Ta naše písnička česká 3

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Jistě mi dáte za pravdu, že je psát o vážné hudbě na našich stránkách by bylo trochu nudné. Konečně, kolik z nás se o to zajímá? Já jsem vám připravila něco zábavnějšího a zajímavějšího. Jde o dějiny české populární hudby od roku 1918.

Jistě jste všichni už zapomněli na jména, která provázela život našich prababiček a babiček a hlavně jejich zábavu.
Proto se ponořme do dob, kdy vznikla samostatnost česká a s ní vešla do života českého národa nezapomenutelná hudba.

Rozhlas pro hudbu nastolil zcela novou situaci. Zájemci se už nemuseli omezovat pouze na živé, najmě veřejné provozování hudby, spokojovat se s relativně řídkými poslechovými příležitostmi a jedině odtud si odnášet přitažlivé poznatky a dojmy v podobě citově atraktivních melodií či přímo šlágrů. Na pouhé otočení knoflíku začala hudba přicházet k posluchači sama, kdykoliv a kdekoliv.

Ztratila někdejší své výjimečné postavení a stala se naopak běžnou součástí všedního dne. Také sama posluchačská základna se však sociálně proměňovala. Zatímco se příliv nových koncesionářů zhruba až do prvé třetiny třicátých let rekrutoval hlavně ze středních vrstev, tj. z inteligence a různých samostatných živnostníků a podnikatelů s jistým stupněm kulturních potřeb, v dalších letech a po překonání tíživé hospodářské krize se do rozhlasového poslechu masově zapojovalo i dělnictvo a zemědělci.

Lehká hudba v rozhlase
Nejpočetnější vrstvy posluchačů se přirozeně zaměřovaly na „lehkou hudbu“. To znamená tedy na hudbu dechovou, lidovky a operety. V tomto směru začali také posluchači vyvíjet na programové pracovníky rozhlasu tlak. Psali dopisy a stanoviska ochotně publikované dobovým tiskem.

Dílčí dotazníková akce na Moravě z května 1935, u nás patrně prvá svého druhu, podobné požadavky plně ověřila a zároveň je i zdůvodnila oprávněnou potřebou rekreace a hudební relaxace. Rozhlas se tak i proti své vůli stal jakýmsi indikátorem, „zviditelňujícím“ skutečnou úroveň hudebního vkusu a kulturních potřeb většiny českého obyvatelstva. Uvedená posluchačská stanoviska se ovšem jaksi rozcházela se zmíněnými již představami rozhlasových a kulturních pracovníků a s jejich nadějným přesvědčením, že právě rozhlas bude schopen začlenit do recepce „vážné hudby“ všechny, ledy i kulturně dosud jen málo orientované vrstvy posluchačů.

Východiskem z takového poznání se stal zřejmě podnět k rozsáhlé diskusi o „lehké a vážné hudbě“ v hudebním časopise Tempo (roč. 15 a 16, 1935-36 a 1936-37). Přispěl do ní i sám programový šéf čs. rozhlasu, skladatel Karel Boleslav Jirák. Ve svém fundovaném stanovisku odhaduje rozsah veřejného provozování „vážné a lehké hudby“ poměrem nejvýše 10 : 90 %; v rozhlase naopak asi 65 : 35 %, přičemž ovšem k „vážné hudbě“ připojuje i onu střední, specificky rozhlasovou kategorii „populární hudby“. Námitky některých hudebníků a kritiků proti tehdejšímu podílu „lehké hudby“ v rozhlase (podílu přitom relativně nízkému) pak odráží argumentem přesně vystihujícím reálnou situaci dobové hudební kultury, jejího recepčního zázemí, zároveň však též zvratu, jaký i ze sociologického hlediska nadále představovalo šíření hudby prostřednictvím rozhlasových vln.

Zvukový film
Zvukový film hudebně zprvu navazoval na předchozí tradice filmu němého, mozaikovitě doplňovaného pouze různými, a to živě zaznívajícími úryvky tradičních i novějších přednesových skladeb. Jejich posláním bylo rámcově ilustrovat děj na filmovém plátně. Nástup zvukového filmu od konce dvacátých let ovšem běžnou dosavadní praxi značně pozměnil. Filmová hudba se individualizovala a stávala se pevnou součástí toho či onoho filmu a jeho děje. Hned první, ještě americké zvukové filmy upozornily na ohlas, jaký byla u diváků schopna vyvolat vřazená atraktivní píseň v herecky i pěvecky stejně atraktivním filmovém podání. Takovou zkušenost brzy potvrdily i některé z prvých domácích zvukových filmů, zejména C. k. polní maršálek (premiéra v říjnu 1930).

Stejnojmenná pochodová písnička Járy Beneše, zazpívaná zde známým komikem a představitelem titulní role Vlastou Burianem stala se takřka naráz šlágrem a vstoupila do řady domácích trvalek; současně se však i účinně podílela na divácké přitažlivosti uvedeného filmu. U každé domácí filmové veselohry platilo odtud pravidlo vybavit ji alespoň jednou centrální melodií s tematicky chytlavým textem.

Pro skladatele tanečních písní a operet se tím zvukový film stal vyhledávaným a mimořádně účinným zprostředkovatelským médiem, otevírajícím cestu k uplatňování jejich skladeb i v dalších médiích, stejně jako v živém hudebním provozování. Také zájem filmových producentů se kromě veseloher, obohacovaných populárními melodiemi, začal soustřeďovat i na úspěšné dobové operety. Jejich hudební složka tehdy rovněž již spočívala hlavně jen na jednoduchých tanečních písních.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet