Když má šéf pět žen – román na pokračování 14

Autorka článku: Irena Fuchsová Babinský z Babince. Lidé se chodili na nápis dívat až z druhého konce města a když už tady byli, vešli i dovnitř, aby viděli, kde se odehrálo přepadení, o kterém se všude mluvilo, stejně jako se všude mluvilo i o nápisu.

Když byl čas, děvčata zákazníkům ochotně vyprávěla, jak to vlastně bylo a zvědaví posluchači si pak dali do košíků i zboží, pro které nepřišli. Tržba byla od pátku znatelně vyšší než jiný týden a spokojení byli všichni. Šéf, jeho pět žen i jejich spoluobčané, kteří si měli o čem vyprávět.

A protože po náměstí pochodoval od pátečního rána šťastný důchodce se svými kamarády a všem vyprávěl, jaký nákup si odnesl jako první zákazník Babince, dozvěděl se o události i redaktor Mládek z Městských novin. Nebylo divu. Zašel si totiž každý den na náměstí za korzujícími pány důchodci, protože se často stalo, že právě u nich zachytil počátek nějaké své skandální reportáže.

A tak redaktor Mládek navštívil Babinec ještě v pátek odpoledne a vyslechl si celou historii nápisu od Agáty. Od pokladny se sice zběsile hlásila Jitka, která se právem domnívala, že by podala výklad barvitěji než Agáta, ale Antonín jí to zatrhnul a do Odpočívárny poslal s Mládkem Agátu.

Když Mládek zjistil, co potřeboval, udělal pod dohledem Antonína několik fotografií personálu Babince. Na odchodu si vyfotografoval slavné nápisy i s Libuškou, která právě před Babincem zalévala červené muškáty.
„Škoda, že máme černobílý tisk,“ posteskl si Mládek, když zavíral fotoaparát. Antonín mávl rukou.
„Reklama je reklama, ať je barevná nebo černobílá, Mládku!“ A na důkaz toho, jak si jeho práce váží, dal Mládkovi čtyři pytlíky kafe, protože věděl, že v redakci okresních novin pracují ve čtyřech. Inzerce, sporťák, kultura a Mládek- zprávy všeho druhu.

„Můžu tam napsat, že jste mi vnutil úplatek, pane šéf,“ zeptal se Mládek s nevinným úsměvem. Antonín přikývl.
„Pro mě za mě, napiš si tam, co chceš, Mládku. Ty potřebuješ mě, ne já tebe! Já jsem
tvůj potencionální čtenář a ty musíš mít kvůli mně každý týden plné noviny! Slyšíš dobře? Ty musíš mít kvůli mně každý týden plné noviny! Ty musíš! Ale já nemusím!“
Antonín se rozkročil proti Mládkovi a ten se na něho nechápavě podíval.
„Co nemusíte, pane šéf,“ zeptal se zvědavě a darované kafe schoval hluboko do tašky. Ten Babinský vypadá nějak bojovně, aby ho nakonec nechtěl zpátky, pomyslel si.
Antonín k němu o krok popošel a Mládek o krok ustoupil.
„Tak ty chceš vědět, co nemusím? Tak poslouchej. Nemusím si koupit tvoje noviny, které ty musíš mít každý týden plné, kdybych si je náhodou koupit chtěl! V tom je ten rozdíl mezi námi, Mládku! A když už jsi začal o úplatku…“
Antonín pokročil k Mládkovi ještě blíž. Vypadal nebezpečně. Mládek radši to, co řekl, zahrál do autu.
„Já to tak nemyslel! To já jen tak! Aby řeč nestála! Přece víte, že bych něco takového nenapsal, pane šéf.“
Nervózně se usmíval a v duchu se proklínal. Že já místo sebe radši neposlal sporťáka! Chodí do Hospody U chlapa a sedí s tímhle poděsem u jednoho stolu.

Pro jistotu ještě o krok ustoupil.
„Ale o úplatku jsi začal, viď,“ nepřestával Antonín. „Víš, já bych spíš podezíral tebe, Mládku, že ty uplácíš lidi, aby vyváděli blbosti, aby tys měl pak o čem psát! Kdo ví, jak to bylo včera s těmi malíři! Byli ti prý dost podobní! Dokonce mám takový pocit, že byste se mohli znát!“
Mládek znejistěl a rozhlédl se po ulici, kudy bude utíkat, aby zmizel Antonínovi co nejrychleji z očí, ale ten ho zarazil.
„Nikam neutíkej! Já to nemyslím zle! Neber to osobně, Mládku! Já prodávám syrečky, ty umíš napsat reportáž! A obojí čím víc smrdí, tím je lepší, nemám pravdu?“
Mládek přikývl. I když se pořád ještě nechytal, cosi mu někde vzadu v mozkových závitech signalizovalo, že to Antonínovo blábolení hlavu i patu má.
„Ale abych to dopověděl, redaktore Mládku. Jak tak na tebe koukám, začínáš tušit, co chci říct, viď?“
Redaktor Mládek lehce přikývl. Opravdu začínal tušit.
„Slyšel jsem, že prý za tebou včera dopoledne přijeli dva malíři z Prahy. Kvůli nějakému výtvarnému sdružení, které chceš ve městě zakládat. A že jste všichni tři popíjeli v Labužníku! Od oběda do půl šesté! Labužník je vzdušnou čarou od mého krámu takových tři sta metrů a k nádraží se jde z Labužníku tady kolem těch nápisů na mé zdi! Kolem nápisů, které tu ještě včera v osmnáct nula nula nebyly!“
Antonín se bojovně rozkročil a Mládek rychle přeběhl na protější chodník. A teprve odtud, z bezpečné vzdálenosti, se s Antonínem rozloučil.

„Nashledanou, šéfe! Vyjde to ve středu! Vynikající reklama! A ty nápisy jsou výborné! Máte pravdu, to museli udělat profíci! A určitě to byli umělci z Prahy! To by místní nedokázali! Buďte rád, šéfe, že vám to namalovali profíci! Ty nápisy jsou fakt dokonalé!“
Ale to už Antonín věděl i bez něho. Má pravdu. Mohlo to dopadnout hůř, pomyslel si a polaskal očima oba nápisy, které si zamiloval, hned jak ho přešel vztek.
Do Hospody U chlapa se dostal až v sobotu k večeru. To už byla kolem jeho dvou Babinců svítící neonová konstrukce a o Babinci se mluvilo po celém městě.
Když otevřel dveře Hospody U chlapa, lokál ztichl a pak se ozval smích.
„Á, majitel Babince přišel mezi chátru!“
„Přišel náš Babinský!“
„Podívejte se, Babinský! Ten, co bohatým bral a chudým dával!“
„Že já jsem, Tondo, nebyl u tebe ten první zákazník! Vynesl bych ti půlku krámu na zádech!“
Antonín si sedl na své místo ke stolu Beseda a mávl rukou kolem sebe, aby si zjednal klid. Hospoda okamžitě natěšeně utichla.
„To jsem si mohl myslet, vy sobotní zoufalci, co tady musíte sedět celý den, protože vás z domova manželky vyhnaly, aby měly klid! Lámete si do hlavy jedno pivo za druhým a vymýšlíte zlomyslnosti na chudáka podnikatele! Babinský! To mě napadlo už včera ráno, když jsem ten nápis uviděl poprvé! Hned jsem si říkal, že nikoho ve městě tahle spojitost
nenapadne! Nikoho! Jenom debily v téhle hospodě, ty to trkne hned! Že já jsem se s někým nevsadil! Jen vaše vychlastané pivní mozky jsou schopné udělat z něžného poetického názvu Babinec, zloděje Babinského!“
Antonín se rozhlédl kolem stolu a zapíchl prst směrem k Oldřichovi.

