Jsem to ještě já! – román na pokračování, 27

Autorka článku: Maura Bylo už k večeru, když jsem se od něho vracel domů. Podivně rozpolcený. Poprvé jsem mluvil tak otevřeně o Marii a o našem rozchodu. Chtěl jsem možná slyšet názor tak moudrého a rozumného člověka na takovou věc, která mne, ať jsem chtěl nebo nechtěl, trápila. A já se těch myšlenek musím zbavit! Je konec, musím to pochopit. Není naděje na návrat.

Otevřel jsem dveře a vešel do domu. Trochu jsem uklidil a postavil si na čaj. Rozsvítil postranní lampu a zavřel okno. Přemýšlel jsem o příběhu, který mi vyprávěl starý doktor a poprvé, snad poprvé jsem pomyslel vážně na smrt. Co o ní víme? A přitom je neoddělitelnou součástí života. Je to nutný konec, který nás všechny potká, bohužel, nepřipravené. Ani tehdy, když má Sylva stála na jejím prahu, jsem si plně neuvědomoval vážnost té chvíle. Je hrůza a strach, bezmoc a vztek – to je jediná reakce žijících. Ze zamyšlení mne probral zvuk mobilu. Sáhl jsem po něm.

„Ahoj.“ Poznal jsem ihned Mariin hlas. Zachvěl jsem se.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji též a čekal jsem, co bude dál, o čem chce mluvit.
„Jak se ti vede?“ zeptala se.
„Dobře. Nastoupil jsem do nemocnice. Mám práci,“ řekl jsem.
„To jsem ráda. U nás není nic nového.“
Cítil jsem, že mi chce něco říci, snad, že se cítí sama, snad, že by chtěla všechno vrátit zpět, ale věděl jsem, takovou odvahu ještě nemá.
„Nechceš přijet?“ řekl jsem tedy já, abych ji ušetřil.
„Je to rozumné?“ opáčila.
„Proč ne? Když budeš chtít, tak můžeš kdykoliv přijít.“
Byl jsem zvyklý s ní hrát hru, kdy ona musí vyjít jako vítěz i za cenu, že ze mne udělá pitomce.
„Jak velkorysé,“ zasmála se a já jsem pocítil najednou nechuť k setkání.
„Jak chceš. Měj se hezky a někdy se zase ozvi.“
To neměla dělat. Jsem už někde jinde. Snad čekala, že ji budu přemlouvat a prosit a brát na sebe vinu za rozvod, za ten nesmyslný rozvod. V myšlenkách jsem se vrátil k problému strachu ze smrti a v tom jsem i usnul.
Za svítání mne probudil ptačí zpěv a já se tedy chystal do práce. Čekala mne hodina pěší chůze a poprvé jsem si uvědomil, že to bude pro mne nejlepší cvičení na posilování srdce. V zimě to bude horší, ale budu se muset naučit překonávat těžkosti. Vzpomněl jsem si na Marii. Zbytečně jsem čekal, že se vrátí sama. Očekává snad, že první krok udělám já. Ale čeká zbytečně. Vycházím z domu a zamykám. Zavalil mne starý pocit tísně a nespokojenosti. Nikdy jsem nic neřešil do konce a nyní se mohu domnívat, že nastal čas, abych v sobě definitivně rozhodl o mém vztahu k Marii. Je to tak dobře? Vždyť nám chybí láska. To chtěl Hudeček říci. Tím příběhem o umírajícím dědečkovi.

Do očí mi vstoupily slzy a já pochopil, že nechci přivolávat Marii z masa a kostí, ale lásku, kterou neznám stejně jako neznám smrt. A tušil jsem, že si pokládám velmi obtížné, až nemožné cíle.

Autor: Maura, Foto: Internet