Když mě divadlo svléklo do naha 26

Autorka článku: Irena Fuchsová A JDEME DO FINÁLE! A pak konečně přišla ta slavná sobota. Setkání výherců ankety s herci.

Naše Vécé přijela z Prahy v elegantním šedivém kostýmku, rudou blůzu jí zdobila stříbrná brož a blonďaté vlasy měla stažené do elegantního uzlu. Vypadala nádherně.
Víťa přijel v proužkovaném obleku, ve kterém chodil na premiéry a nesl kytici pro Pavlínku.
Malá Moravcová byla oblečená dle výroku Oscara Wilda. Její šaty vypadaly jako by byly navrženy v záchvatu zuřivosti a oblečeny za bouře!
S Irenou jsme ji hned u vrátnice odchytily a přinutily ji, aby si půjčila z jedné hry modrý svetřík a elegantní černé kalhoty. Nerada souhlasila, ale s výsledkem byla spokojená. A když jí Věruška, která pro jistotu přišla také, vyfénovala vlasy do nádherné hřívy, malá Moravcová vrněla spokojeností.
Když večer kolem půl sedmé nakoukl do klubu Oldřich, uviděl následující obrázek.
V nejzastrčenějším koutě seděl pan doktor Stehlík a malá Moravcová. Ta nespouštěla z pana doktora oči. Mluvil převážně on, občas řekla něco i ona, začervenala se, on ji pohladil po ruce, ona zčervenala ještě víc, sklopila oči, on jí pozvedl hlavu za bradičku a mluvil a mluvil…
A malá Moravcová, o které Mařenka z vrátnice říkala, že je to sprostá kobyla a zasluhovala by dostat přes prdel aspoň teď, když jí přes prdel nedal její táta, se červenala a červenala…
Při pohledu na tohoto andílka si Oldřich vzdychl.
„Zázrak!“
Na druhé straně klubu seděl pan Pavelka se svým idolem Vackovou, naší roztomilou Vécé, která vykvetla v nádherný květ. Vpíjela do sebe jeho slova chvály, obdivu a platonické lásky, jak větrem a sluncem vysušený muškát do sebe vpíjí vláhu a i když se ho snažila zezačátku okouzlit svými vnady, brzy toho nechala, protože pochopila, že pan Pavelka je jemný a oduševnělý pán a k dobytkům z divadla má daleko…
„Tsss…!“
Oldřich nespokojeně sykl a pomyslel si, že Vacková by už měla v kvetení přestat, protože nekvete jenom její tvář, kvete i její sebevědomí a její duše a jestli to bude
pokračovat dál, vykašle se na dnešní představení, odjede do Prahy a zítra si půjde říct o angažmá na Vinohrady!
Pak Oldřichův pohled utkvěl na stole uprostřed klubu, kde seděla Pavlínka. Sama.
Hlavu měla skloněnou a cosi zuřivě psala. Vlasy měla zplihlé, a když zvedla hlavu, vypadalo to, že snad dokonce i pláče! Občas se otočila a podívala se k baru, odkud se ozýval hlasitý hovor a smích.
Ještě než se do těch míst podíval i Oldřich, pronesl s pohledem na Pavlínku jediné slovo.
„Tragédie.“
Když odcházel z klubu, na chvíli se zastavil u baru. Seděl tam Víťa s Evou, Irenou a s Věruškou a uzobávali z mísy oblíbený Víťův zelenino- ovocný salát. Já tam byla také, ale na rozdíl od nich jsem do sebe ládovala utopence.
Víťa měl vedle sebe svůj koktejl, nazvaný „V klubu zhasli“. Toto pití se vyznačovalo absencí alkoholu- Víťa totiž před představením nikdy nepil-, ale mělo tak zajímavé složení, že když jste se „V klubu zhasli“ napili poprvé, měli jste pocit, že jste se opravdu propadli do tmy…
Oldřich odmítl nabízenou vidličku k salátu, pohrdavě se ušklíbl nad kokteilem „V klubu zhasli“ a chtěl odejít. Ale neodešel. Všiml si totiž, že si Pavlínka odfoukla vlasy z čela, sebrala papíry, kam před chvílí cosi psala a vypravila se k Víťovi.
Zastavila se před ním, popotáhla a podala mu papíry. Víťa vstal, chvíli se do nich díval a pak se Pavlínce uklonil.
„Je mi líto, slečno Pavlínko, ale ani podle tohoto testu se k sobě absolutně,
ale absolutně nehodíme!“
Setkání v klubu skončilo bez skandálu, kterého se zbytečně obával náš pan ředitel. Všichni byli spokojení– kromě Pavlínky.
Několik dnů se zdálo, že Pavlínka s maminkou své snažení o polapení Víti Marka definitivně vzdaly.
Příběh však měl pokračování. A kdo udělal pověstnou tečku?
Samozřejmě, že Simonka!
Pospíchala jsem přes náměstí na prohlídku k soukromému gynekologovi, kam jsem se
těšila- na rozdíl od těhotenství s Nataškou, kdy jsem se před každou prohlídkou klepala
nervozitou- a u kašny mě zastavila paní Nekolná.
„Pavlínka slaví dvacáté narozeniny. Na oslavu zveme dobré přátele rodiny. Pan Marek v divadle není. Potřebuju jeho telefonní číslo do Prahy. V kanceláři mi ho nedali.“
To mi řekla bez pozdravu, bez úsměvu a bez slovíčka prosím. A navíc mě proklála pohledem.
Už jsem měla obou Nekolných dost. Simono, jdi do toho!
„Číslo vám samozřejmě dát můžu. Ale je v tom malý problém.“
Ze sopky na mě vyšlehl led.
„Jaký problém?“
„Pan Marek má totiž dvě telefonní čísla. Na jednom se vám může ozvat Helena a na druhém Igor.“
„Prosím?“
Hlas paní Nekolné mi uťal hlavu a vzápětí mi ji zase rychle nasadil, abych mohla odpovědět.
„Helena?! Igor!? Co to plácáte, vy… vy…“
Uklonila jsem se.
„Simona Vernerová, prosím.“
Mávla po mně rukou. To těm dvěma Nekolným šlo!
Tak dobře. Chceš to, máš to mít!
„Jedno číslo je do jeho bytu. Tam ale nebydlí. Pronajal ho své kolegyni. Heleně. A druhé číslo je do bytu Igora. Tam bydlí. Už asi tři roky… nebo čtyři?“
„Igor? Kdo to je? Bratr? Pan Marek je přece jedináček!“
„Není to bratr. Pan Marek je opravdu jedináček. Ale kromě toho, že je jedináček, je také homosexuál. Igor je Víťův přítel. Už jsou spolu deset let.“
Za několik dnů mi Dana z náboru sdělila, že paní Nekolná zrušila předplatné a nechala si do poslední koruny vyplatit peníze za představení, na která už nepůjdou. Důvod zrušení předplatného nesdělila, prý do toho divadlu nic není…
Asi za měsíc jsem zašla za Emilkou, vedoucí našich švadlen, abych se jí zeptala, jestli
má její sestra Zlatka, která nedávno přišla o práci, pořád ještě zájem dělat garderobiérku.
Děťátko ve mně totiž vesele rostlo, ale protože mi přece jenom už nebylo dvacet, trochu zlobilo. A s jeho zlobením se nedalo pracovat po nocích, jezdit na dlouhé zájezdy a tahat těžké kostýmy…
A tak jednou přišla moje poslední večerní generálka.
Šla jsem ten den do divadla trochu smutná. Vlastně jsem se s divadlem loučila. Celý týden se mnou chodila na zkoušky i Zlata, která měla převzít všechny moje hry. Byla štěstím bez sebe, že má práci, o které prý snila celý život.
Nemusela se bát, že se po mateřské dovolené vrátím. Už se mi zpátky do divadla nechtělo. Stačí, když tu pracuje Luboš. Chtěla jsem být doma s Natašou a s tím malým, co se ve mně klube, co nejdéle a co nejvíc. A tak jsme s Lubošem vymysleli mou budoucnost.
Než se nám to malé narodí, dá Luboš do pořádku část přízemí našeho domu a udělá tam pro mě SALON SIMONA. Jsem vyučená švadlena, tak budu šít.
Naši svatbu i děťátko jsme oznámili s velkou slávou při ředitelském dnu, na kterém se sešli všichni zaměstnanci. A nebylo by to divadlo, aby se hned nezačala plánovat i naše svatba. Bude samozřejmě divadelní! Herci v kostýmech, na náměstí kulisy a svatební hostina v divadelním klubu a v přilehlých prostorách, jak se svou inspicientskou pečlivostí upřesnil Oldřich.
