Pohádky z kouzleného měšce 3

Autorka článku: Kristýna Pohádka o staré loutně. V jedné daleké zemi, a je to hodně dávno, žil sultán Suliman a měl překrásnou dceru Hadžiku. Hadžika milovala hudbu a celé dny sedávala u jezírka v zahradě a hrála na harfu. Kolem ní seděly dívky a zpívaly.

˝Řekni mi, můj rádče, co budu dělat. Následníka nemám a tak Hadžika musí převzít vládu nad naší zemí. Ale ona nemá o nic jiného zájem, než o básně a hudbu,˝ stěžoval si sultán hořce.
˝Nejlepší bude,˝ řekl rádce, když najdeme mladé sultánce ženicha a on ji už ty hlouposti vyžene z hlavy.˝
Sultán se zamyslel. Jistě, že to byla dobrá rada. Ale věděl, jak je Hadžika nesmírně tvrdohlavá a určitě nebude souhlasit. Ale když ji zkusil vysvětlit, jak je důležité, aby se učila vladaření, rozplakala se a utekla do zahrady. Sultán si zoufal a přemýšlel, jak dceru přimět k rozumu.
Nedaleko sultánského paláce byla chýše, kterou obýval loutnista. Lovem si získával obživu, prodával kožešiny a vydělanou kůži, ale večer sedával na břehu jezera a hrál na aloutnu tak krásně, že ryby vyplouvaly na hladinu a naslouchaly jeho písním. Někdy i připlula vodní paní a milostně se na něho dívala. I ptáci na stromech rádi naslouchali těm písním.
Jednou se Hadžika rozhodla, že se projde po lukách, které tak voněly i přes hradby paláce. Šla po polní cestě a těšila se prostými květinami i ptačím zpěvem, který se zdál, jako nejkrásnější hudba. Ale pak uslyšela ještě jiné tóny a šla po jejich zvuku, až uviděla loutnistu, jak sedí na břehu jezera a hraje na loutnu. Zůstala stát, aby ho nevyrušila a naslouchala. Do jejího srdce vstoupila velká láska a touha. I přistoupila k lovci.
˝Tvá hudba je tak krásná, že mám pocit, jakobych byla v ráji,˝ řekla. A tak k ní otočil hlavu a pak vstal, protože poznal v dívce sultánku.
˝Má hudba je prostá,˝ usmál se.
˝Nic jiného tak nemiluji, jako hudbu,˝ řekla Hadžika a posadila se vedle něho. Rozprávěli spolu až do večera. Hadžika se ulekla, když viděla, jak slunce klesá za obzor.
˝Musím už jít. Někdy zase přijdu,˝ řekla a rozloučila se.
V zámku bylo zatím dopuštění! Sultán byl strachem bez sebe a vyčítal chůvě i dívkám, že na Hadžiku nedávaly pozor a možná, že ji unesli do cizí země. Když Hadžika přiběhla do paláce, sultán ji dal okamžitě odvést do vysoké věže a zavřít na sedm západů, dokud se nenajde ženich, který jí vyžene hlouposti z hlavy. Dal rozhlásit po celé zemi, že nabízí ruku své dcery s velkým věnem. A že ji dostane ten, který přinese nejkrásnější svatební dary.

Hadžika zatím seděla ve svém vězení, dívala se na nebe a myslela na loutnistu. V té samotě rostla v jejím srdci láska i zoufalství, protože věděla, že by ji otec nikdy nedovolil, aby ho zvolila za svého manžela. A loutnista čekal, kdy se sultánka objeví, aby ji zazpíval svou nejkrásnější píseň o lásce. A když se dozvěděl, že sultán nabízí její ruku, tomu, kdo ji přinese nejkrásnějí svatební dar, rozhodl se, že se bude o ni také ucházet. A tak skládal píseň, kterou ji chtěl zahrát, aby získal její srdce i manželský slib.
A přišel den, kdy ji ženy oblékly zlaté šaty, poseté démanty a odvedly do sálu, kde bylo mnoho lidí, princů a princezen i vladařů sousedních zemí, kteří očekávali, že bude sultánka zasnoubena tomu, který pro ni vymyslí nejkrásnější svatební dar. A tak na zemi byly truhly naplněné šperky, také vzácné koberce a zlaté klece se vzácnými ptáky. Sultán zatleskal a sál ztichl.

˝Zde je má dcera, budoucí panovnice této krásné a bohaté země. Přišel její čas, aby podala ruku muži, který by ji miloval a pojal za manželku. Nyní, má dcero, představuji ti prince ze vzácných rodů, kteří splnili mou podmínkou a přinesli dary. Můžeš si vybrat a pak potvrdit můj vladařský slib.˝
Princezna chodila kolem té krásy, ale v srdci myslela na loutnistu.
˝Nikdy nemohu milovat nikoho jiného, než jeho,˝ myslela si ve svém srdci a pocítila velký smutek, že tu není. A najednou se ozvala krásná píseň, kteroupro ni složil. Všichni ztichli a obrátili hlavy ke vchodu do paláce, kudy kráčel do síně loutnista a hrál překrásně na loutnu.
˝To je můj ženich, jiného si nevezmu,˝ zvolala sultánka a otec se rozhněval.
˝Zaklínám tě, nehodná dcero, i tebe, nepozvaný. Ať vás pohltí všechny živly,˝ zvolal a stalo se, jak řekl. A do sálu se přihnal vítr, který odnesl sultánku i loutnistu do neznáma.
˝Hlupáku,˝ uslyšel hlas, ˝ty jsi proklel krále hudebníků. Teď tě čeká velký trest. Tvá duše bude tak dlouho bloudit, dokud nenajdeš někoho, kdo je zase vysvobodí.˝
Pozdě sultán litoval své unáhlenosti a rád by vzal kletbu zpět. Všichni hosté odjeli a sultán zůstal sám. Jeho krásný palác a i zahrada pustly a sultán nakonec zemřel v úplné osamělosti.

Uběhlo mnoho let. Lidé už na ten příběh zapomněli a zapomněli i na píeň,kterou loutnista složil pro svou sultánku. Ale přeci byl zapsán do jedné knihy. A tu knihu objevil malý chlapec. A četl příběh, v srdci velmi litoval sultánku i loutnistu.
˝Je to jen příběh, nemusíš být smutný,˝ řekla jeho matka, když ji svěřil, jakou knihu objevil. Nikdy ten příběh nečetla, ale když ji knihu přinesl, přečetla si jej a pak se zadívala do zahrady.
˝Mami, myslíš, že někdo, jako loutnista, mohl skutečně žít?˝
Usmála se a sedla si ke klavíru.
˝Zahraji ti jednu píseň. Ani sama nevím, kdo ji složil. Slýchávala jsem ji ve snách.˝
A začala hrát, až mu srdce usedaloa zalévalo ho láskou. Protože bylo čisté, uslyšel zvuk loutny, jak maminku doprovází. Rozhodl se, že tajemství zakleté sultánky i loutnisty rozlouskne a oba vysvobodí z prokletí.
˝Chtěl bych se také učit tak hrát, mami,˝ řekl a maminka ho pohladila po hlavě, ˝musíš ještě trochu vyrůst a pak ti najdu učitele, který tě bude učit.˝

Od té chvíle chlapec na nic jiného nemyslel. Často si prohlížel noty, které ležely na klavíru a toužil, aby už přišla chvíle, kdy bude moci začít hrát. Věřil, že uslyší zvuk loutny a půjde za ní, i kdyby to mělo být až na kraji světa.
A přišla chvíle, kdy mu byl představen učitel. Chlapec byl nadšený a učitel se divil, jak chlapec pilně cvičí a učí se hudbě.
˝Nikdy jsem neměl takového žáka,˝ řekl matce, a ta netušila, jaké má její syn plány. A jednou, když hrál tu krásnou skladbu, kterou mu hrála jeho matka, uslyšel zvuk loutny. Docela zřetelně. Poslouchal, z jaké strany se zvuk ozývá, a když si byl jistý, že ho vystopoval, vstal a prošel domem, zahradou, loukou i lesem a stále slyšel blíž a blíž krásnou píseň. Až došel k vysoké skále. A náhle se zvuk ztratil. Chlapec si uvědomil, že je daleko od domova a dostal strach. Začalo se totiž stmívat.

˝Co tu děláš tak sám?˝ ozval se za ním hlas. Otočil se a uviděl starého, unaveného muže, jak se opírá o hůl.
˝Odešel jsem z domu za hlasem loutny a najednou jsem ho ztratil,˝ rozplakal se. Stařec k němu došel a vzal ho kolem ramen.
˝Pojď. Mám nedaleko chaloupku. Přespíš tam a ráno uvidíme.˝

Chlapec byl už tak unaven, že starce poslechl. Nabídl mu měkkou postel a chlapec usnul. Ráno ho probudili ptáci. Stařec mu nabídl snídani a pak spolu vyšli do krásného rána.
˝Cesta je dlouhá a těžká. Ale jestli vytrváš, nebudeš litovat,˝ řekl mu stařec. Přešli hluboký les, velkou louku, šli polní cestou. Sem tam si odpočinuli, aby nabrali sil k další cestě. A náhoe se začala krajina promeňovat a byla čím dál více nehostinná. Uschlé stromy vztačovaly své suché větve k nebu jako prosící ruce žebráků.
˝Už jsme v zemi, kde se to stalo, chlapče. Ty ten příběh znáš. Když byl loutnista zakletý, země začala usychat, ptáci odletěli, i včely i motýli. Nikdy neopyloval květy, a když zmizely i prameny, země ztratila vláhu. Podívej se tam, na ten kopec. Tam kdysi stál nádherný sultánský palác. Zbyly z něho ruiny. Tam půjdeme.˝
A bylo už pozdní odpoledne, když došli na vrchol skály.
˝Tak a teď tě čeká nelehký úkol. Kletbu totiž zlomí ten, který zazpívá nejkrásnější píseň lásky. A ty ji znáš.˝
Chlapec chvíli přemýšlel a vzpomněl si, jak mu jeho matka kdysi zpívala a hrála na klavír jednu píseň, která se mu tak líbila. A jak začal zpívat, pustá krajina se začala měnit před očima. Zpíval a stromy se zelenaly, ptáci přilétali ze všech stran a ze země vyrůstaly zdi paláce. A když zazpíval poslední sloku, stála před ním krásná paní, která se opírala o rámě muže. Chlapec ho poznal. Držel v ruce starou loutnu. Únavou klesl na kámen.
˝Ty jsi nás vysvobodil, a také celý kraj. Tvá píseň vrátila život stromům, trávě a ptactvu,˝ řekla Hadžika, ˝sluší se, abychom se ti odměnili.˝
˝Ani nevím, co bych si nejvíc přál,˝ řekl chlapec, ˝šel jsem za zvukem loutny. Ani jsem nevěděl, zda ji někdy najdu. A jsem tak unavený!˝
˝A tak ti dám dar, že ji budeš slyšet celý život a budeš skládat ty nejkrásnější písně pro lidi i pro přírodu. A dokud si ji ponecháš v srdci, budeš šťastný a nic ti nebude chybět.˝
Chtěl se rozloučit se starcem, ale ten zmizel. Nemohl tušit, že to byl nešťastný sultán, který díky jemu dosáhl svého vysvobození.
Chlapec se vrátil domů a všechno vyprávěl své matce. Záhy vyrostl v muže a stal se z něho slavný hudební skladatel. A do not vtiskl tóny, které až do dnešní doby rozechvívají lidská srdce, Už dávno není mezi živými. Čas od času však někdo ve snách slyší zvuk staré loutny. A pokračuje v tom vekém díle. Ale pohádky není konec. Na světě je stále plno krásných tónů.

Autor: Kristýna, Foto: Internet