Jsem to ještě já! – román na pokračování, 26

Autorka článku: Maura Ještě tak dva týdny jsem se zotavoval. Ale přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Nastoupit do nedaleké nemocnice bylo dost lákavé. Už jsem se nechtěl nikdy vrátit zpět a myslím si, že by mne Marie už nechtěla. Neozývá se, neptá se mne, jak se mi daří a jen mi mé děti posílají zprávy a fotografie. Ale já přesto na ni myslím!

Bez emocí. Možná i ona pochopí, co znamená být ženou muže. Zatím to nechápala a já jsem se jí to ani nesnažil usnadnit. Byla to i má chyba. Ale chybí mi její vůně a blízkost. Myslím, že už žádnou jinou ženu nebudu mít. Byla pro mne jediná.

Jedno dopoledne jsem se vydal na procházku do města, abych se podíval na ten špitál. Šel jsem přes kopec a bylo tak krásně, že jsem ty okamžiky prožíval z celé duše. A takové ticho! V tu chvíli jsem byl rád, že žiji tady. Možná, že to bylo už dávno rozhodnuto! Všechno v mém životě k tomu směřovalo.

I to městečko bylo pěkné. Uprostřed náměstí, jak jinak, kašna. Kolem dokola domy, pěkně opravené s podloubími, kde malé obchůdky lákaly kolemjdoucí k nákupu všeho možného. A já jsem si koupil čerstvě upečený rohlík sypaný mákem a jogurt. Posvačím, a pak se podívám do nemocnice, myslel jsem si. Sedl jsem si na lavičku.

„Honzíku, Honzíku, počkej,“ ozval se ženský hlas a já jsem se podíval tím směrem. Mladá žena, obklopená pěti dětmi, právě volala na malého chlapce, který utíkal směrem ke kašně.

„To je sestra Anežka. Stará se o sirotky,“ řekl mi starší pán, který se usadil vedle mne.

„Aha,“ přikývl jsem, abych něco řekl.

„Vy nejste z městečka, že ne?“ vyzvídal.

„Ne, bydlím v osadě za kopcem.“

„Jo, to znáte určitě starého Hrubce.“

„Znám,“ usmál jsem se.

„Někdy za ním chodívám. Je to starý přítel. Ale letos mi nějak nesloužily nohy a on se taky do městečka moc nehrne. Radši chodí, pokud může, po lesích. Já se mu nedivím.“

Odmlčel se a přehodil si hůlku do levé ruky.

„Je tu pěkně, viďte?“

„Moc pěkně. Myslím si, že bych se už do Prahy nevrátil.“

„Ale jděte, v Praze je pohodlí a krásně. Mám tam dvě dcery. Vdané. Někdy za mnou jezdívají s vnoučaty.“

Zvedl jsem se, protože se mi nechtělo s nikým mluvit.

„Už musím jít,“ usmál jsem se a on mi podal ruku.

Zamířil jsem si to přímo do hlavní brány nemocnice.

„Kampak?“ zastavil mne hlas vrátného.

„Na personální oddělení.“

Podíval se přísným okem a pak zalistoval v nějakém sešitě.

„Budova A, páté poschodí, dveře 87,“ sdělil mi důležitě a já mu pokynem hlavy poděkoval. Prošel jsem zahradou a vešel do budovy. Dýchl na mne známý vzduch a mne popadlo nadšení, že se zase vracím k doktořině a začínám chápat, co pro mne to všechno znamená. Zaklepal jsem na dveře s číslem 87 a ozvalo se, skoro vzápětí, dále. Vešel jsem. Za stolem seděla korpulentní paní s rezavými vlasy a nalíčenými rty.

„Co si přejete?“

„Chtěl bych se ucházet o zaměstnání, prosím.“

„Občanku, jméno, příjmení, datum narození a předchozí zaměstnání,“ vyhrkla na mne.

Podal jsem ji občanský průkaz, dopis o výpovědi a všechny papíry, které potřebovala i když si o ně neřekla.

„Doktor Hanych? Z Prahy?“ podívala se na mne udiveně, jako bych přicházel z Marsu.

„Ano, to jsem já.“

„Máme tu volné místo na interně. Lékaři nám utíkají, to víte, plat a jiné příležitosti.“

Její hlas ztratil na přísnosti a dokonce i pohled změkl. Listovala v dokumentech a pak studovala zápočtový list.

