Ďábelská planeta 11

Autor článku: Milan Verner „Vstávej, Flíčku,“ Karsen zlehka zatřásl spícím kamarádem. „Už,“ zabručel Janturánec rozespale a neochotně otevřel jedno oko. „Jak dlouho jsem spal?“ „Skoro tři hodiny.“

„Jsi sadistický maniak stižený chronickou nespavostí.“
„A to je vše?“
„Zatím.“ zívl Flekoun.
„Tak to jsi zapomněl na jednu moji špatnou vlastnost. Děsně rád týrám lenošivé ospalce.“
„A zrovna nevstanu, abys věděl.“
Janturáncův vzdor neměl dlouhé trvání. Karsen bez milosti otevřel uzávěry spacího pytle, a chladný vzduch měl volnou cestu.
„Ty vrahu!“ zavrtěl se Flekoun a čile vyskočil. „Proč já mám takovou smůlu na kamarády?“
„Nech si ty své srdceryvné výlevy na jindy a mrskni sebou, nebo na nás bude Gordon čekat i s večeří.“
„To se ještě uvidí, kdo na koho bude čekat. Jsem ve skvělé formě.“ Flekoun byl pojednou plný energie.
„Výborně, šampióne. Takže ostrý start.“
„Já jsem pro.“
Více než hodinu se prodírali hustou džunglí, když se ozvala vysílačka.
„Budíček, páni pytláci!“ burcoval je seržant Sevestr. „Za chvíli vyrážíme.“
„Nějak jste si přivstali,“ poznamenal Flekoun ironicky. „Inu časné kotě skáče v botě.“
„Co … co skáče v botě?“
„Právě jste slyšeli janturánskou verzi ranní ptáče dál doskáče,“ upřesňoval Karsen se slzami smíchu.
„To je pouze menší chyba v textu,“ ohradil se Flekoun. „Ostatně, kočka je rychlejší.“
„Jako nezávislý lovec máte obdivuhodné znalosti pozemské zvěře, ovšem v literatuře a poezii máte jisté mezery,“ přisadil si poručík Gordon.“
„Drobné,“ připustil Flekoun a procítěně zarecitoval: „Lop gersi cumpri Jexpa, sivos Jexpa lintren svis..“
„Co tě bere, Fleky?“ zarazil ho Karsen v rozletu.
„To je janturánská milostná báseň, ty ignorante. Doufám, že ostatní ocení její něžnou zvukomalebnost.“
„Je opravdu moc hezká, škoda, že teď nemáme čas,“ zvolil poručík Gordon diplomatický únik.“
„Nevadí, poručíku. Večer vám ji přednesu celou. Trvá slabé dvě hodiny,“ sliboval Flekoun nevšední zážitek.
„Už se těšíme. Zatím ji můžete přednášet kamarádovi,“ ukončil Sevestr spojení. „Víte, poručíku, že Karsenovi ani trochu nezávidím.“
Flekoun se zhluboka nadechl.
„Opovaž se!“ důrazně ho varoval Karsen a pro jistotu přidal do kroku.
Cesta rychle ubíhala. K laboratoři zbývalo necelých deset kilometrů, zanedbatelná vzdálenost pro zkušené lovce, a přesto Karsen nijak neoplýval dobrou náladou.
„Jsme nahraní, kamaráde. Terén je pevnější, než jsem předpokládal.“
„S tím se nedá nic dělat, Ole. Tentokrát nás armáda porazí, ať se nám to líbí nebo ne.“
„Jenže takový výsledek nám na reputaci nepřidá,“ vrčel Karsen. „Dovedeš si představit, jak Gordonovi naroste hřebínek?!“
„Žádný strach. Stačí půl hodiny mého procítěného přednesu a poručíkovo sebevědomí bude značně pocuchané.“
„A moje taky. Ať tě to ani nenapadne.“
„No prosím … já se nevnucuju nevzdělaným pozemšťanům. Však on mě někdo ocení.“
„Někdo? Nejspíš ONA.“
„Jaká ona?“ hrál si Flekoun na nechápavého.
„Jen se nedělej, svatoušku. Oba dobře víme, o kom je řeč.“
Janturánec mlčel.
„Tak co, Flíčku. Uhádl jsem?“
„Ztrácíme tempo,“ vyhnul se Flekoun odpovědi.
„Já možná, ale ty rozhodně ne.“

Další překážkou byly masožravé stromy. Košaté koruny Xartů vytvářely nepropustnou hráz hájenou pružnými šlahouny s jedovatými trny, které hravě zdolají i sebesilnějšího tvora.
„Ještě tohle nám chybělo. Ten žravý plot snad nemá konce,“ láteřil rozmrzelý Janturánec, když skončil obhlídku porostu.
„Co naděláš, Flíčku. Někdy je to horším navrch.“
Jako na povel vzlétlo hejno pestrobarevných ptáků a nebojácně usedlo v těsné blízkosti lovců.
„Volavky. Snaží se nás vlákat do pasti.“
Karsen měl pravdu. Ptáci svěsili křídla, jako by byli poraněni a nemotorně poskakovali ke „svým“ stromům a znovu se vraceli. Osvědčená lest, neboť jen málokterá šelma opovrhne chutným soustem a než si uvědomí hrozící nebezpečí, je o jejím osudu rozhodnuto. Skončí vysáta rostlinným upírem, který je neustále při chuti. Symbióza výhodná pro obě strany. Ptáci žijí v naprostém bezpečí a zato svým ochráncům pomáhají získat potravu. „Kampak s touhle fintou na nás!“ Janturánec zasáhl paralyzátorem jednoho z opeřenců, který se natřásal pod korunou plnou číhajících šlahounů a vyzývavě trylkoval. Zrádný zpěváček klesl na zem a zůstal ležet bez hnutí. Několik šlahounů se k němu spustilo a velice jemně se ho snažilo postavit na nohy. Když se nedostavil kýžený výsledek, přišly na řadu trávící šťávy. Mrtvý společník se musí využít i po smrti. Žádné plýtvání, žádný sentiment.
Po čtvrt hodině usilovného pochodu se zachmuřený obličej nabručeného Janturánce konečně rozjasnil. Jeden z masožravých Xartů byl uschlý a vytvořil jim tak bezpečný průchod.
„Máme kliku. Nebýt toho zdechláka, děláme okružní cestu po Ďábelské planetě.“
„Jsme miláčci štěstěny,“ ušklíbl se Karsen, ale pro jistotu instaloval v okolí nenápadné pytlácké směrovky. „Třeba se nám tahle dvířka na zpáteční cestě hodí.“

Autor: Milan Verner , foto: internet