Luboš měl obavy, jak mé těhotenství přijme Bedřich a jeho obavy se beze zbytků naplnily! Bedřich se do mého těhotenství zamiloval! Všude říká, že otcem dítěte je on. Prý se zrodilo z jeho platonického zbožňování Simonky. Těší se, že se mu bude podobat a zanáší mě dary. Už jsem od něho pro naše nenarozené dítě dostala kolečkové brusle, velké počítadlo, Atlas světa a malou tabuli s krabičkou barevných kříd.
To, že si Luboše budu brát, mu vůbec nevadí. Nabídl mu, že se v případě naší finanční nouze, bude na ekonomickém zajištění dítěte podílet. A chce jít svému dítěti za kmotra! No, než se s ním dohadovat, tak jsme mu to s Lubošem radši slíbili…
Režie naší svatby se ujala sama paní režisérka. Asistenta režie jí dělá Oldřich. Mají k ruce pomocný štáb, ve kterém je Vécé, malá Moravcová, Pivola, Bedřich a Sváťa, který nakonec svůj boj o Bohunku prohrál.
Nad vším má dohled koordinační výbor, který se skládá z Evy, Ireny a Věrušky. Všechny tři mě podrobně informují o přípravách, i když to mají od asistenta režie přísně
zakázané.
Věruška za mnou nedávno přišla do garderoby, vyptávala se na mé svatební šaty a pak mi se šťastným úsměvem oznámila, že se bude také vdávat! Vezme si pana Kopejtka, kterého jeho bývalá manželka, se kterou je už pět let rozvedený, konečně vyhodila z bytu a pan Kopejtko přespával v kotelně divadla. Když načínal v kotelně druhý týden, Věruška ho vzala k sobě domů a už u ní zůstal…
O přestávce své poslední večerní generálky jsem šla poklidit kostýmy, rozházené na jevišti. Všichni byli ve velké šatně na připomínkách, jenom Víťa stál opřený o stůl na jevišti a koukal do tmavého hlediště mezi prázdná sedadla, jako by tam něco hledal.
Tiše jsem na něj zavolala.
„Co je, Víťo?“
Kdyby neodpověděl, nezlobila bych se. Herci mají svůj svět, do kterého občas zmizí. Ale on se na mě podíval a smutně se usmál.
„Pan Sova mě nemá rád.“
„Proč by tě neměl rád?“
„Nemá mě rád! Nelíbí se mu vůbec nic, co v poslední době hraju! Vůbec nic!“
„Ale Víťo, nemůžeš chtít, aby ses líbil každému. Někomu se líbíš, někomu ne. A panu Sovovi se nelíbíš. Na tom přece není nic strašného!“
Radši jsem odešla. Ale to setkání se do mě zarylo.
Tohle přece pan Sova nechtěl! On chtěl, aby herci viděli, že diváci jejich hraní vnímají! Pamatují si ho! Chtěl ukázat, že on, jako divák, si všimne každé maličkosti! Rozbité rekvizity, chyby na kostýmu, špatné přestavby, špatného zvuku, špatného nasvícení! Chtěl svou kritikou pomoct. Často psal věci, které jsme si říkali po šatnách, ale do očí kolegům jsme je nikdy neřekli…
Asi ty jeho dopisy přece jenom nebyly to pravý vořechový.
A já začínala tušit, proč.
Pan Sova totiž nebyl skutečný divák, který přišel do našeho divadla a po představení napsal dopis.
Pan Sova neexistoval.
Uvědomila jsem si, že moje hra na diváka, který si hraje na kritika, dostala podobu
něčeho, co jsem si nepřála.
Vzpomněla jsem si na paní Tvrdíkovou, která jediná znala pravdu. Zasvětila jsem ji do „soví hry“, protože jsem potřebovala pana Sovu zhmotnit do kytice, kterou se svojí manželkou přinesl jednou před představením… celému, dnes hrajícímu souboru!
Jak snadno se dá s lidmi manipulovat! Uvěří všemu, když se lži trochu pomůže.
A tak jsem dopisy pana Sovy přestala psát.
Ale jeho podpis, kterým jsem končila každý z těch deseti dopisů, které otřásaly několik měsíců divadlem, jeho podpis nezapomenu nikdy….

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet