Když má šéf pět žen – román na pokračování 11

Autorka článku: Irena Fuchsová Jak se stala Libuška Jánošíkem. Když ti dva vešli, Katka právě ukazovala Agátě a Libušce, jak by si představovala uspořádat zboží, na které je mimořádná sleva. Zatím se dávalo zboží se slevou do jednoho regálu. Ale kdyby se zboží, na které je sleva, dalo mezi stejný druh, na který sleva není, vypadalo by to, jako by sleva byla na daleko více zboží.

Katka projevila podnikatelský přístup a její nápad se Agátě líbil.
„A kdyby se udělaly ke každému zboží barevné lístečky, které by na slevu upozorňovaly, bylo by to ještě lepší,“ doháněla Katku pohotově Libuška a očka se jí rozzářila. „To bych si vzala na starost já!“
Katka spokojeně přikývla a ještě svůj nápad upřesnila.

„Lidé by kvůli slevám prošli obchod pořádně a udělali by větší nákup, než původně chtěli.“ Agátě se to zamlouvalo a ujistila obě útočnice na zákazníkovu peněženku, že s tím Antonín bude určitě souhlasit.

A protože všechny tři slyšely, že se otevřely dveře před dnešním, snad už posledním zákazníkem, otočily se k pokladně, aby se podívaly, kdo přišel.

Jitka právě dodělala pokladnu a podívala se na pozdní zákazníky s úsměvem, protože ať už přišel, kdo chtěl, za chvíli se zavírá a ona půjde konečně domů.

Uviděla dva zarostlé vousaté kluky ve vytahaných svetrech. Oba měli přes ramena přehozené bágly a vypadali jako umělci.
Možná jsou to malíři, blesklo Jitce hlavou. Bylo jí jasné, že nejsou místní, na to byli oba dost nepřehlédnutelní. Byli si i podobní. Lišili se snad jenom kalhotami. Jeden měl džíny a druhý manšestráky. Ten co měl džíny, připomněl Jitce jejího mladého přítele Jakuba, otce Medarda, se kterým se rozešla, když byly Medardovi čtyři roky.

Jakub byl také malíř. Jitka si vzdychla. I když tenhle její poslední citový vztah už dávno přebolel a vybledl, přece jenom se vzpomínkou na Jakuba rozněžnila a na oba kluky důvěrně promluvila, jako by je znala.
„Vítám vás! To jsou k nám hosti! Vidím vám na očích, co potřebujete! Nemusíte říkat ani slovo! My vás obsloužíme samy, pánové!“ V duchu si říkala, že to bude flák salámu, chleba, jestli tam ještě nějaký je, cigarety a buď pivo, nebo nějaká lahev kořalky.

Ale kluci, místo aby řekli, co si přejí, se začali chechtat.
„Slyšel jsi, co říkala, Bobe? Prej nám to vidí na vočích! Prej, my vás vosouložíme samy,“ vyřvával ten v manšestrákách na celý obchod a šťouchal do toho v džínách. Ten si Jitku začal prohlížet, a když jí zůstal koukat na prsa a mlsně se olizoval, začala si Jitka nadávat, že situaci neodhadla.
Ti dva pozdní návštěvníci byli opilí.
„Mladá paní, jak jste uhodla, co chceme,“ zašklebil se ten v džínách, který jí připomněl Jakuba a sáhnul si do rozkroku stejně razantně, jako si tam sahá při svých vystoupeních Jackson.
Ten druhý se rozchechtal a houknul na Jitku.

„Vylez z tý kasy, ať si tě vokoukneme, než na to hupsnem! Jestli vůbec stojí za to se na tebe svlíkat!“
Ale to už si jeho kamarád začal rozepínat džíny.

„Stojí! Podívej se na něj, vole! Vždy připraven! Můžu jít hned na věc!“ Chechtal se a najednou stál vedle pokladny se staženými kalhotami, jenom ve slipech, jejichž tvar jeho slova potvrzoval.
Jitka zbledla, zavřela kasu a začala mávat na ostatní.

Ale to už se Agáta, Katka i Libuška pomalu blížily k pokladně. Agátě stačil jediný pohled a poznala, že jsou opilí. Nebo zfetování a to by bylo horší, pomyslela si a v duchu přemýšlela, co by měla udělat nejdřív, kdyby se něco semlelo. A ono se něco semele, určitě se něco semele!
Zarazila se.
Proboha! Jak to, že jsem dneska neměla žádné tušení, že se něco semele? Vždycky přece mám tušení, než se něco semele! Asi stárnu, zkonstatovala smířeně a pak se už ničím nerozptylovala.
Co bude lepší? Utíkat do Odpočívárny k telefonu, nebo vyběhnout na ulici a volat o pomoc? Ale pak si řekla, že nejlepší obrana je útok a rázně vykročila k pokladně.
„Mládenci, nechte těch sprosťáren a vypadněte, nebo zavoláme policii!“

Ten, co měl džíny dole, se ohradil.
„Tak moment! Nic tak strašnýho jsme neřekli!“ Ukázal na Jitku. „Vona řekla, že nás vosoulouží! Vona si vo to řekla sama a já jí vyhovím! Vemu si k tomu jednoho lahváče a jdu na věc!“
Začal skákat s kalhoty u kotníků k regálům s pivem, ale cestu mu zastoupila Katka s Libuškou. Rozchechtal se a ukázal na ně.
„To je babinec, co?“ Otočil se na kamaráda, který si své manšestráky už začal rozepínat také. „Vyber si, Bobe, kterou chceš! Já si vybírat nemusím! Já si vemu tu, co nechceš! Tu krasotinku v pokladně! Už jsem si vybral, co potřebuju! Potřebuju si zamrdat! A zamrdám si s touhletou!“ Podíval se na Katku s Libuškou, které mu pořád stály v cestě za pivem, a ušklíbl se. „A vy se holky dívejte, ať se něco naučíte!“
Otočil se na Jitku a udělal k ní dva přískoky. Jitka si dala ruce do kapes zástěrky, usmála se na něho a procedila mezi zuby.
„Táhněte odsud oba dva nebo toho budete litovat!“
Pomalu vystoupila z pokladny.
Ten v manšestrákách se sebejistě usmál a rozhlédl se po obchodě. Bylo mu jasné, že chlap tu žádný není, to už by ho ty ženské zavolaly. Je tu akorát ta vykopávka v přechodu, ty dvě vykulené holky a pak ta šlapka v pokladně.
Podíval se na Agátu a ušklíbl se.

„Vy tenhle bordel vedete, madam? Kolik bere za jedno číslo ta zrzavá kurva, co má na ni chuť můj kámoš?“
Kývl na skoro svlečeného kamaráda a ten opět přiskočil o kousek blíž k Jitce. Oba se začali chechtat a ten v manšestrákách si začal pomalu rozepínat poklopec.
Těžko popsat, co se semlelo v následujících vteřinách. Co bylo dřív? Co potom? Co úplně naposledy? Pravda je, že ještě jednu vteřinu stály obě skupinky proti sobě.
Dva ožralí sprostí kluci a čtyři prodavačky, které za sebou měly odpolední směnu, a těšily se, že půjdou konečně domů. Místo toho stály proti dvěma ožralým dobytkům,sice roztřesené, ale odhodlané se bránit.
Po té nehybné vteřině začala mela.
Jako první vystartovala Agáta. Dvacet let snášela sprostoty a bití od opilého manžela a opilé lidi nesnášela, jako alergik nesnáší pyl.
A teď, když se ti dva opilci vetřeli do jejího království a uráželi její ženy, začala vidět rudě. Vrhla se na toho v manšestrákách a začala ho holýma rukama mlátit hlava nehlava.
Katka, která se poprvé v životě setkala s něčím tak sprostým, popadla šišku tvrdého chleba, připraveného kousek od ní v přepravce a začala s ním mlátit ty dva všude, kam dosáhla.
Libuška chtěla utéct do Odpočívárny. Ale když si představila, že tam bude
schovaná a ustrašená čekat, jak to dopadne, zastyděla se.
V tu chvíli si vzpomněla na Jánošíka!
Popadla z regálu pytlík s hrachem, roztrhla ho a rozhodila hrách po zemi. Spadl přímo pod nohy toho sprosťáka, do kterého hlava nehlava mlátila Agáta.
Hrách z druhého pytlíku hodila pod nohy druhému vousáči, který se snažil natáhnout si džíny a zároveň se bránil Katce, která do něho bušila chlebem.
A co dělala Jitka? Ta na sebe měla strašný vztek, že se nechala unést vzpomínkou na Jakuba a svými pitomými řečmi těm ožralům nahrála. Ale to vás neomlouvá, vy ožralí a sprostí hajzlové, říkala si a s úsměvem čekala, až ti dva budou u ní co nejblíž.
Když se tak stalo, vyndala z kapsy zástěrky sprej, zaječela a Agáta s Katkou, když uviděly, co má v ruce, uskočily a zakryly si nos a oči. Libuška se skryla u regálu s hrachem a poslepu si připravovala další pytlíky, aby je měla po ruce.
A Jitka na oba útočníky nastříkala slzný plyn.
Ti zařvali a se skučením se začali svíjet na zemi u pokladny. Jitka zvedla vítězně ruce nad hlavu a vydala ze sebe indiánský pokřik a pak se zakrytým nosem a očima chtěla vyběhnout ke dveřím na ulici a otevřít je.
Ale uklouzly jí nohy na hrachu a skácela se vedle pokladny. V tu chvíli na hrachu upadla i Agáta a Katce, která jí chtěla pomoct zvednout, ujely nohy také a tak se všichni,
napadené i útočníci, ocitli na jedné hromadě.
A do toho se ozval od regálu Libuščin rozhořčený hlas.
„Já vám dám, vy lotři! Teď něco uvidíte, jen počkejte!“
A všechny ležící pokropil hrách ze třetího pytlíku.
Když Jitka zjistila, že se jí nepodaří vstát, doplazila se ke dveřím po kolenou. Dokořán je otevřela a zůstala ležet skoro na chodníku. Ostatní bojovnice k ní přilezly po kolenou také, zhluboka dýchaly a vítězně pozorovaly ty dva, kteří kolem sebe prskali, smrkali, kašlali a polohlasně nadávali.

Když se vzduch trochu pročistil a kluci se začali pomalu zvedat ze země, obě znepřátelené strany se rychle dohodly. Ženy nebudou nikomu nic hlásit a kluci co nejrychleji vypadnou z města.
Ti dva zmizeli vzápětí a zůstal po nich jenom smrad z chlastu, jak poznamenala znechuceně Agáta, která se za nimi dívala, dokud nezašli do ulice, která vedla k nádraží.
A pak začaly uklízet hrachovou spoušť, kterou nadělala neohrožená Libuška.
Během úklidu se všechny čtyři hystericky smály, protože jinak by začaly brečet. Ta nečekaná událost je všechny vyhodila z poklidných kolejí pohody, která v jejich obchodě U náměstí vládla. Nebyl to příjemný pocit. Jako by jím někdo ukradl něco drahocenného a nenahraditelného.
Všechny už chtěly být doma. Jitka s Katkou u svých rodin, Libuška se těšila na maminku a Agáta se chystala, jak při kafi všechno probere s bratrem.

Rozhodly se, že o tom zítra dopoledne mluvit nebudou. Počkají s tím na polední přestávku do Odpočívárny, až budou všichni pohromadě.
Když vyvětraly smrad ze slzného plynu, společně uklidily a zamkly, rozešly se do svých domovů.
Ani jedna z nich netušila, že se rozcházejí před obchodem U náměstí naposledy.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet