Jsem to ještě já! – román na pokračování, 23

Autorka článku: Maura První den jsem si uvědomil, že nejsem na chalupě, ale ve svém novém domově a popadla mne úzkost. Nemám se kam vrátit! Nesednu do auta, abych jel domů. Není kam. To je můj domov.

Bylo časné ráno a já jsem se díval na oblohu a poslouchal ptáky. Takové ticho, řekl jsem si. To, co se mi líbilo a za čím jsem pospíchal, bylo nyní mým domovem. Nikde nebyli žádní lidé, jen příroda, kopce, šumění stromů a ptačí zpěv. Ale úzkost neopadala! Co jsem to udělal, pomyslel jsem si. Vzdal jsem se manželství, rodiny, domova, kariéry a zvolil jsem si prázdnotu, na kterou nejsem zvyklý. Musím ale do nemocnice na kontrolu. Je to autobusem půl hodinka. V osm hodin musím být na zastávce. Zdravotní dokumentaci snad už poslali. Uvařil jsem si čaj a namazal chleba máslem. Sedl jsem si ke stolu a pomalu jsem snídal. Cítil jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. A přesto – byl jsem přesvědčen, že pokud se mám uzdravit, je to nejlepší řešení.

Někdo zaklepal na dveře. Myslel jsem si, že Hrubec, ale když jsem otevřel, před dveřmi stála žena.

„Dobrý den, kolego. Byla jsem ve vsi u porodu a tak jsem si říkala, že se tu zastavím. Jsem Radka Suchá, vaše ošetřující lékařka.“

„Jak to?“

„Včera došla vaše dokumentace. Tak jsem se vybrala za vámi, abyste nemusel za mnou jezdit do města.“

Myslel jsem, že je jí asi dvaačtyřicet let, pěkná žena! Ani moc štíhlá, ale slušelo ji to.

„Nechcete čaj?“ zeptal jsem se.

„Nepohrdnu,“ usmála se a odložila lékařský kufřík na zem.

„No, doktore, musím vám říci, že vás obdivuji. Vy asi budete filozof, co?“ zasmála se a posadila se stolu naproti mně. To abych viděl do jejích krásných zelených očí. Napila se čaje a já ji nabídl chleba s máslem a medem.

„Nemyslete si, že to budete mít se mnou jednoduché. Já jsem na své pacienty metr. No, a jak se z toho dostanete, nastoupíte k nám do špitálu. To víte, máme málo lékařů.“

„Není to moc brzy?“ zeptal jsem se.

„Snad si nemyslíte, že mi umřete. To je nemožné.“

„Ale paní kolegyně, o tom neuvažuji.“

„Je to tu moc pěkné. Příjemné zastavení,“ obrátila list.

Tušil jsem, že ví o mně všechno, a tak jsem se uklidnil.

„Já bydlím ve vsi. Mám tam domek a zahradu, jako vy. A taky psa a kanárka.“

Nemluvila o dětech ani o manželovi a já jsem se neptal. Však se všechno dozvím, když bude potřeba.

„Jsem sama,“ řekla, jakoby četla moje myšlenky, „prodělala jsem rakovinu prsu. Manžel to nemohl překonat a rozvedl se. Souhlasila jsem. Co s takovým člověkem, který se odcizí? Nemá to cenu, když se vztah dostane do agónie. Ale já mám pocit, že až potom, co jsem se přestala bát o jeho lásku, jsem se začala doopravdy uzdravovat. Udělali mi plastiku a všechno se vrátilo do normálních kolejí.“

Žasl jsem, jak o tom mluví s klidem a přitom ukusuje chleba.

„Jste internista, jak jsem si přečetla.“

„Toho času na nemocenské,“ usmál jsem se.

„Nemyslete si, že si v tom budete dlouho medit,“ zahrozila na mne žertem.

Nechal jsem se vyšetřit a pozoroval ji. Byla velmi soustředěná a já k ní nabyl důvěru.

„Tak zlé to není. Přivezu vám nějaké léky ještě odpoledne a domluvíme se na dalších postupech. Tu ruku budete muset pocvičit. Však to znáte.“

„Jste hodná,“ řekl jsem a zapnul si košili.

„Na té zahradě si vypěstujte nějakou domácí zeleninu, musíte se pohybovat. Ale ne dřít. Chápete.“

„Chápu.“

„Ta zahrada je pěkná,“ usmála se.

„Tu vykouzlil soused. Vlastně dva, jeden už zemřel.“

„Myslíte pana Uhlíře? Jeden čas jsem ho léčila, i jeho paní. Byli to bezvadní lidé. A pan Hrubec za vámi taky chodí?“ zeptala se a trochu zesmutněla.

„Jsme přátelé,“ řekl jsem.

„Tak přátelé. To je dobře.“

„Vy se s ním znáte?“ Opatrně jsem se ptal, abych nezranil.

„Do jisté míry ano. Je to můj táta.“

Vida, jak se všechno začíná objasňovat, pomyslel jsem si.

„Nikdy o vás nemluvil.“

Pokrčila rameny a pak se obrátila k horám. Chvíli nechala bloudit po kopcích a mlčela. Nenaléhal jsem. Jsou tajemství, které si mají lidé nechávat pro sebe. Bůh ví, co se všechno stalo a třeba bych nemohl Hrubcovi odpustit.

„Je to výjimečný člověk. Mám ho moc ráda. Jednou mu to řeknu,“ řekla tiše.

Vzal jsem ji kolem ramen.

„Víte, nerozuměli jsme mu,“ řekla tiše, „ale já ho nyní chápu a věřím tomu, že co říká, je pravda. Nechtěli jsme ho poslouchat, protože na nás kladl požadavky, které jsme nemohli naplnit a nějak jsme se báli. Měla jsem pocit, že mi maluje čerty na zeď a pak jsem pochopila, že mi pomohl vstoupit do života a do mé praxe, dívat se na všechno jinýma očima. Rozumíte mi?“

Přikývl jsem a pochopil.                 

Autor: Maura, Foto: Internet