Když má šéf pět žen – román na pokračování 12

Autorka článku: Irena Fuchsová Babinec. Když druhý den ráno před šestou hodinou kráčel Antonín ke svému obchodu. U náměstí, potkal kamaráda Jardu, který šel z noční směny. Už z dálky se na něho křenil a halekal na celou ulici.

„Tak co, jdeš do babince, Tondo? Musím zavolat svý starý, aby mi došla koupit do toho tvého babince koláče na snídani! Babinec! To se mi fakt líbí, Tondo! Budu svoji babu posílat do babince! Chachacha! To je fakt dobrý!“
Antonín se podivil. Včera když šel Jarda na noční a stavoval se na jedno v Hospodě U chlapa, vypadal normálně, co tedy dneska blbne? Sice nepatřil k těm, kteří by šli ráno ze šichty přiopilí, ale kdo ví?
Mezitím Jardu došel druhý chlap, ukazoval někam dozadu a také halekal něco o babinci. Teď se křenili na Antonína už dva! A tak se na ně zakřenil také. Člověk by měl být na své potencionální zákazníky a kamarády u piva milý, i když se někdy chovají jako debilové.
Po třístranném zakřenění pokračovali ti dva svou cestou, ale pořád něco vykřikovali o babinci. Antonín to pustil z hlavy a pomalu docházel ke svému obchodu U náměstí.
Když byl od něho několik metrů, strnul. Podíval se kolem sebe, jestli je ve správné ulici. Věděl, že je, ale stejně se podíval. Obuv. Elektro. Na konci ulice kouká kus náměstí. Ano, všechno je na svém místě. Stojí opravdu před svým obchodem U náměstí.
Když si uvědomil cifru na faktuře, kterou před měsícem zaplatil za čerstvě nabílenou zeď kolem svého obchodu, zatmělo se mu před očima.
Nemluvil hrubě, ale teď hlasitě a jadrně zaklel.
„Do prdele! Kurva práce!“
Na nádherně bílé zdi jeho obchodu U náměstí, mezi výlohou a vchodovými dveřmi, bylo úhledným červeným písmem namalované jedno slovo.
BABINEC.
Stejným písmem, stejně úhledně a stejnou barvou, bylo toto slovo napsané i na druhé
straně mezi druhou výlohou a vchodovými dveřmi.
BABINEC.
Barva nápisu ladila s červenými muškáty v truhlících kolem obchodu a celkově to vypadalo docela hezky, jako kdyby to tam někdo nechal přes noc vymalovat, ale to si Antonín v té chvíli neuvědomoval.
Došel k nápisům a tiše klel.
Ne, nezdá se mi to, do prdele práce! Je páteční ráno, stojím před svým obchodem U náměstí a koukám kurva fix na odporně počmáranou bílou zeď! Nic se mi nezdá! Kreténi! Hovada!
Kdo to udělal? Kdo v noci zničil novou bílou a hlavně drahou fasádu jeho obchodu U náměstí? Zničil ji přiblblým slovem BABINEC, které napsal na tu nádherně bílou zeď ne jednou, ale dokonce dvakrát! Jako by to jednou nestačilo!
Hovado jedno vandalský! Antonín nad tou hrůzou kroutil nevěřícně hlavou. Kdo to byl? Pozorně si nápisy prohlédl. Je to udělané profesionálně! Nikde jediný cákanec! Jako kdyby ten někdo měl šablonu a uměl dobře dělat se štětcem!
Ale kdo to udělal a proč?
Své kamarády z Hospody U chlapa Antonín vyloučil okamžitě. Na srandičky si sice potrpí, to ano, ale aby šli v noci něco malovat, na to byli všichni moc líní. A hlavně zbabělí! Dobře věděli, že za takové vandalství by je Antonín rozsekal na cucky, kdyby se to dověděl a on by se to dověděl! Copak by mělo význam udělat mu něco takového tajně?
V tu chvíli k obchodu přicházela Blanka.
„Tedy, pane šéf, proč jste nám včera neřekl, že chcete náš obchůdek přejmenovat,“ volala na Antonína z dálky. „Už mi to hlásil soused, co přišel z noční! A moc se mu to líbí! Vzkazuje vám, že bude radši chodit nakupovat do Babince, než do obchodu U náměstí! To jste měl výborný nápad!“
Antonín se na ni pomalu otočil. Dělá si z něho ta usměvavá kulička legraci nebo to myslí vážně? Ale hned mu bylo jasné, že Blanka to vážně opravdu myslí! Byla nápisem nadšená, což Antonín vůbec nechápal!
Ale kdyby jenom Blanka! Stejně nadšení byli i lidé, co šli kolem. Smáli se! Zastavovali se! Přecházeli z druhé strany ulice! Kroutili nad nápisem pobaveně hlavou! A všude bylo slyšet jedno slovo.
„Babinec! Babinec! Babinec!“
K šokovanému Antonínovi a usměvavé Blance pomalu přišel jeden z důchodců, kteří se pravidelně scházeli na náměstí a korzovali nahoru a dolů pod okny Městského a Okresního úřadu a kritizovali všechno a všechny.
„Panečku, to je ono! Ne nějaká DELA, MELA, BELA a já nevím, co ještě!“ Pochvaloval si důchodce, který jako každé ráno nemohl dospat a už si nesl pod paží noviny. „Tady je hned každému jasné, o co jde! Je to Babinec! Jdeme nakupovat do Babince a basta! Tak se mi to líbí! A já vám to hned pěkně pokřtím, pane vedoucí!“
Usmíval se široce na Antonína a okukoval nápis.
„Hned si půjdu do toho vašeho Babince něco koupit! A všem budu říkat: Byl jsem první zákazník Babince! Jo, jo! Přesně tohle budu všude říkat!“
Důchodce se postavil před zamčený obchod, rozhodnutý počkat do půl sedmé, až se otevře.
„Já jsem se asi zbláznil,“ řekl si Antonín potichu, vzal rozesmátou Blanku za ruku a odtáhl ji kousek od „prvního zákazníka“.
„Blanko, mluvte! Ale chci slyšet pravdu, rozumíte! Pravdu, prosím vás! Vám se ten nápis opravdu líbí?“ Blanka na něho vykulila oči.
„A vám snad ne, pane šéf? Tak proč jste to tam nechal napsat?“
Antonín se k ní naklonil co nejblíže a vztekle jí šeptal do ucha.
„Sakra, Blanko! Pochopte to! Já tam přece nic psát nedal! To namalovalo dneska v noci nějaké hovado! Já tak asi budu nechávat čárat po bílé zdi debilní nápisy, když jsem tu zeď nechával před měsícem natírat! A jak vidíte, zbytečně! A víte, kolik jsem za to zaplatil? Tahle bílá barva zůstane prý takhle bílá navždy! Jo, navždy! Jen se podívejte dobře na to navždy! Ále…“
Antonín mávl rukou a šel odemknout obchod. Když otevřel dveře, kývl na „prvního zákazníka“, který poslušně čekal opodál, až bude půl sedmé.
„Pojďte dál, pane, ať nečekáte venku, když jste tedy ten náš první zákazník. Zatím si
můžete vybírat, než se z toho všeho vzpamatuju!“
Antonín rozsvítil obchod, Blanka se šla převléknout a pán se procházel po obchodě.
„To bych mohl dostat nějakou slevu, ne? Když jsem váš první zákazník. Co,“ vnucoval Antonínovi svůj dobrý nápad. „Alespoň všude jinde se to takhle dělá, pane vedoucí!“
Antonín přikývl. Nic horšího než ta zničená fasáda ho už dneska stejně potkat
nemůže.
„Jo, dostanete slevu, pane. Dostanete.“
Důchodcovi zazářila očka nadšením. „A kolik procent, pane vedoucí? Kolik?“
Antonín se podíval na nadšeného důchodce s nákupním košíkem a vzpomněl si, co mu říkal venku před obchodem, když uviděl to dílo vandalů.
„Ne nějaká DELA, MELA, BELA a já nevím, co ještě! Tady je hned každému jasné, o co jde! Je to Babinec! Tak se mi to líbí!“
A najednou se Antonínovi začala někde v hlubinách mozku rodit myšlenka, že ten nápis třeba nebude zase až tak špatný.
BABINEC.
Nakonec a proč ne BABINEC? Vždyť on si tady ten svůj babinec už několik let systematicky pěstuje! Tak proč by se tak nemohl jmenovat i obchod?
A napsané to není špatně…
Antonín se rozešel ke dveřím, aby si ještě jednou a pozorně prohlédl oba nápisy, ale důchodce ho zastavil.
„Tak kolik procent mi dáte, pane vedoucí? Já jen abych věděl, jak se můžu rozšoupnout!“
První zákazník přešlapoval s košíkem v ruce vedle pokladny a nesměle se na Antonína usmíval. Antonín si ho pozorně prohlédl a obchodník se v něm nezapřel. Svého prvního zákazníka dobře znal. Rázuje se svými kamarády dopoledne i odpoledne po náměstí a společně řeší všechny problémy města. O tom, že dostane slevu, bude vypravovat ještě za měsíc!
Antonín už věděl, jak svého prvního zákazníka odmění. Je to starší pán, má svoje léta, moc toho neunese, ale o Babinci bude mluvit všude.
Tak dobře, rozhodl se. Ty po mně kamenem, já po tobě chlebem! Nějaký hajzl mi sice zničil novou fasádu, ale já udělám radost jednomu důchodci. Tak by to mělo být a ne do nekonečna pokračovat ve špatnostech! Někdo prostě někdy musí říct: Tak a teď dost!
A ten někdo budu já!
„Žádná procenta vám nedám,“ řekl Antonín rezolutně a první zákazník zesmutněl. Antonín si ho chvíli vychutnával a pak vítězoslavně dodal.
„Vážený pane, všechno, co unesete, máte zadarmo!“
A hrdě vyšel před obchod. Panečku, jestli o tomhle nenapíše redaktor Mládek do okresních novin, tak až zase přijde a bude otravovat, kolik co stojí do nějakého toho jeho žebříčku cen, tak ho napasuju do těch červených muškátů, které jdou tak krásně s tím nápisem dohromady!
Důchodce po jeho sdělení u pokladny málem upadl.
„Všechno co unesu,“ zašeptal a pak se rozhlédl po obchodě majetnickým pohledem. Všechno tady je teoreticky MOJE, říkaly jeho oči a zastavily se na Blance, která se vracela z Odpočívárny a slyšela, co Antonín řekl. Teď se rozesmála.
„Na mě nekoukejte! Abyste si nechtěl nakonec odnést mě! Mě byste neunesl! Ale mě by neunesl žádný chlap,“ posteskla si sama pro sebe, protože důchodce ji už nevnímal.
Nervózně cupital po obchodě a nevěděl, co má dát do košíku dřív.
„Chcete pomoct vybírat,“ zeptala se ho Blanka s porozuměním a pán vděčně souhlasil.
A tak spolu začali obcházet regály.
Sůl, mouku, cukr, nakládané okurky a podobné zboží do košíku nedávali. Zaměřili se na lehké a dražší věci, které by si starý pán normálně nekoupil, protože by mu to přišlo jako zbytečné vyhazování peněz.
Vzali tři balíčky nejdražší kávy, protože pán byl kafař, pak tři velké oříškové čokolády k televizi, protože pán byl na sladké, pak vzali velkou bonboniéru pro pánovu dceru a stejnou bonboniéru i pro pánovu snachu, pak jednu lahvičku drahého pití pro syna a stejnou lahvičku i pro zeťáka, dvě krabičky sáčkového prvotřídního čaje a protože pán byl vdovec a obědy mu nosila pečovatelská služba, vybrali dobré sýry a přidali šišku nejdražšího salámu.

Pak Blanka nákup přerovnala do tašky a pán zkoušel, jestli to unese. Udělal pár kroků a pak se na Blanku prosebně podíval.
„Říkal, co unesu, viďte,“ kývl přes výlohu na Antonína, který stále ještě venku hloubal nad nápisy, jestli jsou opravdu tak dobré, jak všichni kolem říkají.
Blanka přikývla.
„A nemyslel tím, že musím mít jenom jednu tašku, že ne,“ zjišťoval si pán pravidla pro „prvního zákazníka“ v Babinci.
Blanka ho uklidnila. „To víte, že ne! Klidně si můžete vzít třeba deset tašek! Když je unesete! Já vám je dám zadarmo. Vždyť taška, to je přece také nákup.“ A hned mu jednu podala.
„Víte, slečno, já nechci vypadat jako… no jako nenažraný! To tedy nechci! Mám toho už v téhle jedné tašce až moc! Sotva to unesu! Takové dobroty bych si nekoupil ani na
Vánoce! Ale víte, přece jenom bych ještě něco unesl! Abych byl vyvážený i na tu druhou ruku, víte? Nemohl bych vás poprosit, abyste mi do té druhé tašky nandala něco pro vnučky? Mám jich pět! Pět holek! Čtyři roky, osm, deset, jedenáct a dvanáct let!“
A tak Blanka prošla obchod a tašku naplnila lehkými, ale drahými dobrůtkami pro děti. Pak se vrátila k pánovi, ten obtěžkal obě tašky, zkusil se s nimi projít a pak přikývl, že to unese. Sice jen tak tak, ale unese!
„To bych se na to podíval, abych takový poklad neunesl,“ culil se spiklenecky na Blanku a ta začala pečlivě markovat. Když se Antonín vrátil do obchodu, měla pánův nákup namarkovaný a znovu uložený do obou igelitových tašek. Antonín si udělal poznámku, že to byl nákup prvního zákazníka Babince a oba vyprovodili pána před obchod.
A ten děkoval a děkoval a děkoval.
„Budu o tom všude mluvit! Všude budu říkat, že jsem byl první zákazník v Babinci!
Udělal jsem tam nákup skoro za dva tisíce! Bez šedesáti korun přesně za dva tisíce! A dostal jsem celý nákup zadarmo! Dvě plné igelitové tašky! Nemusel jsem zaplatit ani tašku, kterou mi přidali k té mé, co jsem měl s sebou! Kdybyste věděl, pane vedoucí, co si všechno nesu! Vaše mladá mi to pomáhala vybírat! Takových dobrot! To mám dneska krásný den, panečku,“ pochvaloval si pán a Blanka, která stála vedle Antonína, si říkala, že za tu radost, kterou tomu pánovi Antonín udělal, by měl dostat od Jitky pěknou pusu!
Pak už začala přijíždět auta se zbožím a oba měli plné ruce práce.
Blížilo se půl sedmé a do obchodu přišla Agáta a hned za ní Libuška. Nebyl čas na nějaké vysvětlování a tak jim Blanka jenom špitla, že ten nápis někdo udělal v noci, že Antonín nejdřív vyváděl, ale teď že se mu už líbí.
Agáta nenápadně kývla na Libušku.
„To udělali ti dva ožralí hajzlové, to se vsadím.“ Libuška přikývla.
„Já si to myslím také.“
Ale dál o tom nemluvily. Všechno nechaly do Odpočívárny na polední přestávku.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet