Jsem to ještě já! – román na pokračování, 24

Autorka článku: Maura Sylva porodila syna. Marie mi poslala telegram. A prý, že mi ho přiveze ukázat, až bude schopná s ním někam jet. Chlapec je zdravý, pěkný atd. atd. A víc nic. Také nic nečekám. Jsem rozvedený muž a nemám potřebu se vracet do minulosti. Petr za mnou jezdí každý pátek a vozí mi nějaké potraviny, povykládá a odjede.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem telegram četl, se ozval známý hlas, který mne pozdravil.

„Sousede, už jsem vás viděl z dálky. To je dobře, že jste přijel. Slyšel jsem, že marodíte.“

Strčil jsem telegram do kapsy a otevřel dvířka.

„Tak, sednu si. Nějak mi neslouží nohy,“ řekl.

Usedl na lavičku a položil vedle sebe hůlku.

„Stonal jsem, byl jsem za vámi a v nemocnici mi řekli, že jste odešel a bydlíte teď na chaloupce. Nebudu nic vyzvídat. Jen jedno vám řeknu – udělal jste dobře a všechno se v dobré obrátí, všechno.“

Sedl jsem si vedle něho a najednou na mne padl klid a hluboký vnitřní pokoj.

„Myslím, že bychom měli trochu probrat jahody,“ řekl, když obhlížel mou zahrádku, „co myslíte?“

„Tak jo.“

„Jak říkáte vašemu vnoučkovi?“

„Nevím, narodil se právě dnes. Ještě mi neřekli, jaké mu dali jméno.“

„No, na jménu hodně záleží. Věřte tomu, příteli. Já se jmenuji Milan,“ řekl a narovnal se. Podal mi nejistě ruku a já ji sevřel, jako bych svíral ruku svému tátovi.

„A já zase Jan.“

Pak se sehnul nad záhonem a probíral se v jahodách.

„Víte, Jene, nejdůležitější je pochopit přírodu a pak jce všechno snadno. Jak je člověk příliš zaujatý sám sebou, je nešťastný. Všechno si bere a věci, které mu jdou na ruku, bere, jakoby šly proti němu.“

„Nerozumím,“ řekl jsem.

„Třeba to, co se vám stalo, myslím ten infarkt, to byla tečka za minulostí a teď uvidíte život v jiných souvislostech. Uvidíte, kde jste chyboval a kde chybovali jiní. Ale vypadáte dobře. A v zimě můžeme nosit do krmelců.“

Zasmál jsem se.

„V životě jsem ke krmelcům nechodil.“

„A to je ta velká chyba. Zvířata potřebují jíst a lidé mají o ně pečovat.“

Narovnal se.

„Podívejte, Jene, na toho jestřába,“ ukázal mi na obloze plachtícího dravce, „mám je moc rád. I když jsou predátoři. Ale příroda to chce a tak to musí být. Nic není na tom světě nadarmo a zadarmo. Život za život.“

„Rád bych se podíval k vaší studánce,“ řekl jsem.

„Až mi budou sloužit líp nohy. Je to pěkný kousek cesty a do kopce. To se nebojte, musím vám ji ukázat. Kdo by o ni pečoval, až tu nebudu?“

„Asi to nebudu umět.“

„Ale nebojte se. Je to jednoduché. Ukážu vám to.“

„Dnes jsem se seznámil s vaší dcerou. Je mou ošetřující lékařkou.“

„To je dobře. Je výborná. Vynikající,“ řekl jen.

„Nikdy jste o ní nemluvil.“

„Není o čem a o kom mluvit. Byla to těžká doba. Našel jsem tady to místo a zde jsem zůstal. Každý mne může přijít navštívit. Ale oni se stydí,“ řekl.

„Proč?“

„Chcete to vážně vědět? Dobrá. Vysmívali se mi, celá rodina, když jsem chtěl pro ně to nejlepší. Pak se začali se mnou hádat a nakonec mne vyhnali. Moje žena se znovu vdala a Radka i František si šli za svým. František je inženýr, víte? Myslel si, chudák, že všechno vypočítá a že nemusí tátu poslouchat. Nechtěl jsem je obtěžovat a tak jsem se jim ztratil. No, a oni za mnou nikdy nepřišli. Já je někdy vídávám, ale oni to neví. Je to zeď, jak to říkám. Zeď.“

Brada se mu roztřásla.

„To jsem nechtěl,“ řekl jsem a položil jsem mu ruku na rameno.

„Nikdo za to nemůže. Jsem vděčný za svůj život a za všechno co vím a znám. Mám rád všechny a všechno. Ale nestojím o to, aby se mi někdo omlouval nebo mi něco vysvětloval. Byl to jejich i můj osud. “

„Jako to mám já.“

„U vás je to trochu něco jiného, Jene. Ale to pochopíte později. Nemáte čeho litovat. Nasadil jste svůj život za život druhého člověka. Tím je váš vnuk. A ten vám to všechno jednou vrátí. Zatím je maličký, neví nic. Ale vy se ještě dožijete mnoha radostí. Ani nebudete vědět, jak jste k tomu přišel,“ zasmál se a tisíce vrásek se mu rozvířilo v tváři.

„Láska má velkou moc. A mnoho podob. A ve vás je jí jako v sopce.“

To nevím, pomyslel jsem si. Nikdy jsem o tom neuvažoval. Ale byl jsem za ta slova vděčný, protože jsem si nebyl dost jistý, jestli mne tak druzí chápou.

„Nestojím o to,“ pokračoval, „aby mi někdo nosil na hrob kytky. Aby mi tam chodil naříkat. Ale každá vzpomínka, která o mne pak zavadí, bude stejně tak krásná jako ta kytice a já budu mít z toho více požitku.“

Mlčel jsem. Jaký je ten život divný, ale je spravedlivý. Teď to vidím daleko lépe, než kdy jindy.

„Mám vás rád, Milane,“ řekl jsem náhle a položil mu ruku na rameno. Usmál se. Pak se podíval na oblohu a řekl, že bude pršet.

Vždycky se mi uleví na duši, když se ráno probudím a vidím, jak se příroda kolem dokola zelená. V noci mám těžké sny a vím, že je to způsobeno léky.

Pak posnídám, vyjdu na zápraží a pozoruji oblohu. Nemohu zatím dělat nic víc. Je ještě brzy, aby se ruka pořádně rozhýbala a levá noha sloužila jako dřív. Rozhodl jsem se, že budu cvičit. Že se z toho dostanu. Přijde zima a já budu muset odhazovat sníh kolem chalupy a chodit s Milanem ke krmelcům.

„Tak co? Jak je? Můžu na kafe?“ volá na mne od vrátek Radka. Nadšeně na ni mávám a už jdu k vrátkům. Odemykám.

„Jedu od pacienta. Bydlí na samotě a za žádnou cenu nechce do nemocnice,“ říká a má unavené oči.

„Jsem na to sama. Ale snad se přidáte.“

Usmívám se jejímu způsobu, jak mne verbuje do práce.

„Tak, udělám vám to kafe,“ říkám ji a ona si sedá na židli.

„Tam nahoře je moc krásně. Auto jsem nechala v údolíčku, nedaleko. Říkala jsem si, jestli bych vás nevylákala na malou procházku.“

„Ale ano, vylákala,“ řekl jsem a namazal ji chleba s máslem a medem.

„A co děláte celé dny?“

„Tak pomalu na zahrádce s vaším otcem a pak si povídáme.“

„O čem?“ zajímala se.

„O životě a smrti, lásce a nenávisti.“

„Vždycky mne zajímalo, odkud se ty myšlenky berou. Nechápu to, kam na to ten táta chodí.“

Pokrčil jsem rameny.

„Co myslíte?“ zeptala se znovu a já viděl, že se o to velmi vážně zajímá.

„Někomu jde hudba, jinému malování, dalšímu básnění a váš otec zase má takový talent, že slyší vyšší hlasy.“

„Nikdy jsem nic tak divného neslyšela.“

„A co je pro vás lepší? Vědět nebo nevědět?“ zeptal jsem se ji.

„Nevědět,“ řekla smutně.

„Ale to nemusíte mít tak zasmušilé oči. Já vás chápu.“

„Víte, tatínek se možná sám s tím darem nevyrovnal. Já si to myslím. Nelíbilo se mu mezi lidmi a rozčilovalo ho, když nebylo všechno, jak si myslel sám, že je nejlepší pro svět. Maminka měla z toho bolení hlavy a nakonec to už nesnesla, když vykládal, co se stane nebo nestane. To nikdo nemá rád. Lidé rádi žijí v reálném čase. Tedy většina lidí a proto se brání předpovědím.“

„Ne všichni, Znám spoustu lidí, kteří hltají horoskopy,“ odpověděl jsem.

„Ale tatínek mluvil jinak. A my jsme se pak báli.“

Pokýval jsem hlavou.

„A nechtěla byste s ním mluvit, když už víte, jak máte ty věci brát?“

Rozzářily se jí oči.

„Chtěla. Chtěla bych ho poprosit, aby odpustil.“

„Myslím, že byste neměla s ním tak mluvit. Jen ho obejmete a dejte mu najevo, že jste ho pochopila. Nemluvte s ním o těch věcech zbytečně dlouho. On vám nebude rozumět stejně jako vy jemu.“

„Ano, chápu.“

„Tak jděte za ním,“ pobídl jsem ji a ona vstala a vyšla ze dveří. Díval jsem se, jak jde tou cestou, kudy chodí on za mnou. A pochopil jsem, že to není poprvé, kdy se chystala za ním jít, ale nikdy nedošla. Sedl jsem si ke stolu a vzal jsem do rukou její lékařský kufřík.

Autor: Maura, Foto: Internet