Když má šéf pět žen – román na pokračování 16

Autorka článku: Irena Fuchsová Maminka mě zradila! Libuška pečlivě umyla regál. Když ho do sucha vytřela a dala zpátky zboží, které před tím narovnala do vedlejšího regálu, začala stejné zboží znovu vyndávat a už jednou vytřený regál vytírala podruhé.

Antonín se překvapeně zastavil. Nepřehání to ta Libuška? Co to vyvádí? Ale pak nad tím mávl rukou. Třeba si myslí, že to neudělala dost pečlivě, tak to radši dělá ještě jednou. Je prostě pečlivá, pomyslel si s úsměvem. A byla by chyba, kdybych ji v jejím pracovním elánu srážel.
Ale když stejnou operaci začala Libuška provádět do třetice, vydal se Antonín k ní a zarazil ji.
„Copak, Libuško? Není ti dobře?“ Antonín se zastavil nad regálem, a aby ji nepolekal, svou otázku skoro zašeptal. Libuška se ale stejně lekla a uskočila jako vyplašený zajíček.
„Nic… nic… nic mi není… je mi dobře. Akorát, že tatínek… má výročí. Dneska je to pět let, co umřel.“
Antonín pokýval hlavou. „Panečku, to už je let.“
A pak řekl to, o čem si myslel, že to dneska už Libuška unese. Před rokem by si podobnou věc nedovolil říct nikdo z Babince, ale dneska už ano.
Tak do toho, povzbudil se Antonín a začal.
„Pět let. Tak to už by sis mohla, Libuško, zvyknout, ne?“
Libuška na něho vykulila své krásné oči filmové Popelky.
„A na co, pane šéf?“
Antonín rozhodil rukama. „Na co, na co… Na to, že ty jsi tady a tatínek je tam. Pět let je pěkně dlouhá doba.“
Libuška se na něho podívala, a když viděla, že se na ni jeho oči přívětivě usmívají, usmála se také a přikývla, že si už zvykla. Pak vstala od třikrát přerovnaného zboží a šla dát do regálů chleba a housky, které právě přivezli.
Antonín měl pravdu, pět let je už dost dlouho a ona si už přece jenom trochu zvykla.
Hlavně za ten poslední rok, co je tady v Babinci. Ale dneska nebyla smutná z tatínka, dneska byla smutná z maminky, ale to Antonínovi přiznat nemohla, protože se z toho, co se stalo u nich doma včera odpoledne, ještě nevzpamatovala.
Když včera přišla domů, maminka měla čerstvě umyté vlasy ještě mokré a žehlila si blůzku. Na skříni visela její dlouhá černá večerní sukně.
„Ty někam jdeš, mami,“ zeptala se Libuška překvapeně, protože maminka sama nikam nechodila a dneska se spolu nikam nechystaly.
„Ano,“ zvedla maminka s úsměvem hlavu. „Do divadla.“
A dál pokračovala v žehlení.
„Mami, ale já jdu přece dneska na džudo! Tys na to zapomněla,“ podivila se Libuška. To je divné, že jí maminka nic předem neřekla. Dneska má přece své oblíbené džudo!
Po tom „přepadení“ se totiž Libuška s Katkou rozhodly, že budou chodit na džudo a jeden Katčin známý džudista a karatista jim slíbil, že je zasvětí alespoň do některých základních hmatů, kterými by případného útočníka snadno zneškodnily.
Když za ním přišly poprvé do tělocvičny, zůstaly tam celé dvě hodiny a oběma se trénink tak zalíbil, že se rozhodly, že budou absolvovat celý kurz a začaly chodit pravidelně každou středu a pátek.
Libušce se strašně líbila historka, kterou jim jejich cvičitel jednou vykládal.
Před rokem ho požádala ženská organizace SLZA, která pomáhá týraným ženám, aby několik jejich klientek zasvětil do základní sebeobrany. Ty ženy byly čtyři, byly to kamarádky a všechny pocházely z jedné vesnice. Byly stejně staré, chodily spolu do školy a vzaly si shodou okolností své čtyři spolužáky.
Jeden z nich byl jistý Josef. Už na základní škole vynikal hrubostí k dívkám. Měl kolem sebe tři kamarády, kteří se mu snažili ve všem vyrovnat. Dívkám v pubertě jejich hrubost svým způsobem imponovala a dokonce si jejich hrubý zájem o sebe vykládaly jako náklonnost.
Těm čtyřem kamarádkám nebylo ještě osmnáct, když je tahle partička hrubiánů přivedla do jiného stavu. Stalo se to v době, kdy ve vesnici probíhaly celý týden přípravy na
myslivecký bál, který začal v pátek večer a skončil v neděli odpoledne.
A tak se chystaly čtyři veselky. Byla to velká sláva, o které se dokonce psalo i v
Městských novinách. Všichni, kdo ty hrubiány znali, doufali, že je manželství změní. Doufaly i novomanželky. Ale všichni doufali marně.
Brzy se po vesnici začalo šeptat, že všichni čtyři své manželky mlátí. Začali hned po svatbě a nevadilo jim, že jejich ženy jsou těhotné. Všichni čtyři se pak v hospodě před sebou navzájem vytahovali, jak který do své staré bouchnul.
Ty mladé ženy mlčely. Nikde si nestěžovaly. A kde není žalobce, nemůže být ani soudce. Ženy se později shodovaly v tom, že udělaly chybu, když se proti násilí hned na začátku nebránily. Ale připouštěly, že to bylo těžké.
Bylo jim osmnáct, neměly s muži žádné zkušenosti, k tomu měly povinnosti vdané ženy a byly těhotné! Bylo toho moc na dívky, které ještě ani nezačaly pořádně žít a už byly v kleci.
Ty dívky nikdy nenapadlo, že je jejich manželé budou bít! Samy se s násilím ve svých rodinách nikdy nesetkaly. A své muže si braly z lásky! Před svatbou se jim jejich siláctví líbilo, ale netušily, že se po svatbě obrátí proti nim! A tak když je jejich manželé zbili poprvé, byly z toho ty osmnáctileté dívky šokované a ani je nenapadlo, že by se měly bránit!
Naopak, myslely si, že si za to násilí mohou samy! Chlap přece svoji ženu nebije jenom tak pro nic za nic! Navíc těhotnou ženu! Pár týdnů po svatbě! Cítily se vinné a styděly se za sebe. Něco pokazily! Neumí to s ním! Musí na toho svého jinak! Příště ho už nesmí tak rozčilovat!
Příště…
Ale ať dělaly, co chtěly, byly bity pořád.
V tomhle místě se tichá Libuška na trenéra rozkřičela.
„Já bych mu dala! Jen by na mě sáhnul a měl by ji! A odešla bych od něho! Okamžitě!“
Trenér pokrčil rameny a pokračoval ve svém vyprávění.
Ty dívky to měly těžké. Byly těhotné! Pár měsíců vdané! Jejich rodiny jim pomohly vyřešit bydlení. Dostaly věno, které už bylo proinvestované do staveb, přestaveb, či přístaveb domů. Neměly kam jít. A měly své muže rády. Chtěly s nimi žít. Doufaly, že se zase vrátí ty
hezké, i když krátké chvíle před svatbou.
A navíc, rozvádět se na vesnici, kde se s takovou slávou všechny čtyři nedávno vdávaly? To nešlo. A tak trpěly, přežívaly a doufaly, že se stane něco, co jejich muže změní.
Uběhlo pár let. A pak Josef zlomil své ženě ruku.
„Je to tlustá kráva! Trochu jsem do ní strčil a vona upadla! Může si za to sama!“ Bránil se v hospodě, když mu jeden soused řekl, že by zasluhoval zavřít.
A konečně se stal zázrak! Těm čtyřem ženám, kterým už bylo kolem pětadvaceti let, došla trpělivost! Domluvily se a společně navštívily organizaci SLZA. Poprosily o radu. Co mají dělat, aby je jejich manželé dál nemlátili, zvlášť když děti vyrůstají a jsou svědky toho, jak jejich tatínek bije maminku.
V té ženské organizaci prý měly o těch ženách založené společné desky, na kterých bylo napsáno „Vesnice primitivů“. A ty ženy se dostaly do kursu základní sebeobrany. Chodily společně a poctivě a naučily se velmi rychle a hlavně velmi dobře, dva základní hmaty, kterými by dokázaly zneškodnit i dva útočníky a ne jednoho obtloustlého manžela!
„A jak to dopadlo,“ vyhrkla tehdy Libuška i Katka stejnou otázku.
A cvičitel jim rád tenhle poučný příběh dovyprávěl.
Netrvalo prý dlouho a příležitost, aby ženy ukázaly v praxi, co se naučily, přišla. Shodou okolností u všech žen v jeden den. Byla totiž sobota odpoledne a „primitivové“ šli do útoku. Pravidelně totiž své manželky napadali před návštěvou hospody. To aby se měli jeden před druhým čím chlubit.
Dopadlo to tak, že Josef skončil ve škopku se žrádlem pro prasata a jeho žena poprvé po několika letech manželství, uslyšela své jméno a to dokonce dvakrát! Josef totiž před sebe v hrůze natáhl ruce a zavolal: Helenko, nechej mě! Helenko!
Druhý skončil na hnoji, a když se z něho vyškrábal, utekl do stodoly a zadem se vyplížil do polí. Přišel domů jako myška až v noci, ustlal si v kuchyni a celou neděli pracoval na baráku a po své ženě pokukoval více než ostražitě.
Třetího hodila jeho něžná polovička mezi slepice. Protože vstal a výhružně proti ní nakročil, popadla ho znovu a hodila s ním tak, že proletěl starým kurníkem. Když vstal podruhé, udělala na něho výhružný nákrok ona a poprvé v životě od něho uslyšela
slůvko prosím. Ten její vztáhl před sebe ruce a zvolal:Nech mě! Prosím!
A čtvrtý silák? Tomu stačilo, že se na něho ta jeho s bojovným výkřikem rozkročila a on už na nic dalšího nečekal a pláchl z domova přes humna k mamince, odkud se vrátil až
v pondělí, zkrotlý jako beránek.
Libuška se usmála a udělala prudký výpad na pomyslného útočníka, ale pak si uvědomila, že jí maminka ještě neodpověděla. Žehlila kraječku kolem límečku a byla na to plně soustředěná.
„Mami a proč jsi mi neřekla, že jdeme do divadla? A na co vlastně jdeme? Já se tak těšila na trénink.“ Libuška nakrčila nespokojeně čelo.
„Musím zavolat Katce, že nejdu.“
Maminka žehlila dál, a aniž se na Libušku podívala, konečně promluvila.
„Nikam volat nemusíš! Klidně na ten trénink jdi, Libuško! Já jdu totiž do divadla s Viktorem. Budeš stejně celý večer pryč, tak jsme si s Viktorem řekli, že půjdeme do divadla.“
Libuška se vyděsila. Nevěřila svým uším! Maminka se zbláznila!
„A co táta?“ Vykřikla nazlobeně, chytila tu maminčinu blůzku a hodila ji ze žehlícího prkna na zem. Hned se strašně lekla, co to udělala a čekala, že ji maminka za to potrestá a trochu se i přikrčila, když k ní maminka šla, ale ta zvedla blůzku ze země a začala ji znovu žehlit.
Obě mlčely. Pak se maminka podívala na Libušku a suše řekla.
„Je ti dvacet jedna let a ve tvém věku už mají některé holky manžela a dítě. A ty se chováš jako malý rozmazlený fracek. Já jsem respektovala, že jsi přišla o tátu. I mně trvalo dlouho, než jsem se s tím vyrovnala. Ale je to pět let, co táta odešel a mně je čtyřicet jedna. Já chci být ještě šťastná. Chci žít. A Viktor je hodný. Má mě rád a já mám ráda jeho. Rozumíme si.“
Libuška zalapala po dechu.
„Víc než s tátou, jo,“ sekla vztekle po mamince a bylo jí všeho líto. Toho, že táta umřel, že se po něm tak strašně s mámou nabrečely, že nechala kvůli tomu školy, ale nejvíc jí
bylo líto toho, že už nikdy nebudou tři. Táta, máma a ona.
Nějaký Viktor tátu nikdy nenahradí!
Maminka se smutně usmála.
„S Viktorem si rozumím jinak než s tátou.“
Ale Libuška měla před očima černo.
„No vidíš! Jinak! Jinak! Tak proč nemůžeš počkat, až potkáš někoho, kdo bude stejný jako táta,“ obviňovala maminku dál, ale ta si jí už nevšímala. Blůzku dožehlila, pověsila ji
vedle sukně, z koupelny přinesla fén a začala si vysoušet vlasy.
Aby ji Libuška slyšela, musela maminka křičet a Libuška měla pocit, že to udělala schválně. Jako by se jí to říkalo lépe takhle, když musela překřičovat fén.
„Nikdy už nikdo nebude jako táta, Libuško! Táta se nám už nikdy nevrátí! My se musíme naučit žít bez něho! Tobě to trvalo hodně dlouho, ale dostala ses z toho! A já nechci čekat, až se objeví někdo, kdo bude jako táta! Protože jako táta nebude nikdy nikdo!“ Libuška vztekle dupla nohou jako malé dítě.
„Viktor je lepší než táta, jo,“ vyhrkla se slzami v očích. Maminka ji ale neslyšela a kývla na ni, ať to řekne ještě jednou a nahlas.
„Viktor je lepší než táta, jo?!“
Libuška překřikovala fén a vůbec se jí nelíbilo, jak se jméno Viktora rozlézá po jejich bytě.
Maminka zavrtěla hlavou a i ona svoji odpověď zakřičela.
„Ne! Viktor je jiný, než byl táta! A já bych ani nechtěla, aby byl jako táta!“
Tohle tedy Libuška nechápala.
„A proč,“ zakřičela na celou kuchyň. Nechápala svoji maminku, která se najednou rozhodla, že jde do divadla s Viktorem, což je její kolega z práce, který u nich před rokem nastoupil. Nejdřív o něm maminka pořád mluvila, že je to starý mládenec a dělá si všechno sám, pere, uklízí, myje okna a také umí vařit a pak o něm přestala mluvit a najednou s ním jde do divadla!
„Protože táta byl jenom jeden,“ pokračovala maminka ve fénování i v křičení svých argumentů. „A já už o tom nechci mluvit! Nechci mluvit ani o tátovi ani o Viktorovi! Dneska prostě jdu s Viktorem do divadla a basta!“
Libuška se naštvala.
„Tak se hezky bav.“ křikla na maminku a pak co nejvíc práskla dveřmi svého
pokojíčku. Maminka tam za ní nepřišla a asi za půl hodiny odešla.
Když klaply dveře od bytu, Libuška si šla do kuchyně vzít jídlo a objevila na stole lístek.
Miláčku, pochopíš mě, až se sama zamiluješ. Máma.
Nandala si na talíř bramborovou kaši s řízkem, strčila talíř do mikrovlnné trouby a zapnula ji. Trouba začala hučet a Libuška si pro sebe hučela také.
„Chudák táta! Chudák táta! A to je to zítra pět let, co umřel! Na to asi máma úplně
zapomněla! Hlavně že si jde s Viktorem do divadla…“
Kdybych nešla na džudo, tak mám zkažený večer, jsem tu sama a brečím, pomyslela si Libuška, ale hned ji napadlo, že kdyby nešla na džudo, maminka by nikam s Viktorem nešla a seděla by s ní doma…
A někde v koutečku její smutné a nespravedlivé dušičky, se jí objevila myšlenka, že maminka asi bude mít pravdu, když říká, že chce být ještě šťastná…
Někdo do ní strčil.
„Libuško, nejsi zamilovaná? Pojď, už máme zavřeno! Mňam! Mňam! Dneska máme zabijačku!“
Libuška se rychle vzpamatovala. Nebyla doma a nečekala, až se jí ohřeje v mikrovlnce řízek s bramborovou kaší.
Byla v Babinci, kde právě začala polední přestávka.
Katka ji popadla za ruku a obě utíkaly do Odpočívárny, kde to nádherně vonělo. Ráno totiž Antonín přinesl zabijačku od zákazníka, kterému nechává starý chleba a pečivo a tak se už na sporáku hřála prdelačka, ovar, Agáta strouhala křen, Jitka zakusovala jitrničku, Blanka si pochutnávala na plátku tlačenky jen tak bez chleba- to aby nepřibrala- a Antonín si dával na talíř kus ovaru…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet