Důchodce a duchovní život – „Boží bohu“

Autor článku: František Benda „Boží bohu, císařovo císaři“. Kdo by neznal tento Kristův výrok, uvedený v Novém Zákoně. Byla to diplomatická odpověď na otázky farizejů, kteří se ho snažili přistihnout při nějakém výroku, který byl tehdy trestný.

Šlo o problém dosud platný: má člověk, který se svým smýšlením plně vyžívá v duchovnu, přičemž hmotné podmínky chápe pouze jako nutné zlo, platit daně, tj. zapojit se plně právě do těch nejpřízemnějších požadavků? Dlužno připomenout, že císař (tj. římský, neboť země byla okupována Římany), byl všemocný pán a vládce, kterému nebylo radno se protivit. Však máme něco podobného dosud v živé paměti. Poťouchlou otázkou může diskreditace začít; konce pak mohou být neblahé. Moudrost odpovědi tkví v tom, že v podstatě přiznává polaritu všeho dění, které nelze uniknout. Dilemata různé síly nacházíme vlastně na každém kroku.

Císaře už naštěstí nemáme a mnoho lidí nemá ani toho boha. Nicméně stále trvá připoutanost k hmotnému životu, stejně jako vábení (někdy i tah) k nějakému, ne zcela přesně vyjádřenému životu duchovnímu. Člověk jako by stál rozkročen každou nohou na jiném světě. Ty se zdají od sebe zcela odlišné a přece: i ve hmotném světě se potkáváme s mnoha momenty, které se nedají řešit jinak než duchovními prostředky, naproti čemuž duchovní svět, má-li být v praxi použitelný, se musí přiblížit po nějakém hmotném chodníčku.
Kristus to vyřešil diplomaticky. Požádal o denár (sám zřejmě vlastní neměl) a poukázal na všem známý fakt: na jedné straně hlava císaře, na druhé straně zobrazení tehdejšího božstva. Mince, aby platila, musí nést obrazy obou současně.
Tato otázka co, komu, kdy a v jaké míře přetrvává až do dnešní doby a mnoho lidí se snaží s ní nějak smysluplně vyrovnat. Svět hmotných zájmů vyplňuje náš život převážnou většinou: neustále se rozpíná a nemá nikdy dost. Povolíme-li mu však přílišnou nadvládu, spíš v důsledku brzdí a ubíjí než povznáší. Svět duchovní také – pokud jej pozveme nebo alespoň připustíme – dokáže zcela vyplnit naše dny, jenomže se nevtírá a spíš o jeho přítomnost musíme usilovat. Zato ale uklidňuje a má schopnost i povznést.
Přímá spojitost mezi těmito nesouměřitelnými prvky se hledá velmi obtížně – a přece je nutno s nimi žít. O cestu tedy musí usilovat a jakž takž ji nalézt každý sám; jakákoliv pomoc zvenčí by pochopitelně lobovala za své soukromé zájmy. Jenomže člověk hledá harmonii a ne podporu něčeho jednostranného. Tolik lidí a tak dlouho se o to už pokouší, ale výsledky jsou vesměs neuspokojivé. Pokud někdo vypadá (anebo předstírá) že ji našel, při bližším ohledání dost snadno zjistíme, že zpravidla více či méně deformuje tu nebo onu stranu, takže nás nepřesvědčí. Nezaujme, ani nestrhne k následování.

Jediné, co by se snad dalo na obou stranách tohoto dilematu nalézt shodného, je varování před extrémy. S extrémní duchovností se sotva setkáme (jakkoli pokusy se dějí); s extrémní závislostí spíš. Ta ale zpravidla dopadá ve svých důsledcích tristně a pro myslící bytost nedůstojně. Takoví nešťastníci prostě vypadávají ze hry. Duchovní výše paradoxně vyvolává nedůvěru, zatímco závislost na tělesných požitcích (někdy i vysloveně škodlivá), se stále těší veřejné pozornosti, ne-li dokonce obdivu. Toleranci každopádně.
Zdá se, že při snaze o nápravu by bylo prospěšné začít od ega. To je stále ještě dost nejasný působitel v naší povaze, který nás v počáteční části života postaví na nohy, umístí nás do společnosti a dokonce nás v ní dokáže i vynést do popředí. V druhé pak půli života začne dost překážet, neboť se není schopno odpoutat od hmotných závislostí, ve kterých má kořeny, kdežto intelekt chce něco více. Není pro ně ale problém proniknout i do světa duchovního, neboť i ten má své hmotné projevy, takže ego se může rozvinout i v něm. Jeho nepřítelem jsou všeobecně projevy lásky, pokory, milosrdenství, nevášnivosti, nezávidění a další řada jim podobných, které počestný člověk dokáže odhalit i sám. Ty se sice zdají příslušet do světa duchovního, ale ve hmotném životě jsou schopny velmi mnohé napravit nebo alespoň navést na lepší cestu. Všichni je vlastně dobře známe, jenomže rodina nebo společnost nám neumožnily rozvinout je v plné míře a splynout s nimi.

Ať se člověk nachází na kterémkoli stupni vývoje, vždy v sobě pociťuje současné tahy jak nahoru, tak dolů. Císař i bůh lákají; tah světa je silnější, ale s výsledky nejistými a záhy končícími, tah duchovna není tak průrazný, zato ale věčný. Tak si vyber. Platná mince má stále dvě strany.

Autor: František Benda, Foto: Internet