Ďábelská planeta 5

Autor článku: Milan Verner Rozsáhlý výcvikový prostor se dělil do zón s různým stupněm obtížnosti, ale žádná překážka či nástraha nebyla určená k prověření bojového robota. Gladiátor lehce zdolával jednu zónu za druhou a jeho zbraňové systémy decimovaly hrůzostrašně vypadající zvířata, sloužící kadetům jako názorná pomůcka i prostředek k získání potřebných návyků.

„Jatka,“ povzdechl si Karsen, když vzalo za své celé stádo dračíků. Jeho lovecká duše se vzpouzela, rozum však ustoupil nutnosti, neboť v sázce bylo příliš mnoho. Biologické detektory nedělají rozdíl mezi neškodným skřídláčem nebo Retoncem číhajícím s připravenou zbraní a oba ohlašují stejným signálem. Vyhodnocení ukrytého cíle zdrží výstřel o zlomek sekundy, a právě tohle zpoždění může rozhodnout o jejich životě.
„Trochu jsme zpanikařili, Ole. Ti ostrouni…“
„Nešli do kasína hrát ruletu. Někdo je tam nastražil.“
„Ale to ještě neznamená, že tu na nás Retonci číhají. Mohla to od nich být jen taková malá zlomyslnost.“
„Možná. Jedno však vím docela jistě. Pokud budeme chtít vyinkasovat a ve zdraví užít onu roztomilou sumičku od Vesmírných jednotek, musíme si dát náramný pozor.“
„Co je s vámi?“ odhodlal se poručík Gordon k otázce na mlčící společníky. „Nadělali jste si do kalhot?“
„Kdepak, poručíku. Zrovna tu domlouváme velký flám. Armáda mi dluží odvetu.“
„Jsme vám k dispozici,“ ožil Sevestr. „Jestli ovšem…“
„V té vaší škatuli vám nic nehrozí,“ uklidňoval ho Karsen. „Určitě to oslavíme v celé sestavě.“
„Jen aby. Já mám pocit.“
„Nesejčkuj, Flekatej!“ okřikl ho poručík Gordon. „To tvoje janturánské tušení se mi vůbec nezamlouvá.“
„Mně také ne. Tím spíš, že máš až moc často pravdu, Flíčku. Zatraceně často.“
„Rád bych se mýlil,“ zabručel Flekoun a vychrlil dlouhou řadu nepřeložitelných nadávek.
Pár metrů za bránou začínala hustá džungle, s podmínkami nesrovnatelně tvrdšími, než jaké dokázali armádní specialisté vytvořit ve výcvikovém prostoru.
Poručík zastavil Gladiátora a zpytavě pohlédl na pytláckou dvojici.
„Kostky jsou vrženy,“ blýskl se Karsen historickým citátem. „Tady se rozloučíme.“
„Jak chcete, ale na vašem místě bych si to rozmyslel.“
„Cesty se občas dělí. Takový už je život,“ prohlásil Janturánec se stoickým klidem a začal vykládat svou výzbroj.
Poručík mlčky pokrčil rameny a vzdal se dalšího komentáře.
„Máte sedm dnů, ani o hodinu více,“ připomněl jim Sevestr známý fakt. „Opravdu to zvládnete?“
„Zase ty pochybnosti, mladej,“ usmál se Karsen. „Vždyť vy jste jako naše máma.“
„A sestřička s tetičkou dohromady,“ přisadil si Flekoun.
Motor Gladiátora netrpělivě zabouřil.
„Já jen …“ Sevestr tonul v rozpacích.
„Šťastnou cestu, armádo! A dávejte pozor na dopravní předpisy. Zdejší servisy nejspíš mají dovolenou.“
Žádný strach, signalizovala blikající světla bojového robota, jehož posádka se loučila vztýčenými palci.

„Tak pohni kostrou, Flíčku,“ vybídl Karsen svého parťáka. „Závod s časem je odstartován.“
S připravenými zbraněmi zamířili sotva znatelnou stezkou vstříc nekonečnému moři vegetace. Džungle je uvítala nazelenalým přítmím a specifickou zvukovou kulisou rozhořčených živočichů, protestujících proti vpádu Gladiátora do jejich území.
„Je tu nějak moc živo.“
„To tedy je,“ připustil Janturánec. „Ale většina těchle křiklounů nám neublíží.“
Projdeme? oba si v duchu položili stejnou otázku. Jednoznačná odpověď však neexistovala. Pro celou řadu tvorů totiž představovali lákavé sousto, kořist, o kterou je třeba se pokusit.

Autor: Milan Verner , foto: internet