Ďábelská planeta 9

Autor článku: Milan Verner Další dvě hodiny usilovného pochodu dobíhaly do konce. „Pauza, Ole. Můj žaludek potřebuje naplnit výtečnou stravou, pro kterou nemám v mateřštině výstižný název.“

„Zřejmě tím myslíš VSPP neboli vojenskou stravu polních podmínek, lahůdku od našich přátel z Vesmírných jednotek.“
„Slovo lahůdka je velice správné, nesprávní jsou pouze její konzumenti, kteří nedokážou patřičně ocenit jemnou chuť toho…“
„Receptura nepočítala s janturánskými dobrovolníky. Jinak je to potrava energeticky vydatná, lehce stravitelná a jak mě ujistili, rovněž nezanechává žádných trvalých následků na zdraví, takže jez co máš a neofrňuj se!“
„Už se těším, parťáku, až mě navštívíš u nás doma. Pohostím tě pravou janturánskou krmí, abys věděl, co je dobré.“
„Nevyhrožuj, Fleky. Vaše tučné larvy a zahnívající cibulky mořských rostlin mi jednou zachránily život, ale opravdu bych se moc a moc rozmýšlel, mám-li se nechat zachránit podruhé.
„Ty znáš naše sváteční jídlo?“ zasnil se Flekoun. „Proč jsi mi to neřekl?“
„Nebylo se čím chlubit, to mi věř. Rozhodně jsem neudělal Pozemšťanům pěknou reklamu,“ povzdechl si Karsen. „Nepochybně si mysleli, že jsem nevděčný darebák.“
„Neber to tak tragicky, kamaráde. U nás se na Pozemšťany díváme jako na nezvedené děti, ale jinak jim neubližujeme.“
Přátelský rozhovor o gastronomických problémech přerušila dvojice strojů, letících nízko nad zemí.
„Retonské antigravitátory! Co tady, u čerta, dělají?!“
„Na to se zeptej později,“ vyhrkl Karsen a uchopil Flekouna za ruku. „Sem, do toho křoví!“ rychle ho vtáhl do úkrytu.
„Biodetektory nás odhalí. Jsme v hajzlu, Ole!“
„Pochybuju, že by jim věnovali pozornost. Ti mají v merku větší sousto. Hledají Gladiátora.“
„Musíme varovat poručíka,“ sehnul se Flekoun k vaku, aby vyndal vysílačku.
„Ne,“ odmítl Karsen rázně. „Jsou příliš blízko, mohli by zaměřit naše vysílání
„Co podnikneme? Válčit s komandem retonských zabijáků není práce pro počestné pytláky.“
„Tomu se asi nevyhneme, Flíčku. Porušili smlouvu, svědci jsou nežádoucí.“
„Hankvazara! Tak mám stejný pocit, jako když mě honila smečka hladových vartexů na Pousii.“
Antigravitátory náhle změnily směr, velkou rychlostí přelétly nad jejich úkrytem a zmizely.
Flekounova ruka mířící k vysílačce byla opět zadržena.
„Ještě počkáme. Může jít o klamný manévr.“
„Jsi vojenský génius, Ole. Škoda, že tě nevidí poručík Gordon nebo generál Farrow.“
„Nech toho lichocení,“ odbyl ho Karsen, zaváhal, ale potom odhodlaně uchopil vysílačku. „Pěší sled volá nejvyššího šéfa expedice Sarah. Ozvěte se!“
„Tady poručík Gordon. Zastesklo se vám po společnosti?“
„Právě naopak. Na můj vkus je tu až moc živo.“
„Copak vás prohnalo? Zase pijavice?“
„Něco mnohem horšího. Přímo nad hlavou se nám tu motaly dva retonské antigravitátory.“
„Hledají našeho Drobečka. Vy jste zatím mimo hru,“ hlas poručíka zněl klidně a vyrovnaně.
„Koukám, že vás to ani moc nepřekvapilo.“
„Ujasnili jsme si se seržantem jisté souvislosti a fakta. Zřejmě v tom jedou i Narxové, jejich spojenci.“
„Brzy budeme mít na krku celý Retonský svaz,“ povzdechl si Janturánec. „Čert ví, kolik těch parchantů vlastně spojuje.“
„Na tom houby záleží. Hlavně se moc neukazujte. S lehkou výzbrojí nemáte proti antigravitátorům žádnou šanci. Tenhle gambit je výhradně naší záležitostí.“
„Až vás vyřidí, zjistí, že část expedice chybí. Druhé kolo nás stejně nemine.“
„Kdyby to šlo, Karsene, tak bych vás za ten pesimismus s chutí zmlátil. Takhle si jen připočítám další vroubek k vašemu účtu.“
„Začínáte být děsně nesnesitelný, poručíku. Končím,“ Karsen vypnul vysílačku.
„Doufám, že tohle nebyl náš poslední rozhovor s Gordonem. Nepřirostl mi nijak k srdci, ale i tak ho mám raději, než nějakého všivého Retonce.“
„Škoda, že tě neslyší, Flíčku. Takové přátelské vyznání by mu zcela nepochybně zahýbalo osrdím.“
„Jdeme dál, Ole, nebo nás ti příposrouti vyčenichají.“
Vyrazili, zbraně v pohotovosti. K nepřátelskému prostředí Ďábelské planety přibylo další nebezpečí.
„Vypadá to s námi pěkně bledě.“ žehral Flekoun na nepřející osud a k dotvrzení svých slov spustil vodopád šťavnatých nadávek.
„Proč nepočkají, až budeme mít výzkumné materiály u sebe? Tohle přece nemá logiku.“
„Vsadili na překvapení. Tuší, že na zpáteční cestě budeme ve střehu.“
„Tak tuhle výhodu ztratili. Jak si povede Gladiátor nemohu posoudit, ale poručík Gordon je v bojové náladě a věří, že trumfy má v ruce on.“
„Moc bych mu přál trumfové eso.“
„Já taky, kamaráde. Jinak by se mohlo stát, že na iridiové doly budeme vzpomínat jako na příjemné rekreační středisko.“
„Právě na to myslim,“ řekl Flekoun a s obavou pohlédl na oblohu. „Retonské internační tábory na Eoru mají vražedné klima.“

„Teď už víme, jakou nadílku nám transgalaktik z Narxu připravil,“ rozumoval pobledlý Sevestr zasmušile.
„Netvařte se tak vyděšeně, seržante. Antigravitátory nejsou bojové lodě ani těžké křižníky,“ povzbuzoval poručík Gordon svého podřízeného. „Tyhle vosy nás nemůžou ohrozit.“
„A přesto je na nás posílají. Nač spoléhají?“
„Na těžké lasery, samonaváděcí rakety a větší pohyblivost. To všechno by jim mohlo zajistit úspěch proti normálním bojovým robotům, Gladiátor však má zesílený generátor ochranného pole. Nějaké to žihadlo vydrží.“
Sevestr byl viditelně klidnější, do tváří se mu vrátila barva a zrychlený dech se vrátil k normálu.
„Na S26 jste bojoval proti Retoncům. Jsou dobří vojáci?“
„To byla jen malá šarvátka, strkání zajišťovacích hlídek. Hlavní bojové operace šly mimo nás. Jedno si však pamatujte, seržante. Retonci umírají jako my. Nejsou nesmrtelní.“
„Brzy si to ověřím v praxi.“
„Pochybuji,“ poručík ukázal na zásobník s raketami. „Chrti je vyřídí ve vzduchu. K přímému kontaktu nedojde.“
„Takže jedinou slabinou naší expedice zůstává nekrytá dvojice lovců.“
„Pytláků, seržante! Paličatých, ignorantských civilistů, kterým nejsme schopni zajistit účinnou pomoc v případě, že je Retonci objeví dříve než nás.“
„Karsen s Flekounem si jistě poradí. Roky unikali Patrole. Vyznají se v honičkách.“
„Nebuďte naivní Sevestře. Hrát si na schovávanou s Patrolou je nevinná zábava proti tomu, co by je čekalo, kdyby se na ně pověsilo komando profesionálů,“ palec poručíka Gordona výmluvně směřoval k zemi.
Další polemika byla bezpředmětná. Gordon nepřipouštěl jinou možnost a jeho protějšek mu nebyl s to oponovat. V Gladiátoru se rozhostilo ticho. Oba muži se stáhli do svých ulit a jen kradmé pohledy na bezpečnostní čidla prozrazovaly, že jejich nervy jsou napnuté k prasknutí.

„Získali jsme zajímavé informace,“ pane generále,“ pobočník Tobin položil na stůl objemný svazek spisů.
„Šetřte můj čas, kapitáne. Budu vám vděčný, když celou zprávu shrnete do pár výstižných vět.“
„Transgalaktik Zirk z Narxu přistál minulý týden na Sirtu a hned druhý den odletěl na Lávii.“
„Nechápu, co je na tom tak zajímavého. Lávie je vyhlášeným obchodním centrem v této části Galaxie.“
„Ale Zirk vysílal tísňové volání a dostal povolení přistát na K48. Propálený plášť tryskových kalichů hlavní motorové sekce. Vážná porucha, ohrožující bezpečnost posádky.“
„Ano, už si vzpomínám,“ pokýval generál Farrow hlavou. „Sám jsem kontaktoval Retonce, protože byl nutný oboustranný souhlas. Pěkná pitomost, orodovat za jejich spojence, ale nemůžeme si dovolit ignorovat nouzový signál.“
„Opravují v primitivních podmínkách a nenechají si udělat řádnou revizi? Divné, tím víc, že na Sirtu jsou velké kosmodílny.“
„Vynikající postřeh, kapitáne. Každý takový zásah musí vždy prověřit inspekční technici.“
„Dále naši informátoři zjistili, že dvě největší nákladové komory byly prázdné. Zirk nikde jinde nepřistával a je značně nepravděpodobné, že by letěl bez plného vytížení.“
„To znamená…“
„Narxové vyložili část nákladu na K48. Otázkou je, co?“
„Anebo koho? Vsadím krk na to, že celý tenhle tyjátr se týká expedice Sarah. Jenom nevím, co s tím můžeme dělat.
„Nic, pane generále. Nemáme žádné důkazy a riskovat roztržku s Retonci na základě našich úvah … to by nás admirál Welmann nechal zavřít do hibernační komory nejméně na sto let.“
„Pokud by rovnou nezahodil klíč. Skupina poručíka Gordona zažije nejednu horkou chvíli, a my máme svázané ruce.“
„Vypadá to tak. Musíme věřit, že Gladiátor je dostatečnou zárukou jejich bezpečnosti.“
„Byl bych klidnější, kdyby mi těch záruk jezdilo po K48 trochu více,“ poznamenal generál Farrow při pohledu na model Gladiátora, který zdobil jeho pracovní stůl. „Mnohem klidnější.“
Kapitán Tobin se tiše odporoučel.

„Máme za sebou polovinu cesty. Teď už to bude utíkat,“
„Teprve polovinu? Já se cítím, jako bych tu zatracenou planetu prošel křížem krážem,“ hořekoval Janturánec a tvářil se tak, že by se nad ním i kámen ustrnul.
„A přinejmenším dvakrát, co?“
„Třikrát, Ole. Jsem úplně groggy.“
„Moc mi tu nebreč, ty flekatá padavko. Deset hodin po pěti kilometrech zvládne i zfetovaný zeměplaz z Ledosu.“
„Měl bys poděkovat Hendersonovi a Patrole, kamaráde. To oni z tebe udělali vynikajícího vytrvalce.“
„Šetři dechem, Flíčku. Přišlápneme.“
„Tak jo, ale máš mě na svědomí, necito,“ zašklebil se Janturánec a na dotvrzení svých slov, telepaticky odvysílal ukázku z pohřební tryzny.
„Dojemné. Nesmím zapomenout kondolovat té půvabné letušce,“ popíchl ho Karsen a pro jistotu dodal: „Žádné sprosťárny!“
Smaragdově zelený tlustočerv, ukrytý v mechovém kopečku, se opatrně vztyčil. Něco se blíží. Čichové vousky analyzovaly pach. Potrava. Tlustočerv se spokojeně zavrtěl a rozevřel svá ostrá kusadla. Neznal tyhle tvory, instinkt mu však říkal, že se budou k hostině hodit právě tak, jako vše, co dosud ulovil. Čekal bez hnutí a jen drobná krůpěj jedu prozrazovala, že je ve střehu.
Janturáncův pohled co chvíli zamířil k obloze. Retonské antigravitátory mu nedopřávaly klidu.
„Dávej pozor, kam šlapeš!“ vykřikl Karsen a vystřelil.
Flekoun strnul. Půldruhého metru před ním, dodělával v tratolišti krve velký tlustočerv. Pouhé dva kroky a mohl se vydat za svými předky.
„Chováš se hůř než zelenáč,“ peskoval ho Karsen. „Ještě abych hlídal tebe.“
„Za to můžou ti retonští lumpové,“ bránil se Janturánec. „Nerad bych skončil jako škvarek připálený díky jejich termikům.“
„To ale neznamená, že se musíš nechat sežrat kdejakou pitomou žížalou. Jsi lovec, ne kořist. Chápeš ten rozdíl?!“
„Momentálně mám dojem, že se role vyměnily. Všechno tady loví nás,“ Flekoun měl doopravdy nahnáno.
„Vidíš to až moc černě.“
Janturánec vzdorovitě mlčel.
„Nejanči, Flíčku. Nikdy jsi nebyl pesimistou. Dokonce ani tam, na Plutu.“
„Pesimista nebo optimista, obojí vyjde stejně. Krom toho, mnoho důvodů k radosti nevidím.“
„Běž se přebalit, posero. Máš to až za ušima.“
„Co mám za ušima?“ zarazil se Flekoun a jeho ruka zamířila na ona místa. „Ty…,“ nabíral dech, když pochopil ironický smysl provokativní poznámky. „Ty…“
„Jargva,“ napověděl mu Karsen.
„Přesně,“ souhlasil a zlehka dloubl parťáka do žeber. „Už jsem zase dobrej, Ole. Na mou janturánskou duši.“
„Bodejť bys nebyl. Nezávislí lovci se dokážou o sebe vždycky postarat.“
Další cesta vedla souběžně s mělkým potokem. Flekoun kráčel dlouhými kroky po písčitém dně, umáčený, ale navýsost spokojený s relativně bezpečným prostředím.
„Jestli nemůžeš, stačí říct. Já na tebe počkám.“
„Ty paranoidní pulče, tobě to natřu třeba o půlnoci,“ holedbal se Karsen, který se držel poněkud vzadu. Sebejisté tvrzení mělo však žalostný konec. Vzápětí klopýtl, zamával rukama v marné snaze udržet rovnováhu, a pak, k škodolibé radosti svého společníka, padl do vody jako podťatý strom.
„S plaváním náš program nepočítal,“ chechtal se Janturánec. „Ale jak vidím, není u tebe o nějaké to překvapení nouze. Vždycky máš něco v záloze.“
„Koupel člověka osvěží, ostatně já mám odjakživa slabost pro vodu … pokud ji zrovna nemám v pití.“
„Nic proti tomu. Jen si myslím, že ani Pozemšťané nemají ve zvyku koupat se oblečeni a ozbrojeni.“
„Nesmíš být takový malicherný puntičkář,“ odtušil Karsen a pustil se do ošetřování zbraní. Ostatní zásoby umístěné ve vodotěsném vaku nedoznaly žádnou újmu. „Snad abychom vyrazili.“
Flekoun sedící na vyhřátém kameni zaklonil hlavu
„Hankvazara! … Tam!“
Karsen pohlédl směrem určeným Flekounovou rukou a spatřil retonské antigravitátory, letící nízko nad korunami stromů. Pro ně neznamenaly přímé nebezpečí, byly značně vzdáleny, ale …

„Tentokrát svoji kořist jistě najdou. Někde v těch místech se Gladiátor pohybuje.“
„Co teď?“ chtěl vědět Janturánec.
„Jdeme dál. Nic jiného dělat nemůžeme.“

„Jestli něco nesnáším, tak to je čekání,“ Sevestr nervózně poposedával a v jeho tváři se zračilo napětí.
„Klid, seržante. Chvějete se jako panna před prvním číslem. Netušil jsem, že jste tak nervově labilní.“
Chabý pokus o bezstarostný úsměv se však záhy změnil v pitoreskní grimasu podřadného klauna.
„Který čert vám napískal, abyste se přihlásil do Vesmírných jednotek?“ vyzvídal poručík Gordon a s nesmírnou chutí se pustil do drezúry svého podřízeného. Jeho výchovnou činnost brzy přerušilo návěští dálkového detektoru.
„A je to tady,“ vyhrkl Sevestr s ulehčením. Střet s Retonci se mu pojednou zdál přijatelnější, než čelit lavině roztomilostí jimiž byl vrchovatou měrou obdařován.
„Pro nás se toho mnoho neznění, seržante. Automatický obranný systém naši pomoc rozhodně nebude potřebovat.“
„To pro nás není příliš lichotivé.“
„Ale nanejvýš účelné.“
Hlavně laserů a termiku se natáčely podle údajů detektorů, raketnice odkryly svá ústí, připraveny vyslat svůj smrtící náklad ve správném okamžiku, a generátor ochranného pole byl zapojen na maximální výkon. Nic nebylo ponecháno náhodě.
Antigravitátory sevřely Gladiátora do kleští a bleskově zaútočily z obou stran raketami.
Čtyři exploze otřásly bojovým robotem. Ochranný štít vydržel nápor energie a vzápětí následoval odvetný úder. Bíločerné střely odstartovaly a záblesky laserů a termiku začaly pronásledovat útočníky, kteří s nemilým překvapením zjistili, že jejich žihadla žalostně selhala. Snadné vítězství se nekonalo.
„Máte to spočítaný, holomci,“ poručík Gordon si spokojeně zamnul ruce. „Ten náš superdeštník vám udělal řádnou čáru přes rozpočet.“
Ostrý svist, a smečka pronásledující antigravitátory je posílena o další chrty.
Bojový zápal Retonců rychle ochladl, když zjistili, že Gladiátor není bezbranná kořist, spíše naopak. Úhybnými manévry se snažili setřást dotírající rakety i vyhnout se prudké palbě.
„Dostal ji!“ seržant Sevestr se neubránil výkřiku radosti nad neslavným koncem jednoho z protivníků. Nepřátelský stroj se rozprskl na stovky drobných úlomků. „Jen do nich!“ zmocnilo se ho bojové nadšení.

Autor: Milan Verner , foto: internet