Důchodce a duchovní život – Čekání, jak to dopadne

Autor článku: František Benda Většina lidí se o své zdraví příliš nestará. Trpně čeká co přinese zítřek a jak to vše nakonec dopadne. Jednak stále přežívá nezdůvodnitelné přesvědčení „Mně se přece nemůže nic stát“, jednak se předpokládá, že v celkovém záměru přírody je, aby všechny její části, což jsme i my, zdárně prosperovaly.

Tak čeho se bát? Teprve když život zajede neočekávaně do potemnělého tunelu problémů, začne se – a to ještě ne vždy – uvažovat trochu jinak. Bohužel se znovu a znovu ukazuje, že souhrn zkušeností nesčíslných předcházejících generací hraje pranepatrnou roli – je nutno čekat na zkušenost vlastní. Teprve ta přináší nějaké poučení. Přiznání je to trpké, ale je tomu tak.

Prožité zkušenosti nicméně vedou k tomu, že stáří je opatrnější a přístupnější napomenutím než zbrklé mládí. Teprve po čtyřicítce si prý člověk uvědomuje, že by něco mohlo přijít, v padesátce uvažuje co by to tak asi mohlo být, kdežto v šedesátce každým dnem očekává kdy už se to objeví. I tak se ale uplatňují nedůvěra, ostych, móda a určitá konzervativnost, které často brání aby se podnikly potřebné kroky pro případnou nápravu.

V tom se příliš nelišíme od svých předků. Některé jevy se udržují téměř beze změny už od pradávna. Mění se pouze letopočet a místopisná poloha, a také měna, jazyk či státní zřízení. Jinak ale zůstává vše při starém. Na lidské vlastnosti, jejich přednosti a nedostatky, nemá čas zřejmě téměř žádný vliv.

Také několik praktických postupů se kupodivu osvědčilo natolik, že jsou i dnes smysluplné. To se týká některých léčebných přístupů, kosmetických přípravků nebo mravních pouček. Jiné zanikly, a pokud na ně někde narazíme, probíráme se jimi s úsměvem. Povahový základ ale tvrdošíjně setrvává beze změny. Znovu a znovu se rozhořívají něžné milostné nebo vášnivé city, znovu se slibuje a neplní, žárlí se a nenávidí – nic z toho neodpadlo; nanejvýš se to zjemňuje v dobrém nebo i ve zlém.

Na vše bývalé a staré se ustálila dvě protichůdná hlediska: buď panuje přesvědčení, že existovali alespoň jedinci, kteří pronikli do tajemství nám dnes zcela neznámých, která pak před námi rafinovaně ukryli, takže se k nim musíme jen pracně prodírat, anebo vládne snaha vše minulé přehlíživě házet jako nepotřebné do kontejneru a zabývat se pouze moderními výdobytky. Každý z těchto názorů má jistě něco do sebe, takže volba mezi nimi není vůbec snadná.
Sebelepší návod je ale bezcenný přijde-li do rukou člověka, který právě není v kondici mu porozumět, pochopit jej a náležitě interpretovat. Následkem toho nám v mládí mnoho moudrého, s čím jsme se někdy setkali, proteklo mezi prsty a nenávratně zmizelo. Teprve možná později, až poněkud zmoudříme, si vzpomeneme, že jsme se s něčím podobným už střetli a jen zalitujeme, že jsme tehdy nebyli prozíravější. Můžeme se pak ale divit nové generaci, že nestojí o naše prospěšné a dobře míněné rady? Vždyť jsme sami nebyli lepší.

Také se dost často očekávají zázraky. Nějaká situace se podle všech indicií hroutí do katastrofy, ale účastníci to odmítají přiznat a dál setrvávají ve starých názorech, aniž by se pokoušeli o nějakou změnu. Kromě výhry v loterii je ale výsledek jakékoli práce zpravidla úměrný vynaložené námaze (i když někdy ani to ne). Občas se ovšem něco úspěšně mimořádně povede i bez našeho zásahu, což ale v žádném případě neopravňuje k naději, že tomu tak bude všeobecně a vždy.

Kdo nemá talent nebo přehled, nemusí ale zoufat. Jako se na stavbě nového domu podílejí mnozí zruční odborníci a pak v něm může bydlet i naprostý nešika, tak i my si můžeme – při jisté obezřelé snaze – vytvořit takový přístup k životu, který nám mnohé usnadní. To je sice snadno pochopitelné, ale lidská setrvačnost se snadno zastaví na pouhém přiznávání pravdy takovému názoru, ovšem další krok – který je zásadní a rozhodující – už neudělá.
Problém je v tom, že těch návodů je trochu moc, a navíc se málokdy hodí právě na tu situaci, kterou momentálně prožíváme. Jít k naprostým základům, tj. k poustevničení, které by nás bezesporu zbavilo většiny současných starostí, se nám jaksi nechce, ale zmítat se bez pomoci v problémech také ne. Proto se každý snaží – v podstatě na vlastní pěst – objevit nějaký způsob jak přežít se zdravou kůží. Čili hledá se nějaká zkratka, která by příliš nebolela, ale byla při tom účinná.

Zkušenost ukazuje, že bez nějakého toho odříkání to asi nepůjde. Návody jako „nech všeho a začni znovu, ale pořádně“ nejsou populární a mnoho následovníků asi nezískají. Stačí ale opustit alespoň něco, co ještě dokážeme postrádat (kontejnery jsou neustále k dispozici) a občas začít trochu pozměněný, jednodušší nový život.
I to po čase nějak dopadne. A třeba i dobře.

Autor: František Benda, Foto: Internet