Jabara černoocasá

Autor: Stanislav Strmiska Ten nápad se mi v hlavě zrodil, když jsem procházel kolem jednoho činžovního domu na Malé Straně. Na jedněch z vchodových dveří, kolem kterých jsem ten večer procházel, jsem objevil lístek přilepený izolepou, na němž byl nápis obyčejnou propiskou: Našel se šedý zakrslý králíček, jeho majitel, ať se přihlásí v bytě číslo 7 ve druhém patře.

A to mě inspirovalo k tomu, abych dal do inzertních novin inzerát. Kdybych byl střízlivý, zřejmě by mě nikdy nenapadlo dát inzerát, že se ztratilo nějaké neexistující zvíře. Nicméně se zbytkovým alkoholem v krvi se mi tato situace jevila jako vcelku dobrý vtip. Přemýšlel jsem nad tím, jak asi by se ono zvíře mohlo jmenovat, aby bylo dostatečně exotické, aby neexistovalo, ale aby jméno na první pohled vypadalo, že by eventuelně něco takového mohlo někde žít. Je celkem možné, že bych se tím běžně asi ani nezabýval, ovšem v tom alkoholovém opojení, které ještě mou myslí cloumalo poté, co jsme s kamarády večer v hospodě rozebírali pracovní záležitosti, přestože jsme tam šli s tím, že se o práci rozhodně bavit nebudeme. Nad názvem onoho zvířete jsem dumal celou cestu domů, po celý čas pobytu v horké sprše, ale finální a dle mého názoru dokonalé jméno mě napadlo, až když už jsem ležel pod teplou peřinou v posteli.
Ráno jsem si na svůj noční nápad vzpomněl a hned jsem jej také zavrhl. Taková pitomost. To může opravdu napadnout jenom člověka, který se právě nachází v povznesené náladě. Úplně normálně, stejně jako každý jiný den, jsem šel nejdříve na záchod, poté do koupelny, něco málo jsem snědl ke snídani, protože nejsem nikdy ihned po ránu schopen sníst něco pořádnějšího, proto snídám tak nějak dvoufázově. Nejdříve si vezmu něco malého. Většinou se jedná o kousek nějaké celozrnné bagety, kupuju totiž výhradně a pouze celozrnné bagety, protože jsem někde četl, že jsou mnohem zdravější než obyčejné bagety a bílé pečivo, samozřejmě včetně rohlíků, vůbec. K bagetě si dávám kolečko salámu nebo nějakou šunku. Někomu by se mohlo zdát, že je mezi jednotlivými položkami mé snídaně zřejmý nepoměr, ale mě to tak chutná. Kolečko salámu musí být tlusté aspoň tři centimetry, protože mám rád ten požitek, když se do něj člověk zakousne a bagety stačí jenom kousek. Hlavně aby člověk neměl pocit, že jí ten salám samotný. Potom se obleču, připravím se na odchod z bytu a vypnu televizi. Mám totiž takový zvyk; ihned po probuzení pouštím televizi. Nevím ani co v ní je, prostě jenom potřebuju slyšet lidské hlasy. To mě hned tak nějak uklidní a den je potom celkem v pohodě. Když si náhodou televizi nepustím, je byt prázdný a prázdný mám potom taky celý den. Jak říkám, hlasy dělají své.
Potom odejdu z bytu na tramvaj a jedu do kanceláře. Tam si ihned po příchodu vařím kávu a na můj osobní talířek, na nějž nikdo jiný nesmí sáhnout, sic by se stal neprodleně synem smrti, vyskládám druhou fázi snídaně, kterou jsem si pořídil cestou do práce. Někdy jsou to koblihy s nugátovou náplní, jindy záviny z lístkového těsta s prakticky jakoukoliv náplní krom čokoládové, která mi nechutná, a někdy se mi stane, že si koupím párky se sýrem a to se potom sám na sebe zlobím, protože jsem někde slyšel, že uzeniny nejsou vůbec zdravé. Ale co mám dělat, když jsou tak dobré? Někdy přemýšlím, jestli je vůbec zdraví prospěšné dodržovat všechny ty zdravé zásady, nebo jestli člověk má občas zhřešit a dopřát si něco, co mu prostě chutná, a prozatím jsem došel k závěru, že občas si musí něco dobrého pořídit, i když to zrovna není úplně košer, protože když si takovou nějakou dobrotu člověk upírá, přestože po ní touží, strádá, a to si myslím, že může ve výsledku být daleko zhoubnější než třeba takový bůček, bez nějž se já zrovna obejdu, ale často se používá jako synonymum nezdravého stravování.
Když pak úspěšně proběhne druhá fáze snídaně, jsem téměř připraven pracovat. Ještě se musím podívat na internet na nejnovější zprávy, čímž šetřím za noviny, a mohu přijímat první klienty a vyřizovat první telefonáty. I dnes to probíhalo podobně. K druhé fázi jsem měl lístkový závin s pudinkovou náplní. Prvního klienta jsem měl domluveného až na půl druhou po obědě a telefon se tvářil, že úplně zapomněl zvonit, což od něj bylo velmi milé. Chvíli jsem nedělal nic a jen tak se díval z okna na protější dům. Mohu říci, že jsem jej a jeho okrovou fasádu zkoumal opravdu podrobně, ale nikdy jsem na nic zajímavého nebo podezřelého nepřišel.
Najednou jsem si vzpomněl na můj noční nápad. Netrvalo však dlouho, a já jsem se donutil přemýšlet nad úplně něčím jiným (blonďatá barmanka včera večer), ale to už mi jabara hlodala někde v mozku, aniž bych o tom věděl a uvědomoval si to. Během dopoledne jsem si na ni vzpomenul ještě několikrát, a přestože se mi nápad na podání inzerátu jevil vcelku jako pitomý, vyšel další den v inzertních novinách. Kdybych neměl v šuplíku doklad o zaplacení soukromého řádkového inzerátu (vcelku zanedbatelná režijní částka), snad bych ani nevěřil, že jsem ten inzerát nakonec opravdu podal.
Když jsem jej četl v těch novinách, které jsem si výjimečně koupil, nepřipadal mi zas až tak zábavný, jak jsem čekal, nebo jak se mi jevil tehdy večer cestou z hospody.

Ztratila se exotická samička jabary černoocasé. Prosím poctivého nálezce, aby se mi ozval kdykoliv během dne na telefon. Děkuji.

Pak tam ještě byla moje adresa a mé telefonní číslo, což asi nebyl moc dobrý nápad, ale vzhledem k tomu, že jabara černoocasá není příliš obvyklé zvíře, nepředpokládal jsem, že by mě někdo příliš obtěžoval. Hned dopoledne však volal nějaký pán zabývající se faunou indonéského ostrova Sumatra a vyptával se mě, odkud to zvíře pochází, jak vypadá a čím se živí. Telefonát probíhal doslova takto:
„Dobrý den, pane. Vy jste podal inzerát, že se Vám zatoulala samička jabary černoocasé?“
„Ano, to jsem byl já. Našel jste ji snad?“
„No, to bohužel nemohu sloužit. Víte, já se celý život zajímám o faunu indonéského ostrova Sumatra, ovšem o exotickém zvířeti, které se nazývá jabara černoocasá jsem doposud bohužel neslyšel a neměl jsem tu čest se o tomto zvířeti ani dočíst, proto bych Vás rád požádal o několik informací o tomto zvířeti, víte, jen abych si jej mohl zařadit.“
„Aha, a o jaké informace byste měl zájem?“ rozhodl jsem se hrát tu hru dál.
„Předně by mě zajímalo, odkud pochází a z jaké je čeledi, jestli mi rozumíte.“
„Samozřejmě Vám rozumím, ovšem zřejmě Vám nebudu schopen podat tyto informace, poněvadž jsem jabaru dostal darem bez dalšího vysvětlení a nevím totiž bohužel ani odkud pochází a už vůbec ne z jaké je čeledi.“ Když hrát, tak do konce. Je to přeci sranda, ne?
„Aha, Vy tedy nejste, abych tak řekl, chovatel zoolog?“
„Ne, bohužel. Jednalo se o dárek a nic bližšího o čeledi a původu nevím.“
„Ach tak, a mohl byste mi, tedy nebude-li Vás to obtěžovat, to zvíře, tu jabaru černoocasou nějak popsat a případně říct čím se živí? Já, abyste totiž rozuměl, se o faunu velice zajímám, a proto mne toto zvíře neobyčejně interesuje, poněvadž jsem o něm až doposud nikdy neslyšel. Jedná se o plaza, nebo je to snad savec?“
„Savec. Určitě je to savec.“
„A jak vlastně vypadá?“
„No, vypadá jako zkřížená kočka a krysa. Černá. A má úplně zelené oči a dlouhé zuby. Taky má špičaté uši a dlouhý ocas. Je neobyčejně hbitá, pořád ji musím hlídat, ale teď mi utekla, když jsem čistil klec. Špatně jsem ji uspal. A taky má dlouhé ostré drápy. Všechno mi rozdrápala, když z klece utekla. Je to velice nebezpečná šelma, musel jsem zavolat odborníky ze ZOO, aby mi ji pomohli odchytit a vrátit do klece. Sám bych si na ni netroufl.“
„To je opravdu zajímavé. A čím se živí? Předpokládám, že je to šelma, ne?“
„Ano, je to šelma. Musím jí kupovat brojlery a taky si zvykla na kočičí granule, které jí kupuju ve zverimexu.“
„To je velmi zajímavé. Vážený pane, myslíte, že byste mne mohl informovat až Vaši jabaru černoocasou najdete? Velice moc by mne to zvíře zajímalo.“
„Ale jistě, samozřejmě. Číslo na Vás mám tady v mobilu, takže Vám dám vědět.“
„To jste velice laskav. Děkuji Vám vřele a nashledanou.“
„Nashledanou, a dám Vám vědět.“

Vždy, když mě na chodbě zastavila paní správcová, spíše by se dalo říct domovnice, smrdělo to nějakým průserem. Pamatuju si zcela přesně na její naprosto vyjevený výraz ve tváři, ty vykulené krví podlité oči, které měly bělmo bílé naposled někdy těsně po druhé světové válce, od té doby totiž paní, dříve domovnice a nyní správcová, holduje různým typům bylinných likérů, které umí nejen pít, ale i vyrobit. Když jsem tenkrát vytopil sousedy, několikrát jsem měl tu čest navštívit její byt, kde to nevyvětratelně páchne směsí kyslíku, lihu a sušeného snad všeho, co lze v okruhu asi patnácti kilometrů objevit, utrhnout, přinést domů, svázat do nevzhledných kytic režným provázkem a následně pověsit v jednom z pokojů bytu na prádelní šňůry, kterými je pokoj protkán a které svou nesystematičností ze všeho nejvíc připomínají pavučinu dysgrafického pavouka. Věřím tomu, že kdysi měly systém a vedly všechny pouze jedním směrem, ale postupem času různě praskaly a tak je bylo potřeba nadvázat, ale to se zase prověšovaly, proto se musely převázat na štorc a pak zase prasknula nějaká jiná a jindy zase jich bylo málo, tak se sem tam nějaká doplnila a výsledkem je šílená spleť různých špakátů, lanek a prádelních šňůr, které pokojem vedou snad všemi myslitelnými směry a na nichž jsou zavěšeny všechny ty nedokonale usušené bylinky a trávy z okolí, které díky vlhkosti, co se v domě drží, nikdy neuschnuly úplně a díky tomu se na nich daří i různým typům různobarevných plísní, které bytu dodávají lehký odér starodávné kobky. O to víc je neuvěřitelnější, jaké výborné likérové zajímavosti dokáže paní správcová připravit ze všech těch sraček.
Málokdo by čekal ve slupce statné pětasedmdesátnice takového experimentátora a likérového gurmána. Všechny ty její speciality vznikly tím, že vybranou směs bylin nechala nějakou dobu vyluhovat v padesátiprocentním lihu. Člověk tak mohl ochutnat „Kopřivku“, což byla jedna z jejích nejoblíbenějších specialit. V tomto případě nechala v lihu luhovat kopřivy, květy bílých hluchavek, hodně máty a jitrocel. Celé to potom lehce dosladila medem a teď to pije. Přesto, že tato vyluhovanina barvou připomíná spíše než dobrý likér ranní moč člověka, který má problém s ledvinami a není ani příliš nepodobná stolici při extra řídkých případech, dokonce má i takový lehký náznak ve vůni, chutná kupodivu dobře. Je však jedna její specialita, o které se vedou roztodivné zkazky po širokém okolí. Je prostě odporná, ale je údajně až nadpozemsky zdravá. Vůbec se neodvažuji hádat, z čeho tento bájný likér připravuje a snad to ani nechci vědět. Jisté je, že je opravdu hodně silný a odporný.
Nicméně pojďme k věci. Potkal jsem paní správcovou na chodbě. Už z dálky na mě mávala inzertními novinami.
„Prosimvás, co je to za zvíře, co vám uteklo?“
Aha, tak je to tady. No nic, budu tu hru hrát dál. Ať řeknu cokoliv, mám jedinou jistotu: během několika chvil to bude vědět celá čtvrť.
„Ale, taková malá potvůrka.“
„Není to nebezpečné? Víte, kdyby to bylo někde tady schované v baráku, tak aby náhodou něco. Víte, co myslím?“
„Jistě. Je to velmi nebezpečné a krvelačné zvíře, ale nemusíte mít strach, určitě utekla hodně daleko.“
„Ježišmarja!“
„Nemusíte mít strach, ona nesnáší líh, takže můžete být úplně klidná.“
„Tak to jsem ráda. A jak vypadá? Víte, kdybych ji náhodou někde viděla.“
„Vypadá jako velká černá krysa se zelenýma očima a má špičaté uši a velké ostré zuby. Kdyby chtěla, tak po Vás skočí, zakousne se do krku a překousne tepnu ani nevíte jak. Takže se k ní raději nepřibližujte.“
„No, to musím říct holkám. Víte, aby si daly pozor.“
„Já myslím, ale že nic nehrozí. Ona je dost plachá.“
„Ještěže tak. A nedáte si nějaký likérek, když už jsme se tady tak hezky potkali?“

Vrátil jsem se nad ránem. Hlava mi duněla celý den. Měl jsem v plánu zavolat šéfovi, že dnes nepřijdu, ale to už by tento měsíc bylo potřetí. Zatracené prémie. Bylo mi zle a těšil jsem se domů. Věřím, že ty patoky paní správcové, by v o něco větších dávkách, než jsme včera vypili, byly smrtelné. Ten den jsem vypadal, jako bych se zamiloval do studené vody, kterou jsem si v láhvi nosil všude s sebou. Ale aby toho nebylo málo, už zdálky jsem viděl paní správcovou, jak na mě mává, když jsem se konečně vracel domů s tím, že se natáhnu a vzbudím se až zítra.
„Haló, už se našla!“ křičela už z dáli.
„Kdo se našel?“ ptal jsem se zprvu nechápavě.
„No ta vaše Barbara, nebo jak se ta potvora jmenuje.“
„Aha, myslíte jabaru?“
„Myslim. Ten pán, co ji přinesl, říkal, že ji našel, ale že ani nevolal a rovnou ji přinesl,“ oznámila mi nadšeně.
„Aha, a kde teď je?“
„Pustila jsem ho k vám. Přinesl ji v kleci. Byla uspaná a zabalená v dece.“
„Ta jabara?“
„Ne, tak klec byla zabalená v dece, prej aby se nevyrušila.“
„Aha, tak děkuju za zprávu, já se na ni skočím podívat, jestli je to ta moje.“

„Kolik dnů, že jste ho neviděla vyjít ven?“ optal se policista.
Mezitím zámek povolil.
„Hotovo, šéfe,“ zahlásil zámečník a zbytečně teatrálně otevřel dveře; měl toho pár minut před půlnocí už dost.
Policisté, aniž by čekali na odpověď, vešli do bytu a už při prvním nádechu tušili, co je čeká. Jeho tělo leželo rozsápáno na zemi vedle úplně zničeného gauče.
Všichni se lekli, když paní správcová nelidsky zařvala. Byla prakticky jediná, kdo si všimnul, jak se kradmo a zcela neslyšně zpod zbytků gauče vynořilo něco černého, proběhlo to hbitě kolem zdi, škvírou ve vchodových dveřích a přízračně seběhlo po schodech dolů, aby to pak zmizelo někde ve tmě.

Autor: Stanislav Strmiska, Foto: Internet