Důchodce a duchovní život – „Co sám nemáš rád,…

Autor článku: František Benda …nečiň jinému“. Známé přísloví. Mělo by vlastně stačit. Bývá ale chápáno pouze v jednostranné formě. Předpokládá, že to, co sám nemám rád, je něco nepatřičného, škodlivého, odsouzeníhodného. Proto bych to neměl opakovat.

Ne všichni lidé jsou ale takto naladěni. Mnozí nemají dokonce rádi ani věci všeobecně považované jinak za prospěšné a užitečné. Vadí-li např. někomu výčitky, že kouří, slyší je pochopitelně nerad, takže bychom od něho těžko mohli čekat, že bude jiným tento zlozvyk rozmlouvat. Spíš uvede řadu důvodů na svou výmluvu. Však je dobře známe.

Rodiče, kteří nevynikají pořádkumilovností a pravdomluvností, jen stěží dokáží vychovat své potomky v pravém opaku. Nemáme-li něco rádi, ještě to nic nevypovídá ani o správnosti našeho zaměření, ani o podstatě věci. Teprve pak, až vyjde najevo co to vlastně nemáme rádi, se ukáže holá pravda. Věci jsou přece neutrální. Příchuť jim dodá teprve náš postoj.
Situace je ale ještě složitější. Uvedené přísloví by se dalo lehce pozměnit: nečiň jinému ani to, co máš sám rád, dokud bezpečně nezjistíš, že o to stojí, nebo že mu to prospěje. Jinak se můžeme setkat s odporem i u takových snah, které jsou zdánlivě chvályhodné. Jistě by šlo o lidi v některém směru zaostalé, neochotné ke změně. Jsou i případy, kdy musí někdo být doslova „ke štěstí přinucen“ – teprve po prolomení určité bariéry pochopí, že získává prospěch. Většina případů ovšem bohužel ukazuje, že nucení jiných k tomu, co sami považujeme za dobré, k jejich blahu příliš nevede.

Dá se asi jen těžko předpokládat, že by někdo vnucoval jednání, za kterým sám nestojí, se kterým vnitřně nesouhlasí, jakkoli se i takové případy najdou. Pak jde ale o agenta se zbožím, ne o přesvědčeného nadšence. Takový vnitřní rozpor by se dlouho nedokázal snášet. Spíše se u nositelů tzv. „dobra“ setkáváme s fanatismem, zaslepeností nějakou prosazující se idejí, nekriticky přijatou do té míry, že překryje vlastní uvažování. Ti snadno sami sebe přesvědčí, že účel světí prostředky, což jim umožní postupovat bez jakýchkoli zábran.

Ne vždy se např. úsilí mnoha misionářů, kteří ve svatém nadšení odhodlaně nasazovali životy, aby hlásali svou víru zaostalým divochům ve snaze odvrátit je od duchovní zkázy, která jim podle jejich přesvědčení neodvratně hrozila, setkalo s úspěchem. Mnohým se to sice – zpravidla po dlouhém přesvědčování, a to ještě ne zcela – podařilo, kdežto nikoli nepatrný počet nadšenců zaplatil za svou snahu vlastním životem. Záleželo zajisté na vstřícnosti prostředí i na vlastním přístupu. Zvítězí-li osobní ambice nebo chamtivost nad čistotou nosné myšlenky, spravedlnost zapláče.

Otázka pomoci je velmi ošidná. Ani ti, kdo o pomoc žádají, nemusí být vždy na správné cestě. Ve snaze prožít šťastný, nebo alespoň spokojený život vysníváme si snadno některé změny jen proto, že si neumíme představit, jak by se ve skutečnosti v našem životě projevily.

Podle starého přirovnání je svět jako velké tržiště. Po něm se pohybují převážně dva druhy lidí: jedni prodávají, druzí kupují. Mezi nimi se ještě proplétá několik málo myslitelů, kteří se zajímají o to, co se prodává, za kolik, jaké je to kvality, je-li to opravdu k životu nutné a podobně. A pak je tam ještě pár takových, kteří se snaží představit si, jak se to, co si tak šťastni pořídí, bude chovat v jejich domácnosti, co to s nimi postupně udělá, a nebudou-li tomu muset v neúnosné míře sloužit.

Přinášet pomoc je dost nebezpečné. Dokonce i upřímná snaha prospět, není-li doprovázena dostatečným poučením a prověrkou, byla-li správně pochopena, se může obrátit v nezdar. Za časů, kdy k naší republice patřila ještě Podkarpatská Rus, poslal Československý Červený Kříž – ve snaze pomoci tamějším strádajícím dětem – do jejich zapadlých vesniček zásilky kakaa. Tam byly pečlivě rozděleny všem potřebným. Když po čase přijela komise, aby zjistila, jaké byly výsledky této akce, zděsila se. Nedostatečné poučení způsobilo, že nikdo z obdarovaných nevěděl, k čemu ten hnědý prášek je. Kakao neznali, ale velice jim připomínalo práškové barvy, míchané u nich do vápna, používaného k výzdobě venkovských chalup. A tak komise nalezla děti ve stejném zdravotním stavu jako dříve, avšak stěny mnohých jejich domovů měly novou hnědou výzdobu.

Že někdo nikomu nepomáhá, ještě nemusí svědčit o jeho špatné povaze. Lze-li uškodit i nadměrnou láskou, platí totéž o neuvážené pomoci. Materiální zabezpečování se jen těžko ubrání doprovodnému ideovému nátlaku. Lidová moudrost tuto pravdu zná. Už dávno si lidé říkali „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej“, kdežto na odstranění ideového doprovodu doporučovali „Chceš-li někoho nasytit na jeden den, dej mu rybu; chceš-li ho nasytit i na dny příští, nauč ho ryby chytat“.
Nejde pouze o to, fakticky naplnit žaludky. Důležitá je i stránka duchovní. Je sice pravda, že s kručícími útrobami a prokřehlými údy se zdá být k duchovnímu životu daleko, ale na druhé straně zku-šenosti z mnoha tragických událostí v historii lidstva vedou k poznatku, že silné myšlenkové a duchovní zázemí je v kritických podmínkách důležitější než hmotné zabezpečení.

To je problém i současných dnů. Ať si běsnící konzumní společnost prochází jakýmikoli výstřelky, zajistit si klid ducha je prvořadá povinnost. Pak se dá celkem bezpečně procházet dotírajícími lákadly, a při případném zakolísání – kdo chce prodat, přece ví, jak na nás, aby nás dostal – snadněji získat dřívější rovnováhu. Snaha o poučení musí vyjít v prvé řadě z nás.

Autor: František Benda, Foto: Internet