná, než aby vedla k něčemu kloudnému.

S denním programem je to obdobné, i když ne zcela. Při dobrém hospodaření s časem se do něj ještě může vtěsnat leccos navíc. Ale nám se přece nechce pořád hospodařit a uvažovat co kam zařadit, abychom vyšli se zálibami a potřebami. Spíš toužíme po jakémsi hladkém průběhu, nad kterým bychom nemuseli neustále přemýšlet.

A teď do toho ještě přijde potřeba cvičení. Obecně jde o cvičení tělesné, v józe cvičení ásan. Samozřejmě že se do nich nechce, alespoň ze začátku. Teprve časem se dostaví pocit jisté blahodárnosti, rozcvičení, rozhýbanosti, jistě i pocit zdraví. Nástup nemoci nebo vznik bolesti si uvědomíme velice rychle, mnohdy i s časovým údajem. Jejich odeznění však přichází po špičkách a změna na stav zdraví většinou uniká. Příjemný pocit životaschopnosti je spíš ojedinělý, protože jej považujeme za samozřejmý, takže mu věnujeme málo pozornosti.

Cvičení není činnost, která samovolně vyplývá ze života. Vždy je k němu nutná poměrně silná motivace. Buď jsme k němu nuceni, nebo nás něco láká, nebo si prostě jenom tak zamaneme. V každém případě představuje poměrně vážný zásah do našeho života. Není proto divu, že s ním vlastně neustále bojujeme.

Značnou roli zde hraje nedostatečné pochopení. Na tělesných cvičeních není v podstatě ani nic tak zvláštního. Péče o vlastní zdraví by přece měla být zcela samozřejmá. „Kdo nemá zdraví, nemá nic“ praví moudré přísloví. Přihlásí-li se nemoc, jde všechno stranou. A přece o své zdraví dbá jen málokdo. Kdo se cvičení, tělocviku nebo sportu celý dosavadní život vyhýbal, narazí zpočátku samozřejmě na potíže. Ale celá náplň běžného dne se vlastně skládá ze samých nesourodých věcí, které zpočátku neovládáme. Spánek, hygiena, vaření, jídlo, odpočinek, zaměstnání, cesty do zaměstnání nebo kamkoliv jinam – to všechno jsou činnosti, které spolu nemají příliš společného a přece jimi denně procházíme a chápeme jejich následnosti jako jednolitý celek. Jestliže do nich ještě zařadíme tělesná cvičení, záhy si i na ně jistě zvykneme a už se nám nebudou zdát tak divná jako na začátku.

Teoretici rádi používají příměru se zvukem napjaté struny. Není-li napjata dostatečně, potřebný zvuk nevydá. Totéž nastane pakliže ji napneme příliš – a to dokonce může i prasknout. Dosáhnout harmonie není důležité jen v hudbě; i v životě musíme sladit mnoho různých „nástrojů“, abychom dosáhli žádoucího výsledku. Celý život je vlastně cvičení, ať už si to přiznáme nebo ne.

Autor: František Benda, Foto: Internet