Když má šéf pět žen – román na pokračování 15

Autorka článku: Irena Fuchsová Babinský z Babince. Jiří přikývl. „Samozřejmě, že mě zvou. Už jsem na několika svatbách svých bývalých manželek byl. A proč ne, ptám se? Proč ne? Alespoň se vidím s dětmi a nenápadně zjistím, kdo další mi je bude vychovávat. Jednou jsem dokonce své první exmanželce svatbu rozmluvil. Ten její budoucí se mi nezdál. Bylo v něm něco divného, jako by něco skrýval…“

Hospoda ztichla a v oparu kouře a zvědavého ticha se pohyboval pouze Josef a roznášel nehlučně piva. Jedno postavil i před Jiřího.

„A tak jsem si ho, pánové, vyzkoušel!“
Jiří si labužnicky vychutnával pozornost celé hospody a zhluboka se napil. Když si otřel ústa, pokračoval.
„Byli jsme tehdy s dcerkou na výletě, jen tak mimochodem, holka z něj také nebyla
nadšená. Když jsem ji v neděli večer přivezl domů, exmanželka mě pozvala na kafe. Ten její budoucí tam seděl a tvářil se na moji exmanželku jako pámbíček. To bylo samé ťuťuťu a ňuňuňu a ona jenom zářila. A když nám nesla na tácku něco na pití a na zakousnutí, vyskočil jsem, jako že jí pomůžu a schválně jsem do ní vrazil! A ona celý ten tác vyklopila přímo na něj! A to jste měli slyšet, pánové, co bylo pak!“
Jiří se dramaticky odmlčel, ale rychle pokračoval, aby chlapy nenapínal.

„Ten parchant vyskočil a zařval:Ty krávo jedna zasraná, to kvádro mám pučený!“
Jiří se podíval po ztichlé hospodě, napil se a pokýval hlavou.
„Pánové, my chlapi jsme někdy dobytek. No, tohle dopadlo naštěstí dobře. Nevzala si ho. A když se po dvou letech rozhodla, že to zkusí znovu, pozvala si mě zase, abych si toho nového okoukl také. Ale tenhle se mi líbil. A když Anuška… když moje exmanželka Anna nesla tác s pitím a s jídlem, mrkla na mě, jestli mu to má také hodit za krk, jako tam tomu grázlovi. Zavrtěl jsem hlavou, že ne. Že tenhle je jasný. A také že byl! Z dcerky mi vychoval paní architektku! Je provdaná v Anglii!“

Jiří se spokojeně napil piva.
„Dneska to pivo má říz,“ pochvaloval si a celá hospoda se jako na povel napila ze svých půllitrů také. Josef se spokojeně culil za výčepem a připravoval další várku. A Jiří svou řeč vítězně dokončil.
„Jak jste tedy všichni slyšeli, nejenom, že jsem zván na svatby svých bývalých žen, ale také svým bývalým ženám radím při výběru partnerů. Tak proč bych své bývalé ženy nepozval na svou svatbu a proč bych si nedal od svých bývalých žen poradit i já? Třeba se ke mně Věra nehodí…“
Jiří schválně zpochybnil svou nastávající, se kterou žil na hromádce už tři roky a čekal, jak hospoda zareaguje.
Okamžitě zabral Oldřich.

„Je to sice chvályhodné, že máš takový hezký a dost výjimečný vztah ke svým bývalým ženám. Ale že se teď znovu ženíš, do toho tvým bývalým ženám nic není. A teď ti řeknu něco, co je úplně nejdůležitější! Věru, tvoji nastávající, tady všichni známe.“
Hospodou se rozlehlo souhlasné bručení. Jiří chtěl něco říct, ale Oldřich ho zarazil.
„Věra je hodná holka. Vždycky to byla hodná holka. A je to pro ni první svatba, na rozdíl od tebe. Zblbnul jsi ji a ona tě miluje.“
Jiří uraženě vstal od stolu.

