Ďábelská planeta 12

Autor článku: Milan Verner „Konečně slušný terén,“ pochvaloval si poručík Gordon. „Za hodinu jsme na místě.“ „Předpokládám, že i vojenská výzkumná laboratoř má solidní vybavení pro odpočinek a relaxaci. Jsem celý rozlámaný.“

„Samozřejmě. Profesor Lamson nebyl žádný jeskynní muž. Měl rád komfort, a mohl si ho dovolit.“
„Už se těším na horkou sprchu a další příjemné vymoženosti civilizace,“ zasnil se seržant Sevestr. „Gladiátor je sice vynikající bojový stroj, ovšem na pohodlí pro posádku jeho tvůrci jaksi pozapomněli.“
„Žádné nářky, seržante. Naši přítelíčkové jsou na tom mnohem hůř. Upocení, zablácení a s puchýřemi na nohou se trmácí džunglí, zatímco vy máte tak maximálně mozol na zadku.“
„Právě na ně myslím a nedokážu je pochopit. Nejedná se jen o tuhle výpravu, oni tak žijí stále. Nepohodlí, riziko, proč?“
„Kdo se v nich má vyznat. Ještě nedávno jsem si myslel, že pro peníze. To však nebude pravý důvod. Jediné možné vysvětlení je, že všichni tihle nezávislí lovci jsou tak trochu,“ poručík si výmluvně zaťukal na čelo.
„Asi jo,“ přitakal Sevestr. „Jenže to by pak blázni byli nejstatečnějším druhem v celé Galaxii.“
Když Gladiátor projel prudkou zatáčkou, zarachotil jeho podvozek o betonplastový povrch. Cíl byl na dosah.
„Tak kdepak máme naše hrdiny? Nikde je nevidím.“
„Možná popíjejí kávu v laboratoři a čekají na nás.“
Gladiátor zrovna poskočil, jak poručík prudce akceleroval.
„To by nám tak scházelo, seržante! Už takhle to s nimi není vydržení.“
Poslední metry uběhly v napjaté atmosféře.
„Jsme první,“ oddechl si poručík Gordon, když si nechal přehrát záznam o rušení ochranné bariéry u vstupní brány.
„Takže kávu vaříme my. Budou to mít i s obsluhou, holomci.“
„Za tu štrapáci si ji plně zaslouží,“ řekl poručík k velkému údivu seržanta Sevestra.
Sotva vjeli do prostoru laboratoře, objevil se strážný robot vyzbrojený dezintegrátorem a přikázal jim vystoupit.
„Další kontrola a tentokrát po zuby ozbrojená.“
„Na Gladiátora nestačí, ale jinak robot typu Warrior dokáže zlikvidovat i obrněnce střední třídy.“ neodpustil si poručík Gordon technickou poznámku.
„Druh povolení. Cíl návštěvy.“
„Máme certifikát Vesmírných jednotek s velkým modrým S. Další informace neposkytujeme.“
„Pokud bude souhlasit váš kód, máte volný pohyb v celém objektu. Doklady, prosím.“
Oba muži zasunuli identifikační trojúhelníky do robotova dekodéru.
„Čím vám mohu pomoci?“ zeptal se Warrior a zároveň nechal zmizet dezintegrátor ve svých útrobách.
„Zajisti normální příkon energie na čas, po který se tu zdržíme. Rádi bychom si dopřáli trochu pohodlí.“
„Rozumím. Budu aktivovat i obslužné roboty.“
„Díky, Warriore. A teď zapátrej v paměti. Nebyl v poslední době zaznamenán nějaký pokus o vniknutí nebo poškození laboratoře?“
„Ne, pane.“
„To je perfektní. Ještě mají přijít dva naši společníci. Až se dostaví, zaveď je za námi.“
„Zajisté mají příslušný certifikát. Jinak nelze.“
„Samozřejmě. Ostatně nepochybuji, že si je prověříš.“
„To je má povinnost.“
„Přirozeně. Jen se moc nepřibližuj ke Gladiátorovi. Nechám zapojenou venkovní ochranu. Mohl by tě nechtěně zlikvidovat.“
„Dovoluji si podotknout, že není snadné zlikvidovat strážného robota.“
„Gladiátor je konstruován proti mnohem silnějším protivníkům. Tebe by rozprášil na atomy, jen tak, tréninkově.“
„Nepřekročím bezpečnostní zónu,“ hlas robota jako by vyjadřoval jistou nevoli.
„Vřele ti to doporučuju,“ ukončil poručík rozhovor a zamířil k profesorovu domku.

Poručík Gordon seděl v měkounkém pohodlném křesle, před ním voněla káva, a poslouchal bujaré popěvky, kterými svou koupel doprovázel seržant Sevestr.
„Sakra, kde mám šaty a boty?“ ozvalo se podrážděně.
„Mají je v práci čisticí roboti. Ve skříňce je župan,“ upozornil ho poručík, a když seržant vstoupil, nahlas se rozesmál. „Teď by nás měl vidět Karsen s Flekounem. Ostří hoši z Vesmírných jednotek a vypadají jako dva teplouši.“
„Přesně. Až na ty bouchačky,“ ukázal Sevestr na nepatřičnou ozdobu něžného župánku.
„Trocha extravagance neškodí. Já například nosím pistolový pás i ke slipům.“
„Vskutku zajímavé. Jenže někdy nastanou chvíle, kdy se sundávají i slipy. Co potom?“
„To je snad jediná výjimka. Na mou duši, seržante, zatím jsem nešukal s bouchačkou na zadku, ale mám ji vždycky po ruce.“
„Tohle nás v kadetce neučili.“
„Tak tedy pozor, začíná druhá lekce.“ Poručík přivolal obsluhujícího robota. „Koňak, whisky, džin, co nám doporučíš?“
„Profesor Lamson pil sklenku koňaku po večeři.“
„Může být. Přines každému láhev.“
Robot otevřel bar, ale ten byl zcela prázdný.
„Promiňte, pane,“ omlouval se mechanický pikolík a tiskl klávesy potravinového záznamníku „Musím poslat objednávku do skladu. Kdybych nebyl deaktivován, posloužil bych vám okamžitě. Starost o zásoby patří k mým povinnostem.“
„Objednej raději čtyři láhve a nezapomeň na dobré jídlo. Čekáme vzácnou návštěvu.“
„Podívej se,“ Karsen podal Flekounovi dalekohled a naznačil mu, kam se má dívat.
„Laboratoř,“ vydechl Janturánec s úlevou. „Člověče, tohle je pohled pro bohy.“
„Jen se pořádně rozhlédni.“
Flekoun znovu přiložil dalekohled k očím a systematicky prohledával areál laboratoře. „Nic, žádný podezřelý pohyb,“ komentoval svoje pozorování. „Moment … Gladiátor!“
„Připrav se na vřelé uvítání. Poručík Gordon jistě neopomene vítězství nad civilisty řádně vychutnat.“
„O tom ani v nejmenším nepochybuju. Ostatně, kdyby to dopadlo obráceně, děláme ramena zase my.“
Pohled na laboratoř jako by jim vlil nové síly. Únava byla zapomenutá a vzdálenost několika set metrů se zdála nicotnou proti tomu, co měli v nohách. Vyrazili ostrým tempem a nepovolili, dokud je nezastavila uzavřená brána.
„Pozemská technika, pozemšťanům,“ ukázal Janturánec na kódovací zařízení. „Dej se do toho, Ole.“
Karsen se notnou chvíli mořil se složitou kombinací zámku, zajišťoval obranné nástrahy a v duchu proklínal tvůrce jistícího systému. Trpělivost však přinesla zaslouženou odměnu. Brána se otevřela a elektronický vrátný je vyzval ke vstupu. Vešli, ale po pár krocích byli zastaveni a jejich certifikáty zkontrolovány neúplatným Warriorem.
„Následujte mě, prosím,“ vybídl je robot. „Vaši společníci už na vás čekají.“
„Jsou tu dlouho?“
„Hodinu a dvacet sedm minut.“
„Nemáme tak špatný čas, Ole. Málem nám to vyšlo.“
„Málem,“ Karsen se tvářil, jako by kousl do citronu. „Vzal to ďas, Flíčku. Když bude nejhůř, tak ti tu básničku povolím.“
„Obávám se, že tvoji velkorysou nabídku nebudu moci přijmout. Janturánská milostná poezie není určená k zachraňování zkrachovaných individualit.“
„Že tě huba nebolí, žabáku! Kdo chtěl poručíkovi pocuchat sebevědomí, co?“
„Já,“ přiznal Flekoun klidně. „Ale tys byl proti.“
„Trochu jsem se unáhlil. Ovšem píchnout kamarádovi v nesnázích je neodmítnutelná povinnost. Lovecká solidarita.“
„Ty vydřiduchu. Jednu sloku.“
„Platí,“ souhlasil Karsen a hned si představil zdeptaného poručíka, jak si zacpává uši a vyráží zoufalé výkřiky.
„Jsi nepolepšitelný mizera a tvé nevkusné vize tě usvědčují z bujné fantazie,“ udělil mu Flekoun telepatickou výtku.
„Ani bych neřekl, že se příliš vzdalují skutečnosti,“ namítl Karsen. „V kadetce jim do hlavy poezii určitě nevtloukali.“
Další ošklivák z nepřeberné janturánské zvířeny byl mlčenlivou odpovědí.
„Račte vstoupit, páni pytláci,“ uvítal je bujaře poručík Gordon. „Čeká vás vynikající životabudič.“
„Díky. Dobré pití nikdy neodmítneme.“
Skleničky cinkly a obsah zmizel v trénovaných hrdlech.
„Teď si dejte sprchu, šaty svěřte čistícím robotům a po jídle probereme další postup,“ navrhl poručík, jehož uniforma byla bez poskvrny.

Autor: Milan Verner , foto: internet