Když má šéf pět žen – román na pokračování 13

Autorka článku: Irena Fuchsová Za všechno může Jitka! Bylo za deset minut půl jedné. Za chvíli sice končila v Babinci polední přestávka, ale v Odpočívárně to vypadalo jako na Silvestra před půlnocí. Všichni se chechtali.

Když se tady před hodinou sešli, nejdříve dlouze a barvitě vypravoval Antonín, jak ráno našel nádherné bílé zdi svého obchodu počmárané. Když skončil tím, že se dneska lidi asi zbláznili, protože všem se ten nápis líbí a že tedy počká pár dnů, než se rozhodne, jestli ho tam nechá, začala vypravovat Agáta o včerejším večeru. Doplňovala ji Jitka i Katka s Libuškou.
Blanka s Antonínem jenom beze slova zírali, a když Agáta vypravovala o tom, jak kluci začali být sprostí na Jitku, Antonín to už nevydržel, vstal a zaklel.
„Ale no tak, Tony,“ napomenula ho Jitka. „Kdybys tady včera byl, tak bys už dneska bručel ve vazbě, protože bys ty dva zabil! A místo toho máš zadarmo udělanou novou fasádu!“
Antonín ji objal kolem ramen a Jitka mu dala malou pusu na tvář. Vida, pomyslela si s úsměvem Blanka, tak se to moje ranní přání vyplnilo!
„Ode dneška vás tady nebudu večer nechávat samotné,“ řekl tiše Antonín a nešťastně se podíval po svých ženách. Přál si vrátit včerejší večer. Přál si, aby tady byl a vyprovodil ty sprosťáky tak, že by do smrti nenamalovali ani písmenko!
Libuška se uculila.
„Ale ono to zase tak strašné nebylo, šéfe! My jsme si poradily! Poslouchejte až do konce!“
A tak se Antonín s Blankou postupně dozvěděli všechno.
Agáta skončila tím, že si myslí, že ten nápis mají na svědomí ti kluci. A na to, jak byli ožralí, se jím docela povedl. Jako kdyby to byli nějací malíři.
„Malíři,“ vykřikla Jitka vzrušeně. „Já si hned myslela, že to jsou malíři!“
Agáta se po Jitce zvědavě podívala. Že by i Jitka začínala mít detektivní schopnosti? „Nevím, proč mě to napadlo, ale napadlo mě to,“ pokračovala Jitka, ale dál to nerozváděla. Sama nevěděla proč, ale nechtěla před Antonínem mluvit o jisté podobnosti mezi otcem jejího syna a jedním z těch kluků.
Antonín přikývl.
„A určitě tě také napadlo, že by nám mohli namalovat na zeď nějaký nápis, viď? Například BABINEC! A proto jsi je vyprovokovala tím svým ťuťuťuťu, viď?
Ani se těm klukům nedivím, že se pak chovali tak, jak jste mi vyprávěly!“
V Odpočívárně byl slyšet přidušený smích.
„Jitka je chudáčky vyprovokovala a pak jste je společně zmlátily! Byly jste čtyři ženské na dva opilé kluky! To jste tedy hrdinky! Byli ti kluci vůbec plnoletí?“
Katka s Libuškou vyprskly, ale Antonín zůstal vážný.
„Agáta do nich šla pěstmi. Katka použila tvrdý chleba! Jitka je postříkala sprejem a Libuška jim pod nohy hodila hrách!“ Antonín se otočil na Libušku a přísně dodal. „Ten hrách ti strhnu z výplaty, Libuško!“
Odpočívárna se chvěla zadržovaným smíchem jeho pěti žen, ale Antonín zůstával stále vážný.
„Je vám doufám jasné, že vašemu útoku se mezi slušnými lidmi říká nepřiměřená obrana? Zeptej se bratra, Agáto, ten ti to potvrdí!“
Agáta se zarazila a pak se vítězně napřímila. „Pane vedoucí, vy jste mi tyknul!“ Koketně se zatočila po Odpočívárně a zaculila se na Antonína. Libuška s Katkou padly smíchy do křesel, Blanka se rozkuckala a Jitka na Antonína zahrozila.
„Nezačínej si žádné důvěrnosti s personálem, Tony! To ti vtloukám do hlavy pořád! Jakmile si šéf začne něco s personálem, tak to je jeho konec! Pamatuj si to! Konec!“
Antonín se zamyslel a pak si to své tyknutí schválil.
„Ano, tykl jsem ti, Agáto. No a co? Když mi někdo vlastním životem chrání můj majetek a moji bývalou spolužačku, která sedí v mém krámě a v mé pokladně jenom proto, že mám dobré srdce, tak proč bych mu občas netykl? Však ti nebudu tykat pořád, nemysli si! Budu vám, Agáto, tykat za odměnu! Tak. Nezapomeňte na to! Pokud vám tedy někdy
v budoucnu tyknu, Agáto, tak to bude za odměnu.“
Antonín se odmlčel. Přemýšlel o tom, co řekl a pak to ještě upřesnil.
„Nebo proto, že mě naštvete!“
Opět se odmlčel, srovnal si v hlavě, co z něho vypadlo a v duchu se hrozil, co to plácá. To je tedy dneska den! Budu před těmi svými ženskými za úplného idiota! Ale už to nešlo zastavit! Pokračoval tedy dál.
„A vy, Agáto, vy mi můžete také občas někdy tykat. Za odměnu nebo když se vám něco nebude líbit! Tak. Žádné další novoty do našich vztahů zavádět zatím nebudeme. Protože já jsem šéf a vy jste personál. A musíme si mezi sebou udržovat odstup, jak říká Jitka. Takže si s Agátou budeme tykat jenom někdy a občas.“
„Hm…hm…“ Jitka významně zakašlala a zvedla palec nahoru. „Tony, to se ti povedlo! Někdy a občas! To je fakt dobré!“
Agáta cudně sklopila oči k zemi. Antonín na ni houkl.
„Nebo vám snad to tyknutí vadilo, Agáto?“
Agáta s úsměvem zakroutila hlavou. „Naopak.“ A posvátně, pomalu a s citem řekla. „Od tebe mi nevadí nikdy nic, Toníčku! Tebe bych byla ochotna si dokonce vzít i za manžela, kdybych byla mladší a kdybych se ti líbila.“ Ušklíbla se a už svým normálním hlasem dodala. „A kdybych za sebou neměla manželství s tím mým nebožtíkem ochlastou!“
Antonín spokojeně přikývnul.
„Máš štěstí, že jsou tvoje podmínky nesplnitelné, Agáto!“
Libuška vyjekla.
„Jé! Pane šéf a teď jste Agátě tyknul za odměnu nebo proto, že vás naštvala?“
Antonín na Libušku zahrozil.
„Ty mlč a nepleť se do debaty dospělých! Tobě, Katce a Jitce tykám už dávno, u vás tří žádné novoty zavádět nebudu!“
Pak se podíval na Blanku a oba se na sebe usmáli.
„Blani, vy jste sice včera večer v ohrožení života nebyla, ale byla jste první upřímný člověk z těch, co mám rád, který mi dneska ráno řekl, že se mu ten nápis líbí. A tím jste mi moc pomohla, protože já v tu chvíli měl před očima jenom tu hroznou fakturu! Ale když jste řekla, že ten nápis není špatný, šel jsem se na něj podívat vašima krásnýma očima a
zjistil jsem, že máte pravdu!“
Antonín rozhodil rukama.
„Ano! Díky Blance se stal v mé hlavě zázrak! Cifra na faktuře v mých myšlenkách vybledla! Co? Vybledla? Ne! Ona se úplně ztratila! A tak bych byl rád, Blani, kdybych mohl i vám občas někdy tyknout, když už si teď občas někdy tyknu s Agátou! A ty, Blani, ty mi můžeš také někdy občas tyknout. Pokud ti to nebude vadit!“
Blanka se začervenala.
„Nebude, kdepak! Budu moc ráda, Antoníne. Děkuju ti!“ Přistoupila k němu, podala mu ruku a pak ho políbila na tvář.
Antonín se po její puse okamžitě narovnal a odstoupil kousek dál.
„Blani! Ale pozor! Žádná osidla mi doufám nastražovat nebudeš?“ Blanka se začervenala.
„Neboj se. Za prvé nejste můj typ, šéfe a za druhé přece nepolezu do zelí Jitce!“
Jitka se ušklíbla a Antonín se zachechtal.
„To zelí bych chtěl vidět! K Jitce chodím pouze každou neděli na kuře na smetaně! Nevím o žádném zelí! Vím akorát o nápisu Babinec, který vznikl kvůli ní! Náklady na nezbytné opravy jí strhnu z výplaty, stejně jako Libušce strhnu z výplaty tři pytlíky hrachu! Agáta, ta ať si hledá dobrého advokáta, protože jestli těm klukům něco přerazila, může vyfasovat i nějaký ten rok natvrdo! A Katka může být ráda, že u nás neexistuje Liga na ochranu tvrdého chleba. Ta by jí dala, mlátit tvrdým chlebem do chlapa!“
Jitka se kousala do rukávu, aby nevyprskla smíchy.
„A ty se udus, potvoro!“
Antonín láskyplně přimáčkl Jitku obličejem na svou mohutnou hruď a Jitka začala škubat rukama a nohama, jako když se dusí, po chvíli předstírala mdloby a padla na zem.
Antonín ji zvedl ze země jako pírko.
„Srandičky! Srandičky s chlapama, viď? Ale když jde do tuhého, jsi ráda, že ti pomůže chudák Libuška s hrachem, co?“
A teď už se smáli všichni.
Vše zlé z předešlého večera bylo konečně smazáno.
Antonín se podíval na hodiny nad stolem a pak odstrčil Jitku, které bylo v jeho blízkosti docela příjemně a tulila se k němu jako k medvědovi.
„Tak, děvčata, jdeme na to. Já teď na chvíli musím odejít. Potřebuju ještě něco důležitého zařídit. Něco hodně důležitého! Vrátím se tak za dvě hodinky, až tu hodně důležitou věc zařídím.“
Když Antonín takhle oznamoval, že někam odchází, bylo všem jasné, že chce, aby se ho některá z nich zeptala, kam jde. Tentokrát to pohotově udělala Agáta.
„Toníčku a co budeš kde zařizovat tak důležitého?“
Antonín se zamyslel a po chvilce odpověděl. „Víš, Agáto, musím něco zařídit ohledně toho nápisu. Vypadá strašně! Takhle to nemůžu nechat!“
V Odpočívárně to zašumělo. Nápis se přece všem líbí, Antonínovi také, tak co má za lubem? Antonín si je chvíli vychutnával a pak své prohlášení upřesnil.
„Vypadá strašně, jak tam trčí na té bílé zdi! A tak nechám oba nápisy zarámovat zářivkami. Ano! Kolem obou nápisů budou zářit světla! Když Babinec, tak ať je na něj pořádně vidět i v noci!“
A bylo to.
Na světě byl Babinec.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet