Ďábelská planeta 6

Autor článku: Milan Verner Ztichlou džunglí se prodíraly dvě postavy. Náhodný pozorovatel mohl usoudit, že se jedná o opilce nebo o lidi stižené ztrátou orientace, neboť tak jejich postup, plný kliček a vybočování ze směru, vypadal. Zkušený harcovník by však v jejich počínání záhy odhalil určitý smysl a řád. Vzájemné zajišťování a vykrývání prostoru svědčilo o rozvaze i zkušenostech.

„Pro dnešek dost,“ rozhodl konečně Karsen. „Tahle mýtina je jako stvořená k přenocování.“
„Dobré místo,“ potvrdil Flekoun a po krátké obhlídce terénu zamířil malou tlakovou ampuli na zem a stiskl rozprašovač. Jemná mlha vytvořila slabou, avšak velmi pevnou, nepropustnou fólii, na kterou umístili hermeticky uzavíratelné spací pytle s biofiltry. Nic jiného s sebou nebrali, protože každý kilogram navíc, je zatraceně cítit a odlehčené moduly, buňky a obdobná přístřeší, stejně neposkytovaly bezpečnou ochranu před zdejšími dravci. Tak či onak, jeden z nich bude muset být na stráži.
„Mám první hlídku. Polož se a spi,“ navrhl Flekoun, když se vypořádal s jídlem.
„Dobře.“ Karsen bez váhání vklouzl do spacího pytle. „Jsem utahaný jako štěně.“
„Vidím, že Pozemšťané mnoho nevydrží.“
„Poslouchej, ty janturánský obejdo, pořád mám dost sil, abych tě praštil do čenichu.“
„Nech si ty něžnosti pro Retonce a pěkně hajej.“
„Stejně to máš u mě schovaný, Flíčku. Zítra uvidíš, co zachovalý Pozemšťan svede,“ vyhrožoval Karsen než zatáhl uzávěr.
Tma houstla a byla plná zvuků a šramotů, jak se noční dravci vydávali na lov. Janturánec si nasadil infravizor a jeho smysly byly plně ve střehu.
Neslyšně, jako had, se vyplížily výhonky masožravé liány z úkrytu hustého křoví a směřovaly k Flekounovi. Když liána zjistila, že kořist je mimo její dosah, počaly další šlahouny třást keřem. Pohyb větví upoutal Flekounovou pozornost. Bedlivě sledoval keř, jenže v nepřehledné houštině nemohl žádného rušitele nočního klidu rozeznat.
Větve znovu zapraskaly.
„Však já tě uklidním,“ zašeptal Janturánec a hodil mezi keře psychogranát. Ozvalo se tiché puknutí a útlumový preparát se rozstříkl po okolí. „Teď už dáš pokoj.“
Flekounův útok liáně nijak neublížil, přesto však rostlinu na čas zklidnil. Neznámé chemikálie byly pečlivě analyzovány.
„Tak a máš to,“ pomyslel si Flekoun a s připraveným paralyzátorem se šel podívat na výsledek své odvetné akce.
Udělal jen několik kroků, když byly jeho nohy zachyceny množstvím výhonků. Instinktivně se vrhl zpět. Stisk nepovolil a nesnesitelná palčivost byla odpovědí na jeho snažení. Ležel tedy v klidu a podvolil se pozvolnému tahu. Bolest ustoupila. Napjal svaly a pokoušel se osvobodit, než ho nová vlna bolesti znehybněla. Lapoun, ujasnil si nepřítele a přestal se bránit, neboť každý odpor potlačovala liána zvýšeným vylučováním palčivé látky.
Paralyzátor na rostlinného protivníka neúčinkoval právě tak, jako psychogranát, který před chvíli použil.
„Trochu jsi mě převezla. Takový průhledný trik, a já na něj skočím jako nezkušený začátečník. Ale všeho do času.“ S jistým zadostiučiněním sevřel v ruce malou kuličku termonálože. „Jen se těš, potvoro.“
Vlečení neustávalo, a tak brzy byla vzdálenost ke keřům sotva pár metrů. Teď je ten pravý okamžik, ujistil se Flekoun, když rozpoznal zduřelý krček hladové liány. Rozmáchl se a přesným hodem odeslal svůj smrtící dáreček.
Ohnivá koule zkoncentrovaná do několika decimetrů nedala nenasytné liáně žádnou šanci. Flekoun cítil, jak výhonky uvolňují sevření a postupně odpadávají. Bylo dobojováno. Lapoun hořel čadivým plamenem a odporně páchl.
„To jsou radosti,“ šklebil se Janturánec, když si omýval poleptanou kůži neutralizačním roztokem. Potom počkal, až dohasnou zkomírající plamínky stravující poslední zbytky zákeřného lupiče, a pak lehce zatřásl se spícím kamarádem.
„Vstávej, Ole. Střídání postu.“
Karsen zavětřil jako ohař.
„Lapoun. Kapku jsem ho připekl.“
„Seš v pořádku?“
„Jo,“ pohladil si Flekoun ošetřené nohy. „Ale byl to zatraceně nepříjemný pocit.“
„Člověk tě nemůže nechat chvíli samotného,“ hartusil Karsen pohoršeně. Odpovědi se však nedočkal.

Ráno se ozvala vysílačka Gladiátora.
„Jaká byla noc?“ vyzvídal seržant Sevestr.
„Klidná,“ odpověděl Janturánec lakonicky.
„Žádné lovecké dobrodružství?“ zaznělo zklamaně.
„Kdepak. Na to je můj parťák moc a moc opatrný,“ zatloukl Karsen noční příhodu svého společníka.
„Díky,“ špitl Flekoun.
„Nejpozději do večera jsme na místě,“ prohlásil poručík Gordon sebevědomě. „Den na vás počkáme. Gladiátor se drží.“
„My taky,“ zrušil Karsen spojení.
„Musíme vyrazit, Ole. Nebo nás armáda totálně porazí.“
„Ještě tam nejsou. To nejlepší teprve příjde.“

Dvě hodiny usilovného pochodu, půl hodiny odpočinek a znovu pochod nekonečnou zelení za plného soustředění.
Karsenovo atletické tělo pracovalo jako metronom.
„Člověče, ty máš fantastické tempo. Zvolni,“ sípal Flekoun. Popálené nohy přece jen byly jistým handicapem.
„Janturánci mnoho nevydrží,“ vrátil mu Karsen včerejší poznámku jako bumerang, ale ohleduplně zvolnil.
„Jargva!“ utrousil Flekoun, a když spatřil rozpačitý pohled
svého společníka, promítl mu do mozku obrázek janturánského tura. Jargva bylo tupé, nesmírně zlomyslné zvíře, velice podobné onomu pozemskému sudokopytníkovi, který nedobrovolně přišel o jistou důležitou část svého těla.
„Moc hezký, žabáčku,“ Karsen ho přátelsky dloubl do boku. „Stále více obdivuji tvé estetické cítění.“
„Ďábelská planeta – nevím proč jste jí dali takový název, zatím se chová nanejvýš rozumně.“
„A lapoun?“
„Maličkost. Znám mnohem horší věci.“
„Já taky. A pochybuji, že se jim vyhneme.“
Janturánec neodpověděl, protože jeho zájem právě upoutala nedaleká planina.
„Co je, Flíčku?“
„Asi jsme to přivolali. Vidíš ten pohyb?“ otázka přešla v rozhodné konstatování.“
„Čertův ocas … a zaručeně nebude sám,“ odvětil Karsen a zdvihl dalekohled k očím.
„Kolik?“
„Nejmíň dvacet, ale to zdaleka nejsou všichni.“
„Ne,“ přisvědčil Janturánec, kterého upoutal téměř neslyšný šramot. „Jsme obklíčeni. Stahují se k nám ze všech stran.“
Třímetroví osrstění hadi, nesmírně kousaví s tlamou plnou ostrých zubů se přibližovali.
„Touhle živou lavinou neproklouzneme, ani ji nezastavíme. Fofrem na strom,“ rozhodl Flekoun bleskově a v příštím okamžiku už oba lovci šplhali do bezpečí.
Usazeni na silné větvi sledovali, jak první vlna hadů dosáhla jejich nedávného stanoviště.
„To bylo o fous,“ Flíčku.“
„Bylo, jenže kdo ví, jak dlouho nás ty zmetkové budou držet v zajetí.“
„Uvidíme. Zatím si dáme něco k snědku,“ navrhoval Karsen ekonomické využití neplánované přestávky.
Hadi rychle zaplnili prostor pod stromen, zlostně syčeli, zvedali se do útočných postojů, vystavujíce na odiv zubaté tlamy.
„Cítí nás. Těch se tak brzy nezbavíme.“
Karsen rozhodil obsah konzervy mezi hady a pozoroval, jak se strhla divoká půtka o kousky masa.
„Krmení dravé zvěře,“ vrčel Janturánec nesouhlasně, ale pak mu svitlo v očích. „Dobrý nápad! Přilákáme sem všechny a naráz je zlikvidujeme.“
„No sláva. Snad sis doopravdy nemyslel, že jim chci uspořádat piknik.“
Kousky masa splnily svůj účel. Během pěti minut se hemžila pod stromem téměř stovka „čertíků“, a jak to vypadalo, byli tu všichni z okolí.
„Změníme menu,“ Karsen odjistil psychogranát.
„Raději dva,“ Flekoun ochotně následoval jeho příkladu.
Psychogranáty proměnily hbité hady v malátně se plazící kupu chlupů, instinktivně se stahující k sobě.
„Cesta je volná. Další bod pro nás.“
„Tentokrát nás zachránila ta tvoje vykulená kukadla, Flíčku. Stačilo trošku zaváhat, a měli jsme se co ohánět,“ přiznal mu Karsen rozhodující podíl zásluh.
„Rozhodně by se to bez nějakého toho kousnutí neobešlo.“
„Jsi poklad. Velký lovec…“
„Co asi dělají naši společníci?“ Flekoun takticky změnil téma, aby zabránil dalšímu krasořečnění na svou osobu. „Pohodlně se vezou a zcela nepochybně se nám posmívají.“
„Moc bych na to nesázel. Teď už budou mít problémy.“
„Problémy? Jak jsi na to přišel?“
„Mají před námi značný náskok, a když se pořádně rozhlédneš … pořád nic, Flíčku?“

Autor: Milan Verner , foto: internet