Etické rozhledy – Lidská důstojnost, lidskost

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Pojem „lidská důstojnost“ je jednak právní pojem a zahrnuje aspekty ochrany člověka před špatným a jemu nedůstojným zacházením v momentě, kdy nemůže sám o sobě rozhodovat a jednak filozoficko-etický pojem.

Filozoficko-etický aspekt lidské důstojnosti

Českými synonymy jsou čest, vážnost, hodnota (Havránek, ed.,1989). slovo „důstojnost“ vzniklo pravděpodobně z významu „dostačovati k čemu, stačiti, býti s to“, „tedy původně asi dostatečný k nějakému úkolu (funkci)“ (Machek, 1971). Erikson ve svém vývojovém pohledu na důstojnost či na  její opak – stud a ponížení, upozorňuje na ranné dětství člověka v souvislosti s uplatněním vůle při vyměšování a říká:  „Vůle je hlavním přínosem (ctností) tohoto období, kdy dítě získává autonomii, svébytnost, staví se na vlastní nohy.“

 Pojmy „osoba“ a „lidská důstojnost“

Abychom mohli podat srozumitelný  výklad premis etického porozumění, je  k tomu je třeba vyložit zejména pojmy ösoba“ a „lidská důstojnost“.  Vycházejmě přitom z moderního pojetí přírodního zákona a přirozeného práva, které se vyznačují  dvěma znaky: 1. Vztahují se na člověka obecně (jako animal rationale et sociale), nikoli jako na člena nějaké konkrétní společnosti; 2. vytvářejí základy morality a principů práva, jimž jsou navždy podřízeny lidské konvence a právní systémy.

 Kořeny přirozeného práva

Kořeny teorie přirozeného zákona můžeme hledat již ve stoicismu, ale ledacos můžeme objevit i v  Herakleitových myšlenkách  a kynické filozofii jako předchůdkyni filozofie stoické. Stoickou myšlenku přirozeného zákona změnil v právní princip Cicero a novou strukturu získala stoická teorie přirozeného zákona až v křesťanství.

 Mravni povinnost a touha po štěstí

Na rozdíl od moderní etiky neexistovala v etice antické (ve stoicismu a epikureismu) propast mezi mravní povinností a přirozenou touhou po štěstí.Stoici uznávali objektivní existenci určitých dober (zdraví, rozum, apod.), přičemž se odvolávali nejenom na intuitivní evidenci, nýbrž i na empirické a metafyzické argumenty (consensus omnium a teze o rozumnosti všeho přirozeného). Svou tezi museli bránit proti sokratovské a kynické skepsi. V této souvislosti zkoumali stoici i vztah jednání k situaci. Dobro lidí spojovali stoici s rozumem. Byli přesvědčeni, že k poznání dobra lze dospět pouze pomocí poznání světa a že skutečně dobré je jen to, co je dobré mravně a co vytváří štěstí člověka. Tyto myšlenky byly spojeny v učení o mravním vývoji člověka a vrcholily v poznání, že štěstí člověka je v dokonalé harmonii se sebou samým, harmonii, která je dosažitelná jen díky porozumění božskému světovému rozumu a v souladu s ním.

 Doba osvícenství

Stoická filozofie byla oblíbenou četbou osvícenských filozofů. V této souvislosti  zvláště poukazuji  na stoické učení o oikeiosis – procesu vývoje, v němž se živá bytost postupně stává jednotnou sama se sebou jako s rozumnou bytostí. V pojmu ďnclinationes naturales“ toto učení převzal i Tomáš Akvinský. Ten od stoiků přijal i zdůvodnění příčin, proč někdy člověk tento vývoj nesleduje. Na rozdíl od něho Rousseau přijímá zdůvodnění kynické, založené na kritice současné společnosti a kultury.

 Kant o rozvoji mravní osobnosti

Naproti tomu Kant se nedomníval, že přirozený rozum může vést k rozvoji mravní osobnosti člověka. Vycházel spíše z Platónova dualismu smyslového světa a světa idejí. Tím se jeho myšlení liší od osvícenství vycházejícího z Francie.

