Dějiny starověkých civilizací 15: STAROVĚKÉ DĚJINY IZRAELE

Autorka článku: Maura OD DOBY SOUDCŮ AŽ KE KRÁLOVSTVÍ. Doba soudců (1200 – 1000 př. Kr.). V tomto období byly již izraelské kmeny usídleny, mnohá města však byla doposud kananejská, navíc přicházely i další semitské kmeny (zejména Aramejci).

V oblasti vládla de facto anarchie, izraelské kmeny dokonce bojovaly mezi sebou a spojovaly se jen v krizových situacích. Tyto kmeny pak vedl charismatický „soudce“, pole čehož je tato doba pojmenována.

 Doba královská (1000 – 586 př. Kr). Jednotné království (1000 – 933 př. Kr.).

Na přelomu stála osoba Saula, který byl sice pomazán na krále, ale jeho činnost připomínala spíše soudce. Prvním skutečným králem byl David, po něm pak jeho syn Šalomoun. Jelikož bible neudává přesná data a mimobiblické prameny mlčí, datace těchto panovníků je jen přibližná.

Davidovská říše (jak se označuje) zabírala nejen území Izraelských kmenů, ale všechno okolí. Byla spravována centrálně, hlavním městem byl Jeruzalém, který David dobyl na Jebusejcích. Každý podrobený národ byl povinen odvádět daně či dávky a také je povinován nucenou prací. Spíše než o jednotné říši se někdy hovoří o personální monarchii, kde úřad více králů či panovníků je soustředěn do rukou jednoho člověka.

 Rozdělená monarchie (933 – 586 př. Kr.). Rozdělení davidovské říše. Rozpad svazku kmenů.

Po Šalomounově smrti došlo k rozdělení davidovské říše. Podrobené vazalské státy davidovské říše pokračovaly v osamostatňování, rozpadl se i svazek severních izraelských kmenů a kmenů jižních (konkrétně Judy a Benjamína) – vzniklo tzv. severní království neboli Izrael (Izraelské království někdy též Efraim) a jižní království neboli Juda (Judské království, Judsko).

 Izraelské království. Deportace severních kmenů.

Izraelské (severní) království nemělo jednu stálou dynastii, ale rody se ve vládě střídaly. Vláda zde měla o poznání charismatičtější charakter než na silně dynasticky založeném jihu. Vzhledem k jižnímu Judsku bylo rozlehlejší a hospodářsky mocnější, nicméně vystavenější vnějším nepřátelům. Celé své dějiny se potýkalo především s Judskem, aramejským Damaškem a vzmáhající se Asýrií. Toto království zaniko v roce 722, když jeho hlavní město Samaří (Šómerón) dobyli Asyřané pod vedením Salmanassara V. Severní kmeny byly deportovány a usídleny mimo svou vlast, asimilovaly se s okolím a zanikly.

 Judské království (933 – 586 př. Kr.). Davidovská dynastie.Asyrský vpád.

V Judském (jižním) království (v Jeruzalémě) vládla i po rozdělení davidovská dynastie. Podle oficiálních pramenů přetrvala celou dobu až do zániku království v roce 587/6. Je však možné, že k praktickému přerušení dynastické linie došlo za krále Jóaše. Toto království odolalo asyrskému vpádu a udrželo se až do příchodu babylonských vojsk. Jeruzalém padl v roce 587 nebo 586 (datum nejisté i v babylonských pramenech). Velká část Židů byla v několika etapách odvedena do exilu v Babylonii, jistá část populace byla ponechána na místě.

 Po pádu Jeruzaléma. Babylonie a Persie. Diaspory. Obnovení chrámu.

Po pádu Jeruzaléma v roce 586 př.Kr. a několikeré deportaci židovských obyvatel z Judska do Babylonie se celá země dostala do područí Novobabylonské říše. Toto období se nazývá většinou babylonské zajetí, přesněji babylonský exil (vyhnanství apod.). Jeho trvání však nebylo dlouhé. V roce 539 př.Kr. obsadil perský král Kýros II. Veliký Babylon a ujal se vlády i nad Judskem.

Náboženská politika Persie byla velice vstřícná nejen vůči Židům. Perská politika se snažila vybudovat náboženské, pokud možno o to méně národně a politicky zaměřené komunity. Proto skončilo babylonské zajetí a Židé se mohli, pokud chtěli, vrátit zpět do vlasti. Zdaleka ne všichni této možnosti využili a tak vzniká první velká židovská diaspora v Mezopotámii. Již dříve vznikaly diaspory i v dalších částech starověkého světa, důležitá byla diaspora v egyptské Elefantíně. Správu vykonával správce pověřený Persií, který sídlil většinou v Samaří. Jeruzalém i Chrám byl obnoven – do tohoto období spadá působení Ezdráše a Nehemjáše. Ezdráš s sebou měl přinést Persií schválený „zákon našeho Boha“. Asi se jednalo o jednu ze závěrečných verzí Pentateuchu. Život židovské komunity se začínal zaměřovat na psaný a tradovaný zákon. Moc náboženská a všeobecná autorita pro každodenní život se přesunula na Chrám a na kněze, kteří jej spravovali.

Autor: Maura, Foto: Internet