Důchodce a duchovní život – Černé skřínky

Autor článku: František Benda Černé skřínky (někdy také zvané černé schránky) jsou dvojího typu. Ta, o které se občas dovídáme v souvislosti s nějakou katastrofou, zpravidla leteckou. Zaznamenává průběžně všechny povely, týkající se provozu letadla, aby se pak při zpětném přehrání dalo zjistit, jak cesta probíhala, jmenovitě v kritických chvílích.

Druhý typ je spíš hádankářského typu, ale můžeme se s ním také setkat ve vědě, nebo ve zcela obyčejném životě. Je představován jakousi černou skřínkou, která má vstup a výstup, ale zcela neznámý obsah. Do vstupu vkládáme nějakou informaci, např. událost nebo data, načež na výstupu se zajímáme co se s nimi uvnitř stalo. Je možné, že částečně zmizely, nebo jsou nějak zdeformované, ale také možná i rozšířené, někdy zcela nepředpokládatelně. Pro hloubavé mysli je to vítaná příležitost jak si pocvičit mozek.
Ve vědě je tento postup zcela běžný. Jestliže jaderný fyzik ozařuje vybraný vzorek nějaké látky urychlenými částicemi a na výstupu měří energie, úhly a kvalitu výsledku, může mluvit o jakési černé skřínce, která mu umožňuje objevit dosud neznámé vnitřní zákonitosti. Obdobně také laický experimentátor v kuchyni, který smíchá pár jedlých ingrediencí a podrobí je tepelnému zpracování, při konečném ochutnávání posuzuje, jak se tato černá skřínka projevila, a hlavně pak to, jestli je výsledek vůbec poživatelný, nebo dokonce chuťově nějak významný.
Obecně za takovou černou skřínku můžeme považovat i svůj život s jeho neznámou budoucností. Naše dosavadní zkušenosti představují soubor specifických dat, se kterými vstupujeme do neznámé budoucnosti, a podle toho, jak dopadneme, usuzujeme na oprávněnost nebo naopak nevhodnost svých představ.
Specifické černé skřínky pak pro nás představují všichni noví lidé, se kterými se setkáváme, i události, do kterých vstupujeme. Rozdíl je pouze v tom, že mechanické černé skřínky mají přesně nastavený rozsah působení, lidské „skřínky“ se mohou co chvíli měnit.
Mnohdy se ovšem snažíme vzít situaci do svých rukou a úmyslně nastavit neznámé vnitřní parametry tak, aby upravily průběh podle našich záměrů a předpokladů. V tom vykazují jmenovitě někteří jedinci mimořádné schopnosti a jsou dokonce schopni zasáhnout i do toku dějin.
Na mnohem jednodušším poli hádankářském se řeší, co asi tato skřínka obsahuje, že se vložená informace změnila do výsledného tvaru. Ve vědě se pak – na mnohem serioznějším základě – zkoumá, který zákon tuto změnu zapříčinil.
Ale každý jedinec, aniž by si to nějak zvlášť uvědomoval, se vlastně chová obdobně. Vytvořil si během dosavadního života svou vlastní představu o světě, jakýsi jeho model, který neustále a průběžně srovnává se skutečností, která ho obklopuje, a srovnává je spolu. Ten si pak podle svého založení mění a upravuje. Někteří se ale vzpírají a odmítají se přizpůsobit, takže zůstávají v potemnělé jeskyni svých starých zvyklostí.
Cesta duchovního přístupu se snaží být otevřená zkoumání a přizpůsobování. Nezavírá oči před novými, mnohdy zcela nepochopitelnými a zdánlivě nepřátelskými změnami, které přináší co den moderní technologie, ale má současně neustále na paměti, že za nimi za všemi přetrvává ještě jiný svět, trvalejší a neměnný, který nemůže být narušen ani náhlou změnou počasí, ani neočekávaným vypnutím elektrického proudu. I když někdy technika selže (neboť toho jsme občas svědky), duchovní základ se nezmění, takže se můžeme k němu vždy utéci jako do bezpečí.
Jestliže někdo nevládne dostatečnou mocí, aby dokázal řídit a měnit obecné záležitosti, pak je zcela zbytečné a přímo zavádějící, aby se rozčiloval, rozlítostňoval, nebo jinak emočně angažoval nad nepravostmi, se kterými se ve společnosti neustále střetává. Mnohdy jsou zde bezmocní dokonce i ti, kteří takovou možnost mají.
Jediné, co může v této záležitosti dělat, je podle vzoru svatých otců a guruů „přát všem bytostem mír“, nebo „aby byly všechny bytosti šťastny“ – bez určení, kdo a jak by to měl zařídit. Ale to je pouhé přání, jednak nevyžadující pražádné vlastní úsilí, jednak ani nezaručující kýžený výsledek.
Chce-li už někdo přece jen skutečně něco dělat, má jedinou, ale zato vždy otevřenou možnost – usilovat o ovládnutí sebe sama. Je to jediné místo, kde můžeme opravdu zasáhnout. Ve všech ostatních případech jsme pouhými diváky, většinou nezúčastněnými, v rozpacích stojícími před černými skřínkami různých velikostí v očekávání čím nás překvapí.
Zájem o nějakou nápravu ale projeví málokdo. Je mnohem jednodušší vyžívat se v ohnivých proklamacích, což většinou zcela uspokojí. V opačném případě je nutno obrátit pozornost na vlastní myšlenky (zde ostatně všechno začíná) a pak na činy, které jsou jejich rozvinutím a důsledkem.
To vyžaduje neustálou obezřetnost a trvalou aktivitu. Vše ostatní, co k nám zvenku přichází, lze považovat za působení jakési nám neznámé černé skřínky, o které nikdy nevíme, jak se zachová. Navíc zjišťujeme pouze „jak“ se zachovala, ale nikoli „proč“. Nevíme to dokonale dokonce ani sami o sobě; teprve dlouhodobější praktikování nějaké vybrané disciplíny, které prokážeme svoji důvěru, nám ukáže, čeho jsme schopni. Tedy vlastně také náznak jakési černé skřínky, ale přece jen s možností zásahu do jejího uspořádání. Pak ovšem už nejsme pouhými přihlížejícími diváky, ale přímými aktéry rozvíjejícího se příběhu.

Autor: František Benda, Foto: Internet