Jak málo stačí k radosti

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka Při svém pobytu v lázních v Teplicích jsem se vždy těšila na odpolední volno, kdy jsem chodila na procházky a podnikala výlety do okolí za poznáním přírodních krás severočeské krajiny. Často moje cesta vedla na znělcový Doubravský vrch.

Odtud byl krásný výhled na České středohoří i na Krušné hory, pokud jsem měla to štěstí, že se mi krajina neschovala v mlze, což se, vzhledem k tomu, že byl listopad, stávalo často. Proto jsem na mapě hledala i jiné cíle a jednoho dne mě zlákalo úpatí Krušných hor.

Žádný problém. Autobusem jsem se svezla do Dubí, odkud jsem mohla pokračovat pěšky po žluté značce, vystoupat na Židovský vrch a odtud zpět do Dubí po modré značce – udělat si malé podkrušnohorské kolečko. Počasí bylo lákavé. Byl to jeden z krásných podzimních dnů, kdy sluneční paprsky rozehrály symfonii teplých barev podzimu. Oblast kolem Teplic jimi doslova hýřila. Jsou tu většinou listnaté lesy. V autobusu jsem se otáčela za kučeravými tmavě rezavými středohorskými kopečky, kde se zvlášt vyjímala jejich královna Milešovka, která v té době byla zatím jen mým snem.

Míjíme nádherný kostel Santa Maria, postavený v italském slohu a dokonce z italského růžového mramoru. Je to kopie stejnojmenného kostela v Benátkách. A už je tu konečná a já se vydávám na svoji „objevitelskou cestu“ po žluté, která mírně stoupá a zavádí mě do bukového lesa. Podél cesty vpravo bublá potůček.

Tady začínají hory s názvem Krušné. Zatím se krušné vůbec nezdají. Naopak. Slunce se slabě opírá do korun buků s šedostříbřitými kmeny a větvemi a listí v barvách mědi dodává jas. Kam se paprsky nedostanou, tam je temněji, což dodává lesu větší hloubku. Je bezvětří a listí jen zvolna a neslyšně padá k zemi, kde vytváří červenavý koberec, z něhož vykukují spletité kořeny stromů a místy šedavé kameny. Nebude dlouho trvat, kdy první mrazík promění obraz lesa. Z hustého koberce se budou tyčit stromy s bezlistými větvemi perfektně graficky vyvedenými. Obloha zešedne a objeví se první vločky sněhu….

Klid lesa prořízne ostrý křik sojky, která hlásá všem jeho obyvatelům příchod vetřelce. Přelétne z jednoho stromu na druhý a pak letí někam dál a cestou ještě zakřičí. Přes cestu přeběhne srnka v zimním šatu. Stoupání začíná být strmější, ale to lmi vůbec nevadí. Nepotkávám tu jediného člověka, kdy by se hrabal do takového kopce, no já jsem ve svém živlu. Vnímám barvy, zvuky a neopakovatelnou vůni podzimního lesa. Klid lesa, k němuž patří i zimní nesmělé a smutné trylky sýkorek, jež se ojediněle ozývají.

Pak přichází nejpříkřejší úsek cesty, který mě zavede k místu, kde se podle mapy mají křižovat značky. Teď bych měla pokračovat po modré vpravo a okruhem se vrátit do Dubí.

Ale ouha! Křižovatka tu je, ale rozcestník nikoliv. Namísto modré značky žlutou křižuje zelená, která na mapě není. Pohled do mapy mě ujišťuje, že žlutou má křižovat modrá. Co to má znamenat? Že by změnili trasu a modrou zrušili a nebo jen přemalovali modrou na zelenou, ale proč? Není tu jediný člověk, který by mi poradil. Co teď? Vždyť se musím včas vrátit do lázní, abych stihla večeři – jako pacient na „křížek“, tedy na nemocenskou, musím dodržovat lázeňský řád, k němuž patří i včasný návrat z odpolední vycházky . Měla bych správně vzít zpátečku po žluté do Dubí, ale cesta by byla delší než kdybych šla naplánovaným okruhem. Znovu si nevěřícně prohlížím mapu a všimnu si roku jejího vydání – 1961, je tedy 35 let stará. A možnám že právě to mě zlákalo vydat se po zelené, vždyť vede stejným směrem jako modrá na mapě. Ale co když někde po sto metrech změní směr? Brzy se začne šeřit. Není moc času na rozhodování a já, i když se strachem, zvolím cestu dobrodružství – vydávám se po zelené.

Původní modře značená cesta by mě dovedla asi po půldruhém kilometru k hájovně, Co udělá zeleně značená? Trochu klesá, ale zatím udržuje západní směr, který potřebuji. Sluníčko už je hodně nízko a já pozoruji, jak měděné odstíny buků tmavnou. Ještě naposledy se ozve sýkorka a pak se v lese rozhostí ticho, přerušované jen mými kroky po kamenité cestě a šustícími suchými listy. Dívám se pozorně pod nohy, abych nezakopla. A po chvíli to uvidím – leží to na cestě, hnědé, zakulacené a trochu větší – je to ovčí trus. Zajásám – hájovna je někde nablízku. A také byla. Teď mi bylo jasné, že nová zelená značka mě dovede do Dubí.

Po západu slunce se hodně ochladilo. V údolí již byla mlha. Z lesa jsem vyšla za soumraku a stanice autobusu byla blízko. Stála jsem tu se studenými horními i dolními tlapkami, ale s hřejivým pocitem, že výlet se nakonec vydařil. Autobus přijel brzy, takže jsem se dočkala i dobré večeře, na kterou jsem se těšila.

Autorka: Jana Haasová – Vesuvanka, Foto: Internet