Ďábelská planeta 8

Autor článku: Milan Verner Z čista jasna se v Karsenově mysli zjevila janturánská letuška. Na co to zase myslím? Potřásl hlavou, ale obrázek velkooké Janturánky se stále vracel. „Fleky! Ty zvíře proradný, hned toho nech!“

„Chtěl jsem ti pozvednout náladu. Vždyť se tváříš jako na pohřbu zchudlé prababičky.“
„Jen abych ti nezvedl mandle já!“
„Ole, jak je to u vás? … Víš, co myslím?“
„Proč tě to zajímá?“
„Mohou pozemšťané i s jinou rasou?“
„Když tomu fyziologické rozdíly nebrání. Nejsme puritáni.“
„Ty taky?“
„Prozradím ti tajemství, Flíčku. S anorskou chobotnicí jsem se zatím nemiloval,“ žertoval Karsen, ale vzápětí prudce nadskočil. „Pravě jsem dostal vášnivý polibek. … Pustíš, mrcho!“
„Tys byl vždycky přitažlivý,“ poznamenal Flekoun a pobaveně sledoval, jak zápasí s půlmetrovou pijavicí, která se nechtěla jen tak vzdát svého záměru.
„Díky za kompliment. Doufám, že i tvůj šarm dojde brzkého ocenění.“
Krok za krokem postupovali bahnitou kaší, uvolňujíce četné bubliny páchnoucího bahenního plynu.
„Jauvajs!“
„Už zase? Ty snad máš magnet na pijavice.“ Poslední slovo přešlo v bolestné zakvílení. „Sakra, teď se pustily i do mě, bestie nenažrané,“ stěžoval si Flekoun.
„Zřejmě je přilákal tvůj janturánský sexappeal,“ kontroval Karsen a s úlevou přivítal suchý výběžek, kde si mohli odpočinout.

„Jakpak se asi mají naši pytláci?“ nálada poručíka Gordona se lepšila úměrně s tím, jak se lepšil terén.
„Můžeme se zeptat, co je u nich nového,“ Sevestr vztáhl ruku po vysílačce.
„Pro mě za mě?“ zatvářil se poručík neutrálně.
„Tady obrněná vozba expedice Sarah. Pěchoto, ohlašte se … halo, Karsene!“
Za okamžik se ozval z reproduktoru vyrovnaný hlas Olafa Karsena, kterému ani dotěrné pijavice nedokázaly pokazit náladu.
„Tady Karsen a spol. Jak se daří armádě?“
„Skvěle! Postup nám sice zpomalila bažinatá místa, ale teď už frčíme přímo k laboratoři a nic nás nezastaví,“ sebevědomí poručíka Gordona opět vítězilo na celé čáře.
…
„Co je s váma, lidi? Jste celí?“ vyzvídal Sevestr
„Právě si ošetřujeme rány a foukáme na bebíčka,“ připojil se Flekoun. „Málem jsme byli sežráni i s botama.“
„Co se stalo?! Potřebujete pomoc?
„Pijavice. Celé mraky pijavic … a každá měla ukrutný apetit.“
„Od kdy se lovecká elita bojí malých pijaviček?“ vyzvídal poručík Gordon s neskrývanou ironií v hlase. „Kdysi se prý hojně používaly jako léčebný prostředek.“
„Kdybyste měl zájem, poručíku, tak vám nějakou chytneme,“ Karsen přímo překypoval ochotou.
„Pro vaše zdraví to rádi uděláme, a bez nároků na honorář,“ Flekounova ochota nebyla o nic menší.
„Komedianti,“ ulevil si poručík a vypnul vysílač. „S nimi si tedy opravdu užijeme.“
„Vždyť to nejsou vojáci,“ zastal se jich seržant a s jistými rozpaky si uvědomil, že jejich chování a vyjadřován mu není nijak proti mysli.
„Trochu si protáhneme kostru,“ poručík zastavil Gladiátora a pohlédl na biodetektory. Žádné ozvěny potvrzující přítomnost větších živočichů nebyly registrovány.
„Čistý vzduch, poručíku. Gladiátor všechnu zvěř zaplašil,“ Sevestr odjistil uzávěr a chystal se vystoupit.
„Tohle vás učili v kadetce?! Hned si zkontrolujte zbraň!“
„Promiňte, poručíku.“ Sevestr vytáhl těžkou laserovou pistoli z pouzdra a zkontroloval energetický zásobník.
„Váš život, seržante, rozhodně stoji za tu chvilku zdržení. A spolehlivá zbraň je tou nejlepší zárukou.“
Sevestr zahanbeně přikývl. Tuhle zásadu jim instruktoři vtloukali do hlavy několikrát za den, aby jim přešla do krve. A nyní se ukáže, že jeden z kadetů základní bezpečnostní pravidlo s klidným svědomím porušil.
Poručík Gordon otevřel motorový kryt a zvuk turbíny pracující na volnoběh rázem zesílil.
„Teď jsme si označili své teritorium.“
„A přišli o trofeje. V tomhle rámusu se dá ulovit jedině slizoun stižený úplnou hluchotou.“
„Nejsme tu kvůli lovu. Za půl hodiny vyrážíme,“ oznámil poručík nesmlouvavě.
Sevestr mlčel, nic rozumějšího ani udělat nemohl.
Poručík zahodil nedojezenou konzervu, vzal si dalekohled a obhlížel terén. V duchu odhadoval pevnost povrchu a plánoval nejvýhodnější trasu postupu. Bílá skvrna ukrytá v husté spleti kořenů se téměř neznatelně pohnula. Zbystřil pozornost. Tak tohle bude Sevestrova trofej, usmál se, když bezpečně poznal tvora, kterému se každý zkušený harcovník na sto honů vyhne. Satanovo vejce není nebezpečné, ale setkání s ním je krajně nepříjemné, neboť tenhle tvoreček brání sebe i své území ohavně páchnoucím slizem vystřikovaným s neobyčejnou přesností z kožnatých vaků umístěných podél celého těla.
„Seržante, uděláme malý průzkum okolí,“ navrhl poručík a zamířil k nedalekému stromu. Směr volil tak, aby trofeje chtivý společník, který šel několik kroků vedle něj, přišel do kontaktu s onou roztomilostí. Nekalý záměr vyšel dokonale. Sevestr postřehl nebezpečí příliš pozdě, a ani bleskový výstřel ho nezachránil od děsivé spršky přilnavého slizu, který se chystal otrávit svou pronikavou esencí minimálně celou planetu. „Já se asi pobliju,“ zkroušený nimrod kuckal, lapal po dechu a zoufale se snažil zbavit výměšků sužujících jeho čichový orgán.
Intenzivní zápach přiměl poručíka ke kvapnému ústupu.
„Člověče, hned shoďte ty hadry ze sebe, umyjte se v dezaktivačním roztoku a vemte si novou kombinézu.“
Pachová očista nešťastného seržanta trvala mnohem déle než půl hodiny, a výsledek stejně neodpovídal vynaloženému úsilí.
„Co se dá dělat, budeme to muset vydržet,“ poručík zahnal Sevestra do Gladiátora, nastavil klimatizaci na maximální výkon a posílil ji osvěžovačem vzduchu. Přes všechna opatření, byla zakrátko atmosféra uvnitř vozidla poněkud nevábná.
„Každá sranda něco stojí,“ zabručel pro sebe a pak se obrátil na zaraženého seržanta. „Škoda, že jsme tu trofej nevzali s sebou. S tímhle úlovkem jste mohl aspirovat na Velkou cenu v soutěži loveckých amatérů.“
„Příště, pane…“
„Příště vás s klidným svědomím nechám sežrat prvnímu ostrounovi a navíc mu popřeji dobrou chuť. Jen Bůh ví, proč jsem k vám tak shovívavý.“

Autor: Milan Verner , foto: internet