Ta naše písnička česká 5

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Jistě mi dáte za pravdu, že je psát o vážné hudbě na našich stránkách by bylo trochu nudné. Konečně, kolik z nás se o to zajímá? Já jsem vám připravila něco zábavnějšího a zajímavějšího. Jde o dějiny české populární hudby od roku 1918.

Jistě jste všichni už zapomněli na jména, která provázela život našich prababiček a babiček a hlavně jejich zábavu.
Proto se ponořme do dob, kdy vznikla samostatnost česká a s ní vešla do života českého národa nezapomenutelná hudba.

Foxpolka
Od druhé poloviny třicátých let vedla ostatně snaha o jistou modernizaci domácí polkové tradice zřejmě už cílevědoměji k řadě tzv. foxpolek, vesměs již textovaných a vyznačujících se ostřeji
akcentovaným rytmem. Foxpolky se uplatňovaly hlavně v dobových lidových operetách. Odtud pak jako známé šlágry přecházely i do průběžného instrumentálního repertoáru dechových, smyčcových a „univerzálních“ kapel.

Populárně poslechová hudba
Poválečný rozvoj společenského života v samostatné republice přinášel s sebou i konjunkturu kaváren a luxusních restauračních podniků. Neodmyslitelnou součást, ba často přímo vizitku jejich úrovně vytvářela náladová hudba. Její funkce byla takřka výlučně poslechová; kapely barů a tanečních lokálů do této kategorie svým tanečním repertoárem nepatřily. Obsazení jednotlivých salonních souborů se řídilo významem a možnostmi příslušného hostinského podniku a mohlo mít až kolem 10-12, ba i více hudebníků. Na stolcích takových podniků bývaly hostům k dispozici zvláštní programové brožury, podle nichž si host mohl objednat zahrání vybrané skladby. Splnění nabídky zde sliboval exkluzivní, asi dvanáctičlenný orchestr houslového virtuóza Dol Daubera , který svá putování po předních evropských lázních a společenských centrech končil v druhé polovině třicátých let střídavě v Praze a v Mariánských Lázních. Jiným zajímavým svědectvím je také inzertní nabídka známého salonního specialisty Bohuslava Leopolda, který po rozpuštění své kapely a založení vlastního nakladatelství v roce 1928 požadoval za odprodej provozovacího hudebního archivu ne méně než 20 tisíc korun.

Lázeňské orchestry
Na populárně poslechovou hudbu se i nadále zaměřovaly také lázeňské orchestry. Stálé ansámbly v zněmčených západočeských lázních ovšem příliš nespěchaly, aby přizpůsobily svůj repertoár změněným politickým poměrům, ba českou hudbu (a to i včetně klasiků Smetany a Dvořáka) leckdy až demonstrativně přezíraly. Stejně tak se většinou uzavíraly i výkonným hudebníkům české národnosti. S menšími, třebaže jen sezónně působícími domácími lázeňskými orchestry bylo možno počítat pouze v Poděbradech, Luhačovicích a v největších slovenských lázních (Piešťany, Trenčanské Teplice). Lázeňská místa lokálnějšího významu se spokojovala s ad hoc angažovanými skupinami místních kapelníků nebo nezaměstnaných hudebníků. Všeobecně a s dobrým ohlasem vypomáhaly v lázních také vojenské hudby v dechovém i smyčcovém obsazení. Schopní čeští hudebníci a s nimi domácí populárně poslechový repertoár nacházeli zato dosti Často uplatnění za hranicemi: mj. i v rámci početných lodních kapel, účinkujících v luxusních jídelnách zaoceánských parníků.

Bohuslav Leopold (1888-1956) – propagátor poslechové hudby
Zakladatelem rozvětveného rodu Leopoldů a původcem jeho (v Čechách poněkud neobvyklého) příjmení byl francouzský voják, podle rodinné tradice raněný zběh z napoleonské armády, který se roku 1799 poblíž Žďáru nad Sázavou oženil s dcerou místního mlynáře. Na Českomoravské vysočině, v nedalekých Škrdlovicích se roku 1888 narodil i jeho pravnuk Bohuslav Leopold; a to v rodině tamního hostinského, silně však ovlivněné aktivním muzikantstvím. Hudebně nadaný chlapec se stal již ve čtrnácti letech elévem rakouské vojenské hudby v Budapešti. Pod dozorem jejího kapelníka Julia Fučíka brzy studoval houslovou hru i na budapešťské hudební akademii a později ještě soukromě v Krakově a v Praze. Ve skladbě zůstal ponejvíce pilným autodidaktem. Po návratu do vlasti (1919) byl zprvu koncertním mistrem Sakový filharmonie, v letech 1922-1923 kapelníkem a sólistou salonních orchestrů v Německu, Francii a Egyptě. Následkem částečného ochrnutí (1923) se nadále – jako nakladateli vyhledávaný instrumentátor – věnoval upravovatelské činnosti, ale též vlastní tvorbě. Soupis jeho děl zahrnuje 260 kompozic orchestrálních, instrumentálních, vokálních, tanečních i instruktivně-pedagogických. Mnohé z nich se staly trvalkami, ke kterým se rozhlasové, lázeňské a zábavní, ale i dechové soubory stále znovu navracejí. K nejpopulárnějším takto dodnes patří intermezza Hry motýlů s třepotavě virtuózními figuracemi Leopoldovi nejbližšího nástroje – houslí a dále křehce půvabná Plavovláska a volný valčík, spíše však rovněž intermezzo Bajka {Le Conte}. Více přednesový než taneční ráz mají i dvě populární tango-romance: L’amour orientale (podle autorova údaje volně zpracovaná dle rumunské, spíš však asi cikánské melodie) a hlavně velmi známá Serenata Piemontese -Tango d’amour.

 Vesměs noblesními, přitom však recepčně úspěšnými melodiemi se vyznačují Leopoldovy koncertní valčíky a pochody, přimykající se ke vzoru podobných děl Fučíkových. Z více než dvaceti Leopoldových valčíkových opusů dodnes neztratily na přitažlivosti zvláště Aranka, Flora, Galanterie a Svatební valčík. Podobně mezi čtyřiceti pochody si zachovávají oblibu hlavně Avia, Stadion a Globetrotter (Světoběžník); titul posledního je zřejmě upomínkou na pestré Leopoldovo služební putování s rakouskou vojenskou hudbou a na mnohá další umělcova angažmá v zahraničí.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet