Důchodce a duchovní život – Cvičme!

Autor článku: František Benda Postoj k tělesnému cvičení prozrazuje postoj k celému životu. Je přirozené, že se do něj zpravidla moc nechce, ale stejně samozřejmé je, že bez cvičení se ničeho nedosáhne v žádném oboru.

Až na výjimky počátečního nadšení je často nutno se do něj nutit. Nebo si zavést takový denní program, že do něj bude patřit zcela automaticky. Pak není kam uhnout.

O tom, že jde o problém všeobecný, svědčí, že mnozí lidé si dávají k vybraným datům, která považují za příznivá nebo jinak významná, zaručeně konečná předsevzetí, že s ním už tentokrát opravdu začnou a také to, že v obrázkových časopisech se můžeme velmi často setkat s nejrůznějšími návody na tělesná cvičení. Anketa o jejich využití se ovšem nedělá. To bychom se asi divili.

Cvičení svalů zabere určitou část z našeho času a vyžaduje jistou námahu. Cvičení bez námahy se mění na vykonávání běžných pohybů, kterými je běžný den naplněn tak jako tak. Jestliže listonoš celý den chodí, také sice namáhá určitou skupinu svalů, což bezesporu představuje určitou námahu, ale nejedná se o cvičení. To musí být zaměřeno na specifický cíl a provázeno uvědoměním. A tím se listonoš se vší pravděpodobností při plnění svých povinností nezabývá.
Pokud necvičíme, tj. nezdokonalujeme-li se v nějaké disciplíně, procházíme životem trpně a vlastně jen „čekáme jak to dopadne“. Tím se ale zbavujeme možnosti zasáhnout do svého života aktivně. Je sice pravda, že nikdy nemáme naprostou jistotu co bychom měli dělat, aby to bylo to nejsprávnější, ale nějaké zkušenosti v tomto směru již existují, takže zcela bezradní být nemusíme.

V každém případě lze – ale tu nesmíme příliš spěchat – prostě zkusit to, co si myslíme, že by mohlo být prospěšné, a nějaký čas to provozovat. To by nám mohlo napovědět jestli dále pokračovat nebo něco změnit, případně jak. Dlouho se ale při jednom způsobu provádění nevydrží, neboť život je změna.
Jsme v podobné situaci, jako když hledáme nějaké slovo ve slovníku. Nevíme-li přesně kde se nachází, stačí zcela náhodně knihu rozevřít a hned poznáme, jsme-li před nebo za hledaným heslem. Podle toho se už dokážeme snadno orientovat. (Předpokládá to ovšem znalost abecedy).

O radu zde rozhodně není nouze. Hojná literatura, četná fitcentra a nejrůznější druhy kurzů neustále nabízejí své služby. Navíc nám reklama vnucuje mnoho typů samomučících udělátek s lákavým doprovodem těch, kteří zcela zjevně ještě nedosáhli našich tělesných rozměrů, takže je vlastně ani nepotřebují. Spíš nám dokazují, že mladý a zdravý člověk může jejich používání vydržet a přežít.

Proti cvičení se jako velmi vážná překážka staví celkové zaměření současné doby. Je hektická, přeplněná informacemi, výzvami, možnostmi a požadavky. Máme příliš mnoho zájmů než abychom mohli provádět něco pořádně a důkladně. Proti zpomalení, nebo v některých případech zastavení či dokonce opuštění životního tempa se budeme zuby nehty bránit. Považovali bychom to za zásah do principů svého života. Je přece mnohem pohodlnější nechat místo hlavy pracovat počítač, místo rukou nějakou mašinku a místo nohou vhodné vozítko. Proti takovému hromadnému nátlaku je jediným řešením individuální obrana. Tu nám nemůže nikdo zakázat, ale také nás k ní nedokáže nikdo přinutit. Vše musíme dokázat my sami.

Přitom ale není jiné cesty. Každé cvičení předpokládá, že z velkého množství možných činností byla vybraná jedna, ve které se chceme zdokonalit. Abychom v ní získali zběhlost a technickou zručnost, musíme ji rozdělit na řadu částí a ty se pomalu učit zvládat. To vyžaduje jednak určitou metodiku, jednak pravidelné opakování. To vede k vyloučení činností jiných, méně důležitých. Jen u veleduchů se zdá rozsah jejich možností bezedný. To se nás ale netýká. Obyčejný člověk vyčerpá své nečetné možnosti poměrně brzy a snadno, a o víc se ani moc nesnaží.

Dobrovolně zvolená sebedisciplína pak ovlivní i přístup k životu. Na vnějších příčinách to samozřejmě nic nezmění, ale vlastní nazírání dozná snadno proměny. Zvětší se sebedůvěra a obranyschopnost, neboť řada problémů ztratí svou naléhavost tím, že ovládání mysli jim uláme hroty.

Cvičení také vede postupně k tomu, že tělo zpružní a snadněji překonává drobné lenosti. V mnoha případech se tento nový stav i zalíbí. Nejen pro libý tělesný pocit, ale i pro usnadnění některých činností, které následují. Není pak problém jen tak mimochodem sebrat se země nepatřičné smítko, narovnat pokrčený ubrus nebo bez problémů zajít do vedlejší místnosti pro něco, co prospěje právě prováděné činnosti. To vede ke zpestření života i k větší pečlivosti v myšlení, slovech a činech. Stačí si připomínat: „Považuji za chybu vyhýbat se pohybu.“
Také se ukáže, že příležitostí k nějakému cvičení je vlastně veškerá činnost. Tak mnoho úkonů se dennodenně opakuje! Stačí je doprovodit uvědoměním toho, co se právě koná, a hned je z nich cvičení. Všední den je jimi doslova přeplněn.
Změní se i postoj k vlastním emocím. Zjistí se snadno, že jimi lze svá cvičení ovlivňovat: podporovat je nebo jim překážet. Bude-li požadavek cvičení chápán jako prvořadý, emoce se budou muset podřídit a ustoupit. Rozšíří se jak možnost zasahování do vlastních myšlenek tak i do života. A to prospívá.
Kdo cvičí (i když třeba ne pravidelně a naprosto správně), podává neočekávané výkony i na poli sebeovládání, a jakkoli za to nebude nikdy stát jako jediný na stupni vítězů, o to častěji může v duchu slyšet hymnu vítěze nad sebou samým.

Autor: František Benda, Foto: Internet