„Oldřich na to přišel, co? Ten jako psycholog ví moc dobře, čím mi hne žlučí tak, že mi ani pivo chutnat nebude. Josefe, tak neseš mi to pivo nebo si myslíš, že ti budu tvoje hosty bavit na sucho?“ Antonín se obrátil k výčepu, a když viděl, že Josef mu už pivo točí, pokračoval ve svém projevu.
„Ale varuju vás, pánové! Jestli se o mém kšeftě díky vám roznese, že se tam krade,
víckrát sem nevkročím! A svůj obchod zruším! Místo Babince tam udělám konkurenční Hospodu U Babinského a vás všechny tady z toho pajzlu přetáhnu k sobě.“
Antonín ukázal k výčepu.
„Josefa strčím do šatny, aby si už konečně odpočinul těm svým hnátám a vás, pánové, vás tam budu odírat na každém pivu jako opravdový Babinský! A až se díky několika zde přítomným debilům ve svém rodném městě znemožním a jako ten lotr Babinský budu známý svou zlodějnou po celém Česku, pak skončím s podnikavým okrádáním svých spoluobčanů a odjedu do Maroka. Budu na Sahaře chytat škorpióny a budu je zalévat do skla. A zalité ve skle je budu prodávat jako přívěsky na krk. Tak. A tenhleten můj budoucí, složitý, ale šťastný život jste právě nastartovali vy, těmi svými blbými kecy!“
Antonín se obrátil na výčepního, který se na něho usmíval od pípy a dotáčel mu pivo. „Napájíš barbary, Josefe! Barbary, kterým bych neprodal ani tvrdý chleba!“
Hospoda se rozchechtala a Oldřich vstal s vážnou tváří od stolu.
„To máš pravdu, Antoníne,“ pokýval smutně hlavou. „Ty bys jim opravdu neprodal ani tvrdý chleba! Ty bys je totiž tím tvrdým chlebem umlátil!“
Hospoda opět zabouřila smíchy a Antonín zakroutil bezmocně hlavou.
„Kdepak, tohle je prostě malé město a nezmění se to ani tou automobilkou, co se tady začne stavět! Kdepak. Tady se prostě bude vždycky o každém vědět všecko!“
Napil se piva, které před něho Josef položil. Když po prvním hlubokém napití postavil
půllitr na stůl a otřel si pusu, Josef u něho pořád ještě stál a pátravě si ho prohlížel.
„Co je? Copak se ti na mně nelíbí, Josefe, co,“ zeptal se ho Antonín a hospoda ztichla
v očekávání dalšího fóru. Josef zakroutil hlavou.
„Co by se mi na tobě nelíbilo, hochu? Líbíš se mi. Moc se mi líbíš. Ale to víš, já už mám přece jenom svá léta a chodí se mi špatně- tys to nakonec sám před chvíli řekl! Bylo by mi asi opravdu líp v nějaké šatně, luštil bych si tam pěkně křížovky, pomáhal bych dámám do kabátů… Chodily by tam k tobě přece i dámy, viď?“
Hospoda se rozchechtala, ale Josef se nedal rušit a hned pokračoval.
„Ale to víš, Toníčku, to je všechno daleká budoucnost, viď? Zatím jsem ještě pořád tady a sotva chodím. Musím si dávat moc dobrý pozor, abych náhodou neupadl. A proto po tobě koukám! Aby tě třeba nenapadlo hodit mi pod nohy nějaký ten hrách!“
Teď už se rozchechtal i Antonín. Už se tomu vyhnout nemohl. Další půl hodinu musel vypravovat, co se to vlastně u něho v krámě ve čtvrtek večer semlelo.
„Tak, pánové. Hajaja skončil,“ řekl, když konečně uhasil zvědavost pánů, stejně jako všichni uhasili první žízeň a pak se už u stolu povídalo o něčem jiném.
Profesor, který měl před sebou opět svou oblíbenou Colu a rozevřenou učebnici na stránce čtyřicet pět, tajně doufal, že se hovor vrátí zpátky k Babinci a tím i k tématu nápadníků pro Antonínovy prodavačky.
Profesora toto téma zajímalo a tak čekal na vhodnou příležitost. Minule o tom začal Jiří, ale ten dnes vykládal o své páté svatbě, která se už kvapem blíží. Šťastným manželem se měl stát za čtrnáct dnů a jeho budoucí manželka, majitelka Cukrárny, doufala, že to bude pro něho manželství poslední.
Jiří právě řešil dilema, zda má pozvat na svou svatbu i své bývalé čtyři manželky, se kterými po rozvodech vychází velmi dobře.
„Vždyť jsou to matky mých dětí! Žádné cizí ženské, proboha! Matky mých dětí nemohou být moje nepřítelkyně,“ vysvětloval svůj vztah ke svým exmanželkám některým
hostům, kteří nemohli pochopit, proč je chce zvát na svou svatbu.
Petr, zaměstnanec Úřadu práce a velký obdivovatel Bolka Polívky, se toho hned chytil.
„Správně! Když se jednou ptali Bolka, co udělal pro své děti, řekl: Zajistil jsem jim dobré matky!“
Jiří spokojeně ukázal na celý stůl.
„Co jsem vám říkal? A to já udělal také! Pokaždé! To bylo první, co jsem měl na paměti při výběru všech svých bývalých manželek! Jiří, říkal jsem si, hlavně to musí být vzorné matky tvých potencionálních dětí! To jsem si říkal ve dne v noci!“
„Jak tě znám, tak hlavně v noci,“ utrousil Antonín a chlapi se rozchechtali.
Do debaty se vmísil Oldřich.
„Jiří, nic mi do toho není. Ale na druhou stranu ti radím bezplatně, tak ti to může být
jedno. Myslím si, že bys své bývalé manželky na svoji svatbu zvát neměl. Posíláš na děti alimenty, to je tvoje povinnost a každý chlap, který je aspoň trochu chlap, by tuhle povinnost měl plnit, když už není zbytí, manželství je rozvedeno a děti mu nejsou svěřeny. A ty nejenom že na ně platíš, ale také se o ně zajímáš. To je také v pořádku.“
„Správně. Jsem prostě dokonalost sama,“ spokojeně se pochválil Jiří a ukázal Josefovi prázdný půllitr.
„Ale proč bys měl zvát své bývalé čtyři manželky na svoji pátou svatbu, to dost dobře nechápu. Zvou tě snad tvé bývalé ženy na své svatby?“

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet