Jsem to ještě já! – román na pokračování, 29

Autorka článku: Maura Chvíli jsem pozoroval oblohu a pak jsem se vrátil do domu. Lehl jsem si a zkoušel jsem usnout. Minuty pomalu ubíhaly, ale spánek nepřicházel. Ráno musím vstát a jít hodinu do práce. A proč? Ano, rozhodil mne ten rozhovor se sestrou Anežkou i s Milanem. Dokud jsem dokázal žít ve své jakési otupělosti, bylo to snadné vzdorovat, ale otevřela se cesta, která nemusí být ta pravá, dokud já sám nevyřeším svůj problém.

Snažil jsem se vybavit si to, co jsem ji říkal, ale nedávalo mi to smysl. Byly to jen útržky vzpomínek na pár vět a nic víc. Podíval jsem se na hodiny, půl třetí. To už mi nestojí za to, abych se snažil usnout. Vstal jsem, uvařil si kávu a zasedl k psacímu stolu. Vytáhl jsem ze zásuvky čistý papír a začal psát dopis Marii, i když jsem věděl, že ho nikdy nepošlu. Ale mé myšlenky se začaly třídit a urovnávat. Dokonce jsem se uklidnil a pomalu jsem psal, jeden list za druhým, dokud nepřišel první ranní rozbřesk.

A pak, jsem se nasnídal, umyl se a chystal do práce. Zpozoroval jsem, ke své radosti, že to večerní napětí polevilo a necítil jsem se ani unavený. Čerstvý ranní vzduch mi vrátil energii a já jsem se zase cestou radoval z krajiny i slunce, které se rozlévalo po kopcích a zlatilo vršky stromů. Pomalu jsem přicházel na myšlenku, že je život krásný a že bych za žádnou cenu nechtěl ztratit jediný den.

Před nemocnicí stála řada sanitek a viděl jsem i na dálku, že nich nosí na nosítkách lidi.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se vrátného.
„ V noci se srazily vlaky. Spousta raněných a mrtvých.“
Běžel jsem do schodů. Hudeček stál na chodbě a mluvil se dvěma policisty.
„Rychle se umyjte, operační sál je připravený,“ řekl mi rozrušeně a já ihned poslechl. Najednou jsem se cítil, jako dřív, když jsem přistupoval k operačnímu stolu. Zmizely však pochybnosti. Zmizel strach. Někdo mu zezadu přehodil přes obličej roušku a zavázal ji. Otočil jsem se. Viděl jsem oči sestry Anežky. Usmívala se. Nejraději bych ji obejmul, ale nemohl jsem. Její úsměv posílil mou odvahu. Ona mi odpustila, pomyslel jsem si.

Ano, byl to jeden z nejtěžších dnů, jaké jsem v poslední době prožil, ale věděl jsem, že současně jeden z nejvýznamnějších. Odpoledne jsme seděli v zasedací místnosti a hodnotili jsme celodenní práci. Rozdělovali si služby a pili kávu.
„Deset lidí je stabilizovaných. Co bychom mohli udělat víc n našich skromných poměrů,“ řekl Hudeček, „ jsem na vás na všechny hrdý. Obstáli jste skvěle.“
Vyšli jsme ven. Na chodbách bylo plno lidí a čekali na verdikt o svých blízkých. Byli tak napjatí, tak nervozní! Sestry mezi nimi pobíhaly a někteří z kolegů jim odpovídali na otázky.
„Jste doktor Hanych?“ zastavila mne starší žena na chodbě.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Děkuji vám, že jste zachránil mého manžela. Nevím, co bych si bez něho počala. Ať vám Bůh požehná,“ řekla mi v slzách a stiskla mi ruku.

„I já vám děkuji,“ řekl jsem a opětoval její stisk.
Později jsem se dozvěděl, že byla jediná, která projevila vděčnost. Jediná mezi mnohými. Nikdy jsem nato nečekal, ale teď jsem cítil opravdovou radost a pocit naplnění.
„Mohu vás pozvat na čaj?“ Hlas sestry Anežky mne vytrhl ze zamyšlení.
„Budu rád,“ řekl jsem, „ ve vaší milé společnosti mi bude chutnat báječně.“
„Tak pojďte,“ řekla a vedla mne do přízemní kavárny, kde v tu chvíli nikdo nebyl. Tišil jsem, že mi chce něco říci a tak jsem mlčel, abych ji dal možnost si svou řeč promyslet.
Usedla ke stolku a vzala do rukou nabídkový lístek.
„Jaký máte nejraději?“
„Černý a hodně sladký,“ odpověděl jsem. Objednala dva čaje a zákusek k tomu. Pak složila ruce na stolek a podívala se mi vážně do očí.
„Vyrůstala jsem v dětském domově. Neznám svou rodinu, a tak prostě žádnou nemám. Zažila jsem všechno možné. Nespravedlnost, bití i násilí. V šestnácti letech mne znásilnil jeden chovanec a já si odnesla do života strašný zážitek, který mne poznamenal. Je jedno, co se s ním stalo, myslím si, že žádný trest nemůže umenšit utrpení, kterým jsem prošla a stále procházím. Měla jsem však štěstí, že se mne ujal církevní řád a já jsem vstoupila mezi sestry, jejichž posláním je pomáhat trpícím. Vystudovala jsem s jejich pomocí zdravotnickou školu a rozhodla jsem se ke službě bližnímu. Zpočátku se to zdálo jednoduché, ale přišlo zase další dopuštění. Zamilovala jsem se do ženatého lékaře. Byli jsme mladí a já byla velmi nezkušená v těch věcech. Nemohla jsem se nikomu svěřit.“
Odmlčela se a zadívala se mi do očí.
„Neobtěžuji vás tím?“ zeptala se a já zavrtěl hlavou, i když, popravdě, necítil jsem se nějak povolaný k tomu, abych poslouchal zpověď tak delikátní. Napila se čaje.
„Sliboval mi všechno možné, já jsem mu uvěřila. I když jsem věděla, že to není správné, co dělám. A jednou přišla do nemocnice, kde jsem sloužila jeho paní. Vyvolala mne na chodbu a zfackovala mne. Beze slova mne zfackovala a rozvedla se s ním. Samozřejmě, že se to nedalo utajit a málem mne propustili z nemocnice a dokonce mi hrozilo, že budu muset opustit řád. Ale nakonec se nade mnou smilovali a já na důkaz svého pokání přijala službu u duševně nemocných pacientů. Nebyla jsem na to asi docela připravená a první roky jsem si zoufala a prosila jsem, aby mne Pán raději povolal k sobě. Pak jsem si začala zvykat. Na můj poklesek se zapomnělo a já jsem se mohla vrátit, již očištěná, k dětem. U nich sloužím do dnešní doby. Nemám na vybranou a vím, že si kompenzuji službou všechno, co jsem sama prožila.“
„A ten muž se s vámi nikdy nespojil?“
„Ne. Mohl mne tehdy bránit. Ale neudělal to. Asi se bál. Nevím. Ale já mu odpustila,“ řekla a oči se jí rozjasnily.
Mlčel jsem. Tak odporný příběh jsem ještě neslyšel. A opravdu! Neměl jsem chuť s ní tom mluvit. Nikdy jsem neměl rád, když se mi lidé svěřovali s osobními věcmi. Pravda je, že očekávali ode mne útěchu nebo rozhřešení, ale já nebyl nikdy schopen na něco takového reagovat. Ani já o sobě nikdy nemluvím.

„Myslíte, že jsem mu snad neměla odpustit?“ naléhala na mne.
„Víte, já se v těch věcech moc nevyznám. A ani nevím, jak takové odpuštění vlastně funguje. Jestli jako sebeuspokojení nebo je to pouhá formalita k pokračování ve vztahu. Já to opravdu nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.“
„Někdy cítím nenávist ke všemu, ale říkám si, že takové pocity všechno zhoršují. A tak se snažím dělat všechno s láskou.“
„S láskou? Spíš se sebezapřením. Ale nevidím v tom valný smysl.“
„To už jste říkal,“ řekla s úsměvem, „chtěla bych, aby se to všechno napravilo.“
„Víte, Anežko, ono se to samo nenapraví. Záleží na tom, jak se k tomu stavíte sama. Pokání, odpuštění, to jsou všechno jen demonstrace, ale s co nitro? Něco navenek dáváte najevo, ale uvnitř to vaří a vaří. Nemám pravdu?“
„Ano, máte,“ přiznala.
„Cesta z toho pekla je velmi složitá a náročná. Já bych vám řekl jen jedno – nespoléhejte na nikoho jiného, než na sebe samotnou a řekněte si, co vlastně očekáváte. Osvoboďte se a hledejte si vlastní cestu.“
„Myslíte od všeho ustoupit a začít znovu? Nemám kam jít a nemám ani zkušenosti s životem, který je za těmi zdmi.“
„A jak chcete vychovávat takové děti? Že jim budete hrát divadlo? Potřebují úpřimnost. Naučit se bojovat za sebe, protože jednou vyjdou z těch zdí, které je chrání a poznají, i když jsou postižené, že se jim vlastně lhalo.“
Tentokrát mi naslouchala a neurazila se. Pokývala hlavou.
„Děkuji vám a promiňte,“ řekla jen a každý jsme šli z kavárny sám.

Autor: Maura, Foto: Internet