„Já ji také miluju! Každou svoji ženu jsem si bral z lásky!“
Oldřich přikývl.
„Já ti věřím. Typy jako ty se zamilovávají celý život! Vždycky, když se zamilují, tak je to pro ně ta největší láska! Ty jsi zamilovaný do své páté ženy, jako by to bylo poprvé! Všichni ti to věříme! Ale já ti chci říct něco jiného. Protože tě Věra miluje, přikývne ti na všechno, co budeš chtít. Chceš mít na svatbě své bývalé manželky? Tak je pozvi. Přikývne ti před svatbou, přikývne ti po svatbě. Vybral sis, jako už čtyřikrát, velmi dobře.“
Jiří pokrčil rameny.

„Co by ne? Mám svůj vkus a ten se nemění.“
Oldřich se usmál a pokračoval.
„Muži jako ty si vybírají vždycky dobře, protože si vyberou vždycky stejné ženy. Ženy romantické, vláčné, hodné, laskavé, ale také ženy zranitelné. Věra se bude navenek tvářit, že jí to nevadí, ale srdce ji bude bolet. A třeba dojde i ke zbytečným konfliktům.“

Jiří zvedl v obraně ruce, ale Oldřich ho uklidnil
„Nemyslím z tvé strany nebo ze strany Věry, to ne. Konflikty vyvolají například nechápaví strýčkové z nevěstiny přízně. Těm budeš těžko vysvětlovat, že černovláska naproti u stolu je tvoje bývalá první žena, příjemná plnoštíhlá blondýnka vedle tchána je tvoje bývalá druhá žena a tak dále a tak dále. A najednou se ti to bude na svatbě rvát ani nebudeš vědět jak. Jirko, jestli ti můžu radit, nevyvolávej skryté emoce, když nemusíš!“
Antonín se zděsil.
„Oldo, nemluv v hospodě o skrytých emocích! Nevím proč, ale okamžitě si vzpomenu na Jitku a já tady chci mít klid! Netahej mi ji sem, buď tak hodný!“
Antonín si zapálil. Ne snad, že by měl tak velkou chuť na cigaretu, ale když kouřil, tak se mu Jitka občas zjevovala v obláčku kouře. Výhoda tohoto jejího zjevování byla v tom, že ji Antonín mohl kdykoli odfouknout nad jiný stůl.
„Pánové, kdybyste věděli, co nám vypravovala dneska, když jsme uklízeli Babinec! Jitka je jedna nebezpečná skrytá emoce vedle druhé nebezpečně skryté emoce, která je ale ještě nebezpečnější, než byla ta před ní a tak to pokračuje do nekonečna!“
Antonín vyfoukl kouř a Jitka se tam okamžitě objevila a vyplázla na něj jazyk. Antonín foukl a Jitka odplula na druhý konec hospody.
Honza, majitel „konkurenčních“ potravin, si přes Jitku vzpomněl na ostatní Antonínův babinec, a aniž by to tušil, splnil svou následující otázkou nevyřčené přání Profesora, který pil stále svou první Colu a učebnici měl stále rozevřenou na stránce čtyřicet pět.
„Antoníne, co uděláme s těmi nápadníky, co budou chodit do tvého krámu?“
Antonín se po něm nechápavě podíval.
„No, jak o nich mluvil minule Jirka!“ Připomínal mu snaživě Honza. „Taková Jitka by chlapa potřebovala jako sůl!“
Antonín se podíval na cigaretový obláček s Jitkou a viděl, že Jitka nadšeně přikyvuje. Naštval se a cigaretu típnul.
„A to řekl kdo,“ zeptal se zlověstně a stůl ztichl.
„Tys o tom minule mluvil sám,“ bránil se Honza a ostatní mu přizvukovali.
„Tak to pozor,“ zvedl Antonín výhružně obočí nahoru. „O tom, že by do Babince měli chodit sem tam nějací chlápci, kteří by s mými ženami koketovali, aby moje ženy měly dobrý pocit, tak o tom jsem nemluvil já, ale o tom začal tamhle ten erotoman, který se už ženil v každém okresním městě v Česku.“
Jiří se mu ani nenamáhal odporovat a pouze zvedl do výše čtyři prsty. Antonín pokračoval.
„Já jsem, pánové, nikdy neřekl, že by kterákoli moje žena potřebovala chlapa! Mně se dejme tomu ten nápad trochu zamlouval, protože v první řadě mám vždy na mysli produktivnost svých žen a tím i větší obrat. Ale vzhledem k událostem, které se kolem mého Babince semlely za poslední dva dny, jsem neměl ještě čas, abych nápad našeho svatebčana dotáhl do konkrétnější podoby. Taková věc se totiž musí do detailů naplánovat, pánové!“
Profesor nechal na svém místě otevřenou učebnici i nedopitou Colu, rychle si přisedl
k Antonínovi blíž a nadšeně ze sebe vyrazil.
„Tak to pojďte naplánovat teď!“
Antonín se na něho dlouze podíval a zavrtěl hlavou.
„Ne, ne, ne! Nic se nebude plánovat! Vrať se ke své zteplalé Cole a ke svému studiu, Profesore.“
Rozhlédl se kolem stolu a pokýval hlavou.
„To by se vám líbilo, pánové! Chodit se povyrážet do mého Babince! Snižovat a nikoli zvyšovat pracovitost mých včeliček! Kdepak! Mně úplně stačí ke spokojenosti podnikatele nový název mého obchodu! Mám teď daleko víc zákazníků, začali jsme dávat výhodné slevy, a kdo ke mně přijde v týdnu nakoupit desetkrát, bude každý měsíc zařazen do slosování a když vyhraje, bude si moct odnést, co unese!“
Honza se ušklíbl.
„Tak to za chvíli zkrachuješ,“ prohlásil lakonicky.
„Co unese v jednom nákupním košíku,“ zdůraznil vítězně Antonín. „Neboj se, já mám malé košíky! Košíky mám malé, ale zákazníků mám hodně! Ano! Zákazníků mám čím dál víc! Moje holčičky mají co dělat, aby ten nový nápor zvládly! A zvládají ho jenom díky mé laskavosti a mé otcovské starostlivosti o jejich blaho!“
Antonín se pozorně rozhlédl po hospodě a pohledem zavrhoval jednoho hosta po druhém. Pak rázně zavrtěl hlavou.
„Ne. Ne. Ne. Nedovedu si dost dobře představit, pánové, jak se po mém Babinci motají blbečkové, co nemají nic jiného na práci, než otravovat moje ženy žvásty o lásce. Tímto prohlašuji minulý nápad Jirky za nápad blbý a tím pádem neproveditelný. A vřele mu doporučuju, aby už konečně věnoval všechny své přebytečné síly na přípravu své páté svatby a dal svým spoluobčanům pokoj.“
Antonín důležitě povstal a hospoda ztichla.
„Pánové! Své ženy jsem přijal, protože byly, jsou a budou bez chlapů! Vyhlašuji embargo na každou další debatu na toto téma! Experimentujte si v tomto směru sami a jinde, pánové, já odcházím na wécé!“
Když odešel, pánové u stolu se na sebe podívali, pokrčili rameny a Jiří, přesně podle
Antonínova doporučení, začal hovořit o tom, jak si představuje svoji svatbu.

„V první řadě musím zajít na Městský úřad a pronajmout si náměstí. Jedna z mých bývalých manželek, Jitunka, si vzala majitele kolotoče, houpaček a střelnice a slíbila mi, že na můj svatební den přijedou, rozloží se na náměstí a budou mít poloviční ceny!“
Oldřich se po něm smutně podíval.
„A samozřejmě, že Jitunka půjde na tvou svatbu.“
Jiří se na něho uraženě podíval.
„Samozřejmě, že půjde na mou svatbu. Svatba jako svatba! Cos myslel? Jitunka kvůli mně přijede do města s celou rodinou a s kolotočem k tomu a já ji kvůli tobě nepozvu na vlastní svatbu?“
„Proč kvůli mně? Jaké kvůli mně,“ rozčilil se Oldřich. „Kvůli sobě! Kvůli Věře ji nepozveš! Hlavně kvůli Věře, ty paličáku paličatý! Ať si sem Jitunka přijede s tou svoji střelnici! Klidně! Ale za týden, za měsíc, za rok, za deset let! Ale ať nejezdí na tvoji svatbu!“

A tak se debata vedená zvýšenými hlasy, opět stočila na to, zda mít své bývalé manželky na svatbě nebo ne.
Profesor se vrátil ke své učebnici. Začetl se do ní, ale když se Antonín vrátil ke stolu, byl stále na stránce čtyřicet pět…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet