Když má šéf pět žen – román na pokračování 17

Autorka článku: Irena Fuchsová Jak strejda kopnul švagra. Když už byli všichni zabijačkou přecpaní a každá z žen a dívek Babince měla od Antonína udělaný balíček s sebou domů, udělali si kafe. Protože do otevření zbývalo ještě skoro dvacet minut, čekalo se, že Jitka začne jako obvykle vypravovat něco o své rodince.

Ale Jitka se právě vrhla na další jitrničku a zdálo se, že o povídání nemá zájem. Libuška pořád nebyla ve své kůži, ale nechtěla, aby se někdo začal vyptávat, co se jí stalo a tak se zeptala Jitky na něco, co ji zajímalo už dávno, ale dneska obzvlášť.
Od včerejška si totiž začala sama sebe víc uvědomovat. Neviděla se už jenom jako Libuška, která přišla o tatínka. Chvílemi se zahlédla úplně jinak. Viděla štíhlou okatou jednadvacetiletou holku, která ještě nikdy nechodila se žádným klukem a která by už konečně chtěla s nějakým klukem chodit.
Dnes koukala Libuška i na Antonína jinak, než jenom jako na svého šéfa. Dnes ho viděla jako chlapa. Antonín nebyl ošklivý, ale Libušce se zdál moc starý a hlučný a chodit by
s ním tedy určitě nechtěla. Libuška prostě chtěla, aby se dneska v Odpočívárně mluvilo o láskách, o rozchodech a o milostných schůzkách. To, že se všichni nacpali zabijačkou, její romantické plány trochu pokazilo. Nicméně doufala, že Jitka neodolá její otázce, protože jediný, kdo byl v Babinci schopný bez zábran mluvit o svých láskách a rozchodech, byla Jitka.
A tak se Libuška nadechla a hlasitě se na celou Odpočívárnu zeptala.
„Jitko, prosím tě, o kolik let byl mladší tatínek Medarda než ty?“
Jitka se překvapením málem udusila jitrnicí a ostatní se také podivili. Od kdy se Libuška zajímá o tyhle věci?
„Vo hohuhát het, Hihuhko,“ zahuhňala Jitka s plnou pusou a po chvíli urputného žvýkání svou informaci zřetelně přeložila. „O čtrnáct let, Libuško.“
Chtěla se znovu zakousnout do jitrnice, ale Libuška všechny překvapila další otázkou. „A to jste se spolu rozešli kvůli věkovému rozdílu?“
Jitka se podívala lítostivě na jitrnici a pak ji odložila na talířek. Nebyla by to ona, aby
nevyužila příležitosti, že byla sama vyzvána k tomu, aby vyprávěla o jedné etapě svého života.
„My jsme se nerozešli kvůli věku, ty jedna zvědavá Popelko, která mě nenechá v klidu dojíst ani tu chudinku jitrničku! Věkový rozdíl není u některých dvojic podstatný. Znám dvojice i s větším věkovým rozdílem než je čtrnáct let a klape jim to.“
Antonín zbystřil. Myslel si, že se Jitka s Jakubem rozešla právě kvůli tomu.
„Tak to bych si také rád poslechl, proč jste se vy dva vlastně rozešli,“ řekl zvědavě a odstrčil od sebe prázdný talíř.
Jitka se pohledem definitivně rozloučila s jitrničkou a začala.
„On chtěl mít se mnou ještě pět děti, blázen! Ale mně Medard a ve čtyřiatřiceti letech k tomu, úplně stačil!“
Jitka se rozesmála, když viděla Antonínův udivený pohled. Ale ani Agátě se její vysvětlení nezdálo a zatvářila se jako jezevčík, když chytí stopu.
„Jak tě znám, Jitko, tohle nebyl ten pravý důvod. Ty nás teď pěkně houpeš, viď?“
Jitka přikývla.
„Jo. Houpu vás. Tobě také nic neujde, Agáto.“
Tentokrát zpozorněli všichni a Libušce se oči rozzářily zvědavostí.
„Tak proč jste se tedy rozešli?“
Jitka pokrčila rameny.
„Já vám to tedy povím, ale nečekejte žádnou senzaci. Jakub prostě naši rodinu neustál. A já se mu ani nedivím. Kdyby nebyla moje rodina střelená, těžko byste mě asi každý den v poledne poslouchali, že jo?“
„Co nám zbývá,“ vzdychl si Antonín a chtěl pokračovat, ale když Libuška nespokojeně mlaskla, rozmyslel si to.
„Věkový rozdíl mezi námi nebyl ten hlavní důvod, proč jsme se rozešli. Jako že bych se Jakubovi začala zdát stará, ošklivá nebo že by si našel mladou holku… to ne. My jsme se měli opravdu rádi a Jakub byl strašně hodný kluk. Fakt je, že jsem mu asi svým způsobem nahrazovala maminku, která dlouho stonala se srdíčkem a umřela, když mu bylo čtrnáct let.
Ale miloval mě a já milovala jeho.“
Antonín dostal chuť na cigaretu a bylo mu jasné proč. Nechtěl poslouchat, jak Jitka vypráví o tom, že ji někdo miloval a chtěl ji raději odfouknout na obláčku cigaretového dýmu ven z Odpočívárny. Ale v obchodě ani v Odpočívárně nekouřil a tak se zabořil do křesla a přál si, aby byl hluchý.
„Když byly Medardovi čtyři roky, tak Jakubovi bylo čtyřiadvacet a mně osmatřicet. Všichni jsme bydleli v tom velkém bytě, kde bydlíme pořád. S námi tam bydlela a bydlí pořád i moje dcera Ivana, zeť Ludva a jejich synáček Ctirad, který je skoro stejně starý s mým synem Medardem.“
Jitka vysvětlovala skutečnosti, které už všichni znali, nicméně si je rádi vyslechli
znovu. Co kdyby se Jitka zmínila o něčem, co ještě nevěděli? To se jí totiž stávalo často.
„Jakub tehdy končil výtvarnou školu a chtěl jet na rok do Francie. Měl by tam ateliér, mohl by vystavovat. V té době hodně maloval. Vlastně pořád maloval. U kamaráda v podkroví, kde byl skoro pořád. Ale snažil se, abychom žili jako normální rodina. A také jsme žili jako normální rodina…“
Kolem se ozvalo pokašlávání a nebylo to proto, že by někomu zaskočilo. Jitka se zasmála.
„Já vím. V rámci možností jsme žili jako normální rodina! Takhle jsem to měla říct, vy detailisti! Brát jsme se s Jakubem nechtěli, to jsem odmítala od začátku, jedna svatba mi stačila.“
Jitka se podívala na Antonína, který z ní nespouštěl pohled, a přikývla.
„Máš pravdu, Tony. Nemysli si, já nejsem zase takový blázen, abych si neuvědomovala ten náš věkový rozdíl. Čtrnáct let je dost.“
Antonín pokýval hlavou a Agátu napadlo, že ti dva se dorozumívají telepaticky. Antonín přece nic o věkovém rozdílu neřekl! Jak tedy Jitka ví, co si myslel? Chtěla se na to zeptat, ale Jitka už pokračovala dál.
„I proto jsem nechtěla, aby se na mě Jakub vázal svatbou. Žili jsme na hromádce a bylo nám fajn. Říkala jsem vám přece, že jsem na matrice uvedla otce, ale Medard se jmenuje jako já. I na tom jsme se s Jakubem dohodli. Prostě jsem mu tu jeho klícku nechávala otevřenou a on to věděl. Možná i proto to bylo mezi námi tak krásné a já toho nikdy v životě nebudu litovat. A Medard je můj malý životní zázrak a poklad.“
Jitka řekla poslední větu něžně a usmála se na Libušku, která s otevřenou pusou hltala každé její slovo. Tentokrát se významně rozkašlal jenom Antonín, a když se na něho Jitka podívala, přestal a zřetelně začal artikulovat, jako Jiří Krampol v pořadu Nikdo není dokonalý.
„Dovol, abych charakteristiku tvého syna upřesnil, Jitko. Životní zázrak a poklad
neboli Medard, skřet potvorný!“
Jitka se ale nedala přerušit a se zasněným pohledem pokračovala.
„A pak přišlo jedno sobotní ráno. Vidím to před očima jako dneska. Můj zeť Ludva… mimochodem, to jsem vám říkala, že můj zeť Ludva přišel na svět jenom proto, aby se stal členem naší rodiny?“
„Říkala. Nejméně pět set krát,“ pokýval Antonín hlavou a Jitka spokojeně pokračovala.
„Můj zeť Ludva šel tedy to ráno budit svého syna Ctirada. Ctirad spal s Medardem
v jednom pokoji a tak Ludva budil oba, protože jsme chystali výlet na hrady a zámky. Jenomže Medard byl rozespalý a Ludvu kopnul. Ctirad to uviděl a dal Medardovi pohlavek, protože prý nemá co kopat do jeho tatínka.“
„A dobře udělal. To by si mohl zkusit, kopnout mi do tatínka,“ utrousil Antonín a Jitka se svého syna okamžitě zastala.
„Medard se náhodou Ludvovi začal hned omlouvat! Říkal, že myslel, že jsem to já. A Ctirad ho začal mlátit! Mlátil ho za to, že chtěl kopnout babičku! Já vám to schválně vypravuju takhle přesně, aby vám bylo jasné, co přišlo dál,“ upozornila Jitka své posluchače a celá Odpočívárna jako na povel kývla.
„Ludva mi to vypravoval ještě před snídani, a když jsme se pak všichni sešli v jídelně, tak jsem to začala vypravovat Jakubovi a Ivaně. Ctíra a Méďa tu moji verzi doplňovali, ale mluvit nechali mě, protože i když jsem u toho nebyla, umím příběhy naší rodiny podat nejlépe, jak ostatně všichni víte.“
„To víme,“ usmála se spokojeně Libuška a nechybělo málo, aby začala spokojeně příst. A Jitka pokračovala.
„A Jakub jenom seděl a poslouchal nás. Naposledy takhle seděl a poslouchal nás. To ráno se už chudák ani nenasnídal.“
Jitka koukala před sebe na to sobotní ráno před třemi lety a pak se oklepala.
„Brr! Sáhla na mě smrt! Kšá, potvoro!“ Několikrát se ohnala kolem sebe a pak
s úsměvem dopověděla historku o Jakubově odchodu.
„U té naší poslední snídaně jsem říkala tohle: Zeťák šel vzbudit ráno svého syna a budil i švagra, který spal se svým synovcem v jednom pokoji. Švagr, když z něho zeťák stáhl peřinu, ho v rozespání kopl a zeťákův syn, švagrův synovec, dal strejdovi pohlavek, aby prý příště do jeho taťky nekopal a kopal si do svého taťky! A strejda mu řekl, že si myslel, že to je maminka, proto švagra kopl! A synovec ho začal bít za to, že chtěl kopnout do babičky a že prý do babiček se nekope, protože babičky jsou už staré!“
Když se všichni dosmáli, Jitka šla do finále.
„Vidím to jako dneska. Jakub seděl za stolem a koukal na tu naši rodinku, jak se válíme smíchy nad švagrem, strejdou, babičkou, synovcem. Koukal a mlčel.“
Jitka bezmocně rozhodila ruce a všichni se začali znovu smát. Nakonec se rozesmála i ona.
„Já si nemůžu pomoct. Takhle to prostě je a nás to baví pojmenovávat. Švagr, strýc, babička, synovec…“
A pak najednou seděla a mlčela. Dlouho.
„No a dál,“ pobídla ji Libuška a Jitka se na všechny kolem usmála.
„Dál? Dál už nebylo nic, Libuško. Nasnídali jsme se, Jakub celou dobu mlčel, nic nejedl a já tušila, že se něco děje. Zvedl se první od stolu, šel do našeho pokoje, naházel si do báglu svoje věci, řekl ahoj Ivaně, Ludvovi a Ctiradovi, dal pusu Medardovi, dal pusu mně a šel ke dveřím.“
Zvedla se a šla si ještě pro jednu jitrničku. Všichni se za ní koukali a čekali, kdy bude pokračovat, ale Jitka nic.
„No a dál,“ vyhrkla netrpělivě Libuška a Jitka, aniž by se na někoho od talíře
s jitrnicemi otočila, začala mluvit.
„Šla jsem za ním. A on mi u dveří řekl, že končí. Že už dál nemůže. A abych se na něho nezlobila. A já to vzala tak, že po pěti letech, které byly krásné, a nikdy na ně nezapomenu, neustál život v naší rodině a odchází. Chápala jsem ho. Ono je to u nás někdy opravdu trochu náročné. Je náročné žít s námi. Žít se mnou.“
Jitka dořekla poslední slova tiše, chvíli nepřítomně koukala před sebe, ale pak se znovu oklepala jako pejsek, když zmokne a vrhla se na jitrničku.
„To tedy je náročné, to máš pravdu,“ souhlasil s ní Antonín. „Člověk musí mít na tvoji rodinu věk a zkušenosti. A smysl pro orientaci. A musí mít přirozenou inteligenci! Jakub
inteligenci měl, dokázal se ve tvé rodině orientovat, ale neměl věk a zkušenosti. A protože já mám všechno, co potřebuju, jsem opakovaně zván na nedělní kuře na smetaně, viď, Jituš?“ Zeptal se podbízivě a Jitka milostivě přikývla.
„Teď mě napadá, když jsi mi dal tolik jitrnic domů, co kdybych je v neděli udělala na smetaně? Místo kuřete! Co tomu říkáš?“
Agáta zvedla oči v sloup a Antonín se zhrozil.
„Hlavně to neříkej před Medardem, protože ten by byl schopný mi do omáčky jednu jitrnici narvat!“
Libuška si vzdychla. Už ji žádná otázka týkající se lásky nenapadala. Jitka se cpala další jitrnici a ptát se na lásku ostatních, bylo zbytečné, napadlo ji, když si je tak jednu po druhé prohlížela.
Agáta, šťastná vdova, bydlí se svým bratrem a je ráda, že má od chlapů konečně pokoj. Blanka nemůže mít děti, proto se nevdává a s nikým nechodí, protože si myslí, že je strašně tlustá a nikdo by ji nechtěl.
Katka neustále myslí na to, kolik vydělá, protože šetří mamince na lázně, a když
má volno, tak se učí, protože se chce na tu svou vysokou školu vrátit.
Jitka má plnou hlavu své bláznivé rodinky a stačí jí, že zve v neděli na oběd
Antonína, který se už nikdy ženit nechce, protože je jednou šťastně rozvedený.
A já? Co já? Také nic. My jsme tedy opravdu Babinec!
Libuška by nejraději na celou Odpočívárnu zakřičela: Já chci kluka! Já chci chodit
s klukem! Já se chci zamilovat!
Ale neměla na to odvahu.
A také by se to určitě nelíbilo Antonínovi. Kdyby měla kluka, možná by se i vdala a měla dítě a musela by z Babince odejít. A to by Libuška nerada. No jo, ale přece nebude kvůli tomu jejich svéráznému šéfovi, jak říká Agáta Antonínovi, pořád sama?
Kdybych si mohla aspoň popovídat s maminkou, povzdechla si Libuška a pak vzdechla ještě jednou. Kdepak, s maminkou si nepopovídám. Ta se mnou po tom včerejšku určitě mluvit nebude.
Pak si uvědomila, že by ji stejně žádný kluk nechtěl a dál už o sobě raději nepřemýšlela. Nakonec byla ráda, že je půl jedné a Babinec se zase otevřel…

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet