Když má šéf pět žen – román na pokračování 18

Autorka článku: Irena Fuchsová ČÍ JSOU TO DĚTI? V neděli si Antonín opět pochutnal u Jitky na kuřeti na smetaně, Agáta si přečetla novou detektivku, Libuška se s maminkou a s tím jejím Viktorem začala trochu smiřovat.

Blanka radostně ohlásila, že se jí podařilo shodit jedno kilo a Katka si půjčila v půjčovně auto.
Vytáhla celou rodinu na celodenní výlet a veškerou útratu platila ze svých našetřených mimořádných odměn.

Nový týden v Babinci začal v klidu a v pohodě. Zákazníků bylo hodně a o vzniku nápisu Babinec se po městě pořád ještě mluvilo. Jak by také ne. Bylo to příjemné zpestření maloměstských stojatých vod a co bylo nejdůležitější, každý se mohl přijít podívat na místo činu! A to se hned tak nestane!

A pak přišlo to nešťastné úterý, středa a čtvrtek. Tyhle tři dny patřily k nejhorším dnům, které kdy Agáta v obchodě U náměstí alias v Babinci prožila. Nepatřily k nejhorším v jejím životě, protože to by diskriminovala zásluhu svého nebožtíka na tom, že její život po jeho boku bylo všechno možné, jenom ne poklidné manželství, kde občas zaprší.
Tyhle tři dny patřily k jejím nejhorším dnům v Babinci.
V úterý do ní od rána nic nebylo.

„Něco se semele,“ opakovala neustále a rozhlížela se ostražitě po obchodě. „A nejhorší na tom mém tušení je, že se to vůbec nemusí semlít tady v Babinci, ale semele se to třeba v sousedním okrese. Ale nás se to přesto bude týkat!“
Se vztyčeným prstem varovala Antonína už v sedm hodin ráno. Ten vážně přikývl, protože svou Agátu znal a ta spokojeně pokračovala ve svých varováních dál.

„Když ještě bratr pracoval a já se s tímhle pocitem probudila, mohla jsem se vsadit, že večer přijde a řekne mi o nějakém mordu!“
Agáta se opatrně plížila Babincem, připravená na cokoli a Antonín si řekl, že je čas vyhlásit mobilizaci a vydal se za ostatními.
„Agáta je dneska mimo provoz, protože už zase čeká, že se u nás něco semele. Musíme se na tu její ohlašovanou melu připravit! Katko, ty zkontroluj, jestli je dole v regálu alespoň jeden tvrdý chleba. A jestli ne, tak ho tam dej. Vzadu jsou připravené dvě bedny pro pana Vondrušku. Libuško, ty doplň hrách do regálu k pokladně! Ten malý, druhou jakost! Po něm se bude líp padat! A můžeš si klidně jeden dva pytlíky už předem natrhnout. A Jitka? Jitka nic. Jitka je v pohotovosti pořád.“
Jitka se rozchechtala a významně si poklepala na kapsu pláště. Slzák tam měla připravený jako vždycky.
Agáta, která ho slyšela, hodila uraženě hlavou.
„Nevěříte mi, co? Však uvěříte! A brzy!“
Šla se před jejich úsměvy schovat do svého koutku se zeleninou, ale ani tam nebyla klidná. Neustále se rozhlížela kolem sebe, a když viděla, že do obchodu přišly zase ty dvě děti, bylo jí jasné, že se její tušení začíná naplňovat.
Od jejich poslední návštěvy v Babinci k nim měla smíšené pocity. Sice jí šlo stále na nervy, že se podezřele potulují obchodem a nic nekoupí, ale když se ta holčička minule podřekla, že jejich maminka pije, Agáta je začala litovat, jako kdyby byly její vlastní.
Takže teď tady byly konečně zase a Agáta se rozhodla, že je vyzpovídá! Stály vedle pokladny a o něčem se dohadovaly s Blankou. Agáta by k nim nejraději hned šla, ale musela navážit dvě kila jablek a tak alespoň natahovala uši, aby slyšela, co jim Blanka říká.
Blanka po chvíli ukázala na dveře a ostře řekla, aby už koukaly jít, že ji zdržují od práce. Agáta, která už měla jablka dovážené, je podala zákaznici a vystartovala k pokladně. „Kam by chodily? Proč je vyhazuješ, Blanko? Vždyť si dneska ještě nic neprohlédly!“ Blanka se zatvářila udiveně.

„Myslela jsem, že ti vadí, když chodí po obchodě.“
Agáta přikývla. „To ano, ale když mám čas na ně dohlédnout, tak mi zase až tak moc nevadí. Pojď, Michale, pojď. Jmenuješ se Míša, viď,“ oslovila chlapce, a když přikývl, vzala ho za ruku.
Holčička k ní natáhla také ruku a Agáta se rozněžnila, což nemívala příliš ve zvyku.
„A ty jsi Miluška, viď?“ I holčička přikývla, ale zároveň se otočila po Blance do
pokladny.
Agáta si toho všimla.
„Neboj se, paní pokladní jenom vypadá, že je zlá! Ale je to hodná paní. A copak jste jí vlastně chtěly,“ zeptala se dětí, ale než stačily odpovědět, ozvala se za ně od pokladny Blanka.
„Říkaly, že mají doma plnou sklenici desetníků, jestli je můžou přinést proměnit. Řekla jsem jim, že ne. Že nemám kdy to tady počítat.“
Agáta po ní mávla rukou a na děti spiklenecky mrkla.
„Přineste to mně, já vám to spočítám, až budeme mít polední přestávku a vy si odpoledne přijdete pro peníze. A teď se pojďte podívat, co tu máme nového. Podívej se, Michale! Tady je nový ocet! Vidíš? Vevnitř je naložená paprika a tady zase kopr! A odkud bys řekl, že k nám ten ocet dovezli? To neuhodneš!“
Agáta se na děti přilepila, pevně rozhodnutá, dozvědět se od nich co nejvíc o jejich rodině. Ne proto, že by byla zvědavá, ale pro jejich dobro. Rozhodla se totiž, že jim pomůže- pokud to bude v jejich a bratrových silách.
Ale dětem ten den moc do řeči nebylo. Vlastně nemluvily vůbec. Chodily mezi regály, zakřiknuté jako myšky. Trochu ožily, když se s Agátou dostaly z dosahu Blanky, která po nich nepřestávala házet zlobné pohledy.
Mají z ní vítr, pomyslela si Agáta a trochu ji to na Blanku mrzelo. Člověk by čekal, když sama děti mít nemůže, že bude mít alespoň pochopení pro tyhle ty dva sirotečky…
Moment! Agáta se zarazila. Sirotečkové nejsou! Maminku mají určitě. Pije sice becherovku, ale jako matka existuje.
A kdepak mají tatínka?
„A co váš tatínek? Je v práci,“ zeptala se na otce, protože někdo se v té rodině o tyto čisté, viditelně nezanedbávané děti starat musel! A když to nebyla opilá matka, musel to být otec!
Miluška s Míšou se na sebe rychle podívali. Pak Míša zakroutil hlavou a Miluška přikývla.
„Tak z toho moudrá nejsem,“ zasmála se Agáta. „Miluška přikyvuje, že je v práci,
Michal zase kroutí hlavou, že není. Tak je v práci nebo není?“
Děti se po sobě zase podívaly a pak konečně odpověděl Míša.
„Tatínek sedí. Tedy… je zavřený.“
A Miluška ho doplnila.
„Ale někdy tam i pracuje. Když nezlobí.“
Agáta přikývla. Informace o tom, že je někdo v lochu, ji nešokovala. Ale v případě těchto dětí se jí to nelíbilo.
Tak to je hezké! Maminka chlastá a tatínek sedí! Na to, že se ty děti pravděpodobně vychovávají samy, klobouk dolů! Drobátka nebohá! Agáta vyzvídala dál.
„A co udělal… tatínek? Tedy, jestli mi to chcete říct. Nic mi do toho není, ale zajímá mě to.“
Všechno kolem těch dvou dětí ji zajímalo čím dál víc. Na rozdíl od Blanky, pomyslela si a pro jistotu se podívala, jestli Blanka sedí pořád na svém místě v pokladně. Seděla, i když se zrovna teď rozhlížela, kde děti s Agátou jsou.
Agáta je pro jistotu zatáhla až za lahůdky, kde byl koutek pro pejsky a kočičky.
„Tak proč váš tatínek sedí,“ zopakovala svou otázku a použila stejný výraz, jako Michal. Čekala, že se dozví o nějaké rozkrádačce nebo ublížení na zdraví. Možná, kdyby věděla, co se dozví, že by se raději na nic neptala. Ale copak od rána neříkala, že se něco semele?
A už to tady bylo.
„Táta nutil ženy k orálnímu sexu. Dostal za to deset let. On jim někdy při tom přepadení zmáčkl trochu víc krk,“ řekl nevzrušeně Míša a v ruce otáčel konzervu jater pro pejsky.
„Co? Cože,“ hlesla Agáta, i když dobře slyšela, co chlapec řekl. Míša to zopakoval ještě jednou slovo od slova.
„Táta nutil ženy k orálnímu sexu. Dostal za to deset let. On jim někdy při tom přepadení zmáčkl trochu víc krk.“ Pak ukázal Agátě konzervu. „Musí se to pejskům ohřívat nebo to mohou jíst studené?“
Agáta na něho vytřeštěně koukala. „Studené,“ odpověděla a v hlavě jí začalo bouchat tisíce kladívek. Miluška se na ni podívala a ve snaze Michalovu informaci trochu zmírnit, otcovo provinění s chlácholivým úsměvem upřesnila.
„Nebojte se, žádnou tu paní neuškrtil. Všechny proti němu svědčily! On je chtěl jenom vystrašit, aby mu byly po vůli.“
Aby se vyhnula zoufalému pohledu Agáty, naslinila si ukazováček pravé ruky a pečlivě si otírala špičku odřené, ale čisté polobotky.
Agáta koukala na obě děti, jako kdyby mluvily čínsky. Pak si s úlevou vzpomněla, že něco podobného běželo včera v televizi ve zprávách. Dostal deset let, protože nutil ženy k orálnímu styku a škrtil je, když mu nebyly po vůli…
Že ji to hned nenapadlo! Děti! Papouškují, co slyšely! To jsou ale malí darebáci!
„Vy mě houpete, co,“ usmála se na oba, a i když jí to dalo hodně práce, šibalsky na ně mrkla. „Včera to bylo ve zprávách v televizi! Přesně to, co jste mi teď řekly!“
Bože, jak strašně si přála, aby si to opravdu vymyslely! Sice netušila, proč by si to měly vymýšlet, ale předem jim tu jejich rafinovanou dětskou lež odpustila. Jak ráda by ty jejich výmysly dala k dobru v Odpočívárně a trumfla by tak Jitku!
Možná kdyby nebylo úterý, že by se Agátě její přání splnilo. Ale dneska, když na ní
sedělo od rána tušení, že se něco semele, dneska nebyl den na splněná přání.
Viděla na dětech, že se trochu zarazily, ale hned obě zavrtěly hlavou, že ne, že nelžou. A pak Michal se sklopenou hlavou přiznal něco, za co se podle Agáty styděl víc, než za opilou maminku a zavřeného tatínka.
„Nemohly jsme to včera vidět v televizi. My totiž televizi nemáme. Maminka ji před rokem propila.“ A Miluška, která viděla všechno optimističtěji, vesele dodala.
„Ale nám to nevadí. Stejně musíme chodit spát do stanu už v šest večer.“
Agátě se zatočila hlava a cítila, že se musí o něco opřít. Že se opřela o narovnanou pyramidu psích konzerv, za to nemohla. Nevšimla si jich. Tenhle koutek měla na starosti Libuška a Agáta sem tak často nepřišla.
Konzervy se s rámusem sesypaly na zem. Agáta ztratila rovnováhu, děti se ji snažily
zachytit a než si všichni tři uvědomili, co se děje, stála nad nimi rozčilená Blanka.
„Co tady vyvádíte? Vypadněte z krámu! Ať už vás tady nevidím! Tady nemáte co dělat, když nic nenakupujete!“
Postrčila děti prudce směrem k východu, pomohla Agátě vstát a začala konzervy rovnat do pyramidy.
Protože Agáta nebyla schopná něco dělat, přiběhla Blance na pomoc Katka s Libuškou a Jitka utíkala do pokladny. Z Odpočívárny přišel i Antonín a starostlivě po Agátě pokukoval. Možná, že bych ji měl radši poslat domů, napadlo ho, když viděl, jak je bledá.
Když konzervy stály zase v pyramidě, Blanka se vrátila do pokladny. Děti se mezitím proplížily k regálům s pečivem a čekaly na vhodnou chvíli, aby kolem rozzlobené Blanky proklouzly ven.
Ale to už se Agáta vzpamatovala a zakřičela na ně na celý Babinec. Vůbec se v tu chvíli neohlížela na zákazníky, kteří stáli kolem a litovali, že v tomhle obchodě nejsou sedadla na sezení, aby se na to divadlo mohli dívat v pohodlí.
„Cos to říkala, Miluško?! Cos to říkala? Kam že to chodíte spát? V šest hodin večer?
Kam? Do stanu?!“
Děti se pomalu otočily a koukaly na Agátu, která byla bílá jako zeď.
Mezi regály vykukovaly zvědavé tváře Antonína, Katky, Jitky a Libušky. Zdálo se, že
jediné Blance je šumafuk, jestli děti spí ve stanu nebo v posteli. Stáhla zlostně rty a seděla v pokladně. Připomínala bombu těsně před tím, než vybuchne.
Kousek od pokladny stál pán s paní a oba sledovali rozruch v Babinci s velkým zaujetím.
„Od té doby, co tady ti zločinci namalovali ten nápis, tak sem chodím nakupovat každý den! Tady se totiž vždycky něco semele! A ten jejich šéf, ten je opravdu svérázný! To říká každý!“
Libovala si paní a pán přikyvoval.
„Můj kamarád si odtud odnesl zadarmo zboží! Byl první zákazník tohodle… no, tohodle Babince! Ale kdybyste viděla, co mu toho dali! A teď tu mají také soutěž, víte o ní?“
Paní mávla rukou nad soutěží, protože to, co se teď dělo v krámě, bylo zajímavější,
než všechny soutěže, které kdo kdy vymyslel. Paní si dokonce později mezi kamarádkami, kterým vše musela několikrát barvitě líčit, troufla tvrdit, že to bylo lepší než televizní seriál o Esmeraldě.
Agáta mezitím doběhla děti u pokladny a opakovala svou otázku ještě jednou. „Miluško! Cos to říkala? Kam chodíte spát? Slyšíš, Míšo? Kam chodíte spát už v šest hodin večer? Kam? Do stanu?!“
Miluška se neměla dvakrát k odpovědi a koukala do země, tak Agáta uhodila na Michala.
„Ty a tvoje sestra musíte chodit spát už v šest hodin? A spíte ve stanu,“ opakovala a měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Michal mlčel a podíval se nenápadně po Blance. Agáta se tedy k němu sklonila tak, aby Blanku zakryla a z posledních sil zasípala.
„Vy doma spíte ve stanu?!“
Michal neochotně přikývl.
„Ve stanu. Postele maminka také propila. Jako televizi. Ale ve stanu máme na zemi molitan.“
Spokojený hlásek Milušky jeho informaci okamžitě mírnil.
„A náhodou se nám tam spí krásně!“
To roztomilé dítě obhajovalo stan, stejně jako před chvíli obhajovalo násilnického tatínka a maminku, která propila televizi. A Michal se k Miluščině obhajobě jejich stanového lůžka připojil.
„A hlavně tam skoro nic neslyšíme! A to je fakt bezva! I maminka je ráda. Říká, že jsme jí šli dřív na nervy, když měla doma zákazníka. Teď že je klidnější a užije si to.“
„A také říká, že i kvůli zákazníkům je lepší, když jsme zalezlí ve stanu a nemotáme se po bytě,“ doplnila Miluška s úsměvem a oba se na sebe s úsměvem podívali, jak to Agátě hezky vysvětlili.

Autor: Irena Fuchsová, Foto: Internet