„Takový plat, jaký jste měl v Praze, tady nedostanete,“ poznamenala.“

„Já vím. Ale přesto bych měl zájem o místo lékaře na interní klinice.“

„A kdy můžete nastoupit?“

„Třeba ihned.“

„No musíte projít prohlídkami, to vy víte a splnit pár formalit. Vy žijete v osadě?“

„Ano.“

„To vám závidím. No, práce bude hodně. Máme pacienty i na samotách. Ale s tím si nedělejte starosti.“

„Nedělám,“ usmál jsem se. Zvedla telefon a vytočila číslo.

„Pane primáři, posílám vám jednoho zájemce o místo internisty.“

Položila telefon.

„V tomhle patře, dveře číslo 101.“

Za pár minut jsem stál před vysokým, starým doktorem, který si mne přísně prohlížel od hlavy až k patě.

„Znám vás,“ řekl mi, „jen mi nejde do hlavy, že lékař tak zkušený a dobře zavedený uteče z Prahy na malé město. Odstěhuje se do hor a touží po takové nevděčné dřině za málo peněz. Co jste provedl?“ zeptal se mne přísně a posunul si brýle na nos.

„To vám budu někdy vyprávět,“ usmál jsem se a všiml jsem si, že mne stále drží za ruku, kterou jsem mu podal, když jsem vešel.     

Od počátku jsem věděl, že jsem získal zajímavého přítele. Pan primář Hudeček byl nejen lékař, ale také hudebník a sběratel uměleckých předmětů. Bydlel v malé vilce za městem, a jak jsem se dozvěděl, docela sám. S nikým se příliš nestýkal. Ale lidé si ho vážili. Staral se o místní sirotčinec, a když bylo třeba, jezdil i za vzdálenými pacienty. Ale mne pozval! Domácnost mu vedla jedna paní z městečka.

„Taky mám po infarktu, nemyslete si, příteli. Ale už jsem se z toho dostal. Vyléčily mne hory. Mám tam chaloupku, takovou prostou, ale jsem tam rád. Podívejte se, tady na tu fotografii.“

Podal mi starou fotografii a já jsem si ji prohlížel se zájmem, protože zachycovala něco, co jsem měl dávno v mysli. Harmonie byla téměř dokonalá!

„Když zapadá slunce, dívám se na tu krásu a jsem šťastný. Když je člověk sám, pak je s ním všechno, co ho obklopuje. Najednou vidí tolik nádherných věcí a dějů, které by jinak, zatížený denními starostmi, neviděl. Ale z druhé strany, není to dobře. Člověk by se měl snažit, aby nebyl osamělý.“

„Já to tak nevnímám sám u sebe. Jen u druhých. Odešel jsem, když jsem cítil, že moje žena o mne ztrácí zájem.“

„Po tom infarktu? No, někdy se tak stane, že nemoc lidi rozdvojí. S tím se nedá nic dělat.“

„Někdo by ji za to odsoudil, ale já jsem ji pochopil. Myslela jsem si, že nebudu už takový, jakým jsem býval. Bála se, že se bude muset o mne starat a na to nebyla zvyklá.“

„Takových žen je spousta a i mužů. Už jsem si několikrát kladl otázku, zda bych neměl udělat nějakou osvětu pro rodiny pacientů, kteří trpí vážnou nemocí nebo jsou po těžkém zákroku. Ale myslím, že to zbytečné. Kde není vůle, tam ani přednáška nic dobrého nepřinese. Já ty lidi neodsuzuji. Nikdo by je neměl nutit k něčemu, co nejsou schopni pochopit. Nemocní lidé jsou pro ně přítěží, bojí se jich, nechtějí strádat s nimi. A také nechtějí zažít smrt. Umíral mi jeden starý pacient na oddělení. Nikdo za ním nechodil. I když jsem věděl, že má manželku a děti. A tak jsem šel k nim na návštěvu. Zrovna slavili narozeniny. Pozvali mně ke stolu. Neřekl jsem jim, že jejich dědeček umírá. Vrátil jsem se do nemocnice a byl jsem s ním až do rána. V pět hodin skonal. Držel jsem ho za ruku. Nebyl v tom jen soucit, příteli. Ani morální povinnost. Ale sounáležitost. Chápete mne?“

„Velmi dobře vás chápu,“ usmál jsem se. A uvědomil jsem si, že on s ním zůstal proto, aby ho doprovodil na druhý břeh, když poznal, že by mu nikdo jiný nebyl schopen takovou službu udělat. Zvláštní!

Autor: Maura, Foto: Internet