 Jean Jacques Rouseau

Považujme jej za předchůdce moderních radikálních ekologických hnutí, o nichž si ovšem myslí, že nemají perspektivu. Zvláště se v této souvilosti soustřeďme na Rousseauovu kritičnost a na jeho myšlenku o nutnosti nalézt skutečný přirozený stav. (Hobbesův „přirozený stav“ je ve skutečnosti vylíčením společnosti.) Při svém hledání navazuje Rousseau na pozdně scholastickou konstrukci čistého přirozeného statusu (lidská povaha bez milosti, ale také bez dědičného hříchu) spíše, než na empirické poznatky o přírodních národech, které byly už v jeho době k dispozici. Jeho líčení lidské přirozenosti mělo i normativní charakter. Avšak zároveň to byl obraz předracionálního stavu, kterému byla vlastní zdokonalitelnost. Rozum – a s ním možnost omylu – patří podle Rousseaua do sféry dějinnosti.Rodové dějiny mají podle Rouseaua nahodilý charakter, jak v tom smyslu, že vůbec nemusely začít, tak v tom, že pokud začaly, je jejich průběh dílem nahodilých lidských činů. Hromadění vědění je doprovázeno fyzickou i morální degradací jednotlivců. Pozitivně hodnotí Rousseau – na rozdíl od Buffona – rozum jen tehdy, je-li s to napravit omyly starší reflexe a obrátit člověka k nové bezprostřednosti. To se projevuje v Emilovi; v dílech svého stáří Rousseau v možnost nápravy světa nevěří. Rousseauova teorie přirozeného stavu a principy politického práva jsou považována za nesmiřitelný protiklad k modernímu světu.

 Pojem důstojnosti jako zákodní pojem právních představ

Politické, právní a morální katastrofy tohoto století učinily z pojmu důstojnosti člověka jeden ze základních pojmů našich právních představ. Nyní je důstojnost člověka ohrožována technickým vývojem.  Moderní pojetí důstojnosti je vysloveno Kantem, který chápe důstojnost jako nepodmíněnou hodnotu, jejíž podstatu vidí ve schopnosti morality osoby. Moderní myšlení však obecně vychází ze vzoru objektivního vědeckého poznání a má tendenci znehodnocovat vše, co nejde zkoumat způsoby, jaké se používají v přírodních vědách.

 Proč hovořit o lidských právech

Existuje docela reálně  možnost, že člověk bude pohlcen světem techniky a trhu, který nebere ohled na jeho důstojnost. Tomu se lidé brání pomocí pojmu lidských práv, která zakotvují lidskou důstojnost politicky, ekonomicky i ekologicky. Pojem lidských práv týkající se ekologie je založen na filozofické a náboženské tradici, jež obsahuje povinnost člověka starat se o Zemi a bytosti, které mu byly svěřeny. Romuto příkazu odporuje praxe moderní techniky při zacházení se zvířaty. Pokud jde o ekonomickou oblast, jde především o problému nezaměstnanosti.

 Diskuse mezi štěstím a morálkou

V moderní době se do centra etické diskuse dostala otázka po vztahu mezi štěstím a morálkou. Kant a Mill chápou moralitu podobně (ve vztahu ke svobodě), avšak jejich pojetí vztahu morality k rozumu a štěstí se od sebe liší. Kant odmítá myšlenku, že rozum by měl primárně sloužit štěstí člověka. Mill zachovává antické dělení slastí a je přesvědčen, že lidé se kloní k morálně hodnotnějším slastem proto, že jim je vlastní pocit důstojnosti. Mill se vzdal metafyzické myšlenky absolutní dokonalosti a nutí rozum, aby se smířil s existencí reálných možností. Aby člověk dosáhl takového realistického štěstí, musí překonat egoismus a musí také rozvíjet své duchovní zájmy.

Prameny:

Břetislav Fajkus: Současná filosofie a metodologie vědy. Praha, Filosofia 1997, 136 stran.

Miloslav Král: Kam směřuje civilizace? Praha, Filosofia 1998, 134